Chrámová daň

164 Drobné články.

Chrámová daň (Mat. 17, 24). Evangelium se zmiňuje o chrámové dani,
kterou zaplatil Spasitel zázračným lovem ryby. Z dějin se dovídáme mnoho
podrobnosti, které nám tento zákon vhodně osvětlují (Strack-Billerbeck,
Kommentar zum N. Test. aus Talmud und Midrasch, Mnichov, 1922, 1,
760—770).

První zmínku nacházíme v době Mojžišově. Podle Bible (Ex. 30, 11 n.)
měl při soupisu obyvatelstva odvésti každý dvacetletý Izraelita půl šiklu
na potřeby bohoslužebné. By'a to původně dávka příležitostná; zdá se však,
že později se opakovala častěji (sr. 2. Par. 33, 9). Po návratu že zajetí
byla proměněna v každoroční povinnost, ale snížena na třetinu Šiklu (Neh.
10, 33); v době Spasitelově obnášela zase půl šiklu nebo tak zvanou
didrachmu.

Odváděla se v posledním měsíci (Adar) církevního roku. Prvního
Adaru byla rozeslána po celé zemi úřední výzva, aby všichni Izraelité za-
platili předepsanou daň; 15. Adaru počali penězoměnci vyměňovati peníze
po venkově, 25. Adaru v samé svatyni. Současně začali donucovati liknavé
Platebníky, aby svou povinnost vykonali (Šekalim 1, 1—3). Do konce
měsíce mělo býti vše zaplaceno, aby I. N'sanem se obětovalo již z nové
zásoby (Šekalim 1, 45). Dávkou byl povinen každý Izraelita, kterému bylo
dvacet roků — ať sídl v Palestině nebo v cizině. Osvobozeny byly ženy,
otroci a děti pod dvacet let. Zaplatil-li však otec za nedospělé dítě, byl
nucen čimti tak pravidelně. Kněží hleděli dokázati, že dani nepodléhají,
avšak zákomníci jejich nároků neuznávali (Šekalim 1, 3—5). Ben Bukri
tvrdil v Jamnii, že kněz nehřeší, když dávku zaplatí. Vtipně mu odpověděl
rabban Jochanan ben Zakkai: >>Ne tak; kněz se dopouští hříchu, když daně
nezaplati.<<

Aby se předešlo všem nepořádkům, byly přesně označeny osoby, které
měly daň vybirati. V jednotlivých městech bývalo jich několik a jejich čin-
most se vztahovala i na okolní vesničky. Mivali pokladnice, dole Široké, na-
hoře úzké (Šekalim 2, 1); dvě stály v samém nádvoří chrámovém (Šekalim
6, 1). Platilo se penězi chrámovými; protože se jich v denním žvotě již
neužívalo a penězoměnci sídlili jen ve větších osadách, přidávali Izraelité
zákonem stanovený připlatek; obnášel 21% (Šekalim 1, 6). Část dostávali
sběratelé, něco též penězoměnci.

Sebrané peníze odváděly se chrámu jerusalemskému. Bylo však do-
voleno nahraďti obyčejné mince zlatými, aby doprava nepůsobila tolik
obtiži (Šekalim 2, 1). Zvykové právo stanovilo různá období, ve kterých
měly jednotlivé kraje peníze odváděti; vlastní Palestina to činila v druhé
polovině měsíce Adar, sousední země v 14 dnech, které předcházely slav-
most letnic, ostatní cizina před slavnosti stánků. Penize donášeli najatí děl-
nici, kteří ručli za ztrátu svým vlastním majetkem; stala-li se však nehoda
164 Drobné články.

Proto nejslavnější badatelé — a nejsou to katolíci — tvrdi svorné, že
syfilis byla ve starém světě nemocí úplně neznámou. Jmenuji aspoň Riecké
(Lehrbuch der Haut-und Geschlechts-krankheiten, 4. vyd., Jena, 1918, 668)
a Blocha (Das Sexualleben unserer Zeit, vyd. 10—12., Berlin, 1919, 377).
Proto an' Job nemohl býti zachvácen touto nemoci. © Dr. Miklík C. SS. R.

Chrámová daň (Mat. 17, 24). Evangelium se zmiňuje o chrámové dani,
kterou zaplatil Spasitel zázračným lovem ryby. Z dějin se dovídáme mnoho
podrobnosti, které nám tento zákon vhodně osvětlují (Strack-Billerbeck,
Kommentar zum N. Test. aus Talmud und Midrasch, Mnichov, 1922, 1,
760—770).

První zmínku nacházíme v době Mojžišově. Podle Bible (Ex. 30, 11 n.)
měl při soupisu obyvatelstva odvésti každý dvacetletý Izraelita půl šiklu
na potřeby bohoslužebné. By'a to původně dávka příležitostná; zdá se však,
že později se opakovala častěji (sr. 2. Par. 33, 9). Po návratu že zajetí
byla proměněna v každoroční povinnost, ale snížena na třetinu Šiklu (Neh.
10, 33); v době Spasitelově obnášela zase půl šiklu nebo tak zvanou
didrachmu.

Odváděla se v posledním měsíci (Adar) církevního roku. Prvního
Adaru byla rozeslána po celé zemi úřední výzva, aby všichni Izraelité za-
platili předepsanou daň; 15. Adaru počali penězoměnci vyměňovati peníze
po venkově, 25. Adaru v samé svatyni. Současně začali donucovati liknavé
Platebníky, aby svou povinnost vykonali (Šekalim 1, 1—3). Do konce
měsíce mělo býti vše zaplaceno, aby I. N'sanem se obětovalo již z nové
zásoby (Šekalim 1, 45). Dávkou byl povinen každý Izraelita, kterému bylo
dvacet roků — ať sídl v Palestině nebo v cizině. Osvobozeny byly ženy,
otroci a děti pod dvacet let. Zaplatil-li však otec za nedospělé dítě, byl
nucen čimti tak pravidelně. Kněží hleděli dokázati, že dani nepodléhají,
avšak zákomníci jejich nároků neuznávali (Šekalim 1, 3—5). Ben Bukri
tvrdil v Jamnii, že kněz nehřeší, když dávku zaplatí. Vtipně mu odpověděl
rabban Jochanan ben Zakkai: >Ne tak; kněz se dopouští hříchu, když daně
nezaplatí.<<

Aby se předešlo všem nepořádkům, byly přesně označeny osoby, které
měly daň vybirati. V jednotlivých městech bývalo jich několik a jejich čin-
most se vztahovala i na okolní vesničky. Mivali pokladnice, dole Široké, na-
hoře úzké (Šekalim 2, 1); dvě stály v samém nádvoří chrámovém (Šekalim
6, 1). Platilo se penězi chrámovými; protože se jich v denním žvotě již
neužívalo a penězoměnci sídlili jen ve větších osadách, přidávali Izraelité
zákonem stanovený připlatek; obnášel 21% (Šekalim 1, 6). Část dostávali
sběratelé, něco též penězoměnci.

Sebrané peníze odváděly se chrámu jerusalemskému. Bylo však dovoleno nahraďti obyčejné mince zlatými, aby doprava nepůsobila tolik obtiži (Šekalim 2, 1). Zvykové právo stanovilo různá období, ve kterých měly jednotlivé kraje peníze odváděti; vlastní Palestina to činila v druhé polovině měsíce Adar, sousední země v 14 dnech, které předcházely slavnost letnic, ostatní cizina před slavnosti stánků. Peníze donášeli najatí dělnici, kteří ručili za ztrátu svým vlastním majetkem; stala-li se však nehoda

Aby se předešlo všem nepořádkům, byly přesně označeny osoby, které měly daň vybirati. V jednotlivých městech bývalo jich několik a jejich činnost se vztahovala i na okolní vesničky. Mivali pokladnice, dole Široké, nahoře úzké (Šekalim 2, 1); dvě stály v samém nádvoří chrámovém (Šekalim
6, 1). Platilo se penězi chrámovými; protože se jich v denním žvotě již neužívalo a penězoměnci sídlili jen ve větších osadách, přidávali Izraelité zákonem stanovený příplatek obnášel 21% (Šekalim 1, 6). Část dostávali sběratelé, něco též penězoměnci.

Sebrané peníze odváděly se chrámu jerusalemskému. Bylo však dovoleno nahraďti obyčejné mince zlatými, aby doprava nepůsobila tolik obtiži (Šekalim 2, 1). Zvykové právo stanovilo různá období, ve kterých
měly jednotlivé kraje peníze odváděti; vlastní Palestina to činila v druhé polovině měsíce Adar, sousední země v 14 dnech, které předcházely slav-
most letnic, ostatní cizina před slavnosti stánků. Penize donášeli najatí dělnici, kteří ručli za ztrátu svým vlastním majetkem; stala-li se však nehoda bez jejich viny, nebyli vázání k náhradě (Šekalim 2, 1). Když nesli penize poutníci, kteří se nabídli dobrovolně a nějakým způsobem o ně přišli, muselo hraditi škodu město, které je vyslalo.

V chrámě se ukládaly odvedené daně do společné pokladnice; z ní se vybíralo třikrát do roka: před velikonocemi, letnicemi a před slavnosti
stánků (Šekalim 3, 1). Dálo se to podle přesně stanovených pravidel. Splnomocněný úředník vešel do pokladny s několika průvodci. Neměl míti pláště
S rukávy ani obuvi, aby snad nebyl později podezříván. Za dozoru ostatních vybral potřebné peníze a zbytek přikryl kůžemi, aby se nové dary ne-
smíchaly s penězi již dříve odvědenými (Šekalim 3, 4). Pro jistotu dal se ještě přehlédnouti od přítomných svědků a vyšel zároveň s nimi z poklad-
nice (Tosefta Šekalim 2, 1).

Z peněz byla vydržována bohoslužba a placena mzda chrámovým zaměstnancům, pokud nebyli levity a kněžími (Šekalim 4, 1—4). Po zboření chrámu  jerusalemského plynula daň do pokladny římské svatyně Joviše Kapitolského (Bellum 7, 6, 6).  Dr. Miklík.