Metafyzika Nové Anglie a Emersonův Vliv: Duchovní Hnutí v Bostonu

 

Zdroje: LLM a stránka Aleše France. Aleš Franc je český křesťanský teolog a apologetik. Teologie je obecně chápána jako studium Boha a náboženství, zatímco apologetika je disciplína, která se zabývá obhajobou víry a poskytováním racionálních argumentů ve prospěch náboženských nebo teologických postojů. Aleš Franc se tedy zaměřuje na studium teologie a současně pracuje jako apologetik, obhájce křesťanské víry.

Záznam chatu:  https://chat.openai.com/share/ff6a5c51-cc99-4ed6-a76c-e2af7a883999

Úvod

Důvodem pro vznik tohoto náročného elaborátu byla snaha zodpovědět některé otázky týkající se pozadí a vazeb jevů odehrávajících paralelně v 18. a 19. století. Všiml jsem si že rozmach individualismu té doby mělo dopady na pentekostalismus a jeho dnešní podobu. Tento závěr je zdůrazněn červeným podbarvením a žlutou barvou tučným textem na samém konci tohoto článku. Kladu si totiž otázku jestli se John Wesley svým důrazem na individualismus a

 

Metafyzika Nové Anglie a Emersonův Vliv: Duchovní Hnutí v Bostonu

Metafyzika Nové Anglie, jak ji nazval Aleš Franc, odkazuje na duchovní proudy, které se začaly formovat v okolí Bostonu na přelomu 19. století. Tato hnutí byla silně ovlivněna naukou léčitele P. P. Quimbyho, který praktikoval mesmerismus. R. W. Emerson, významný americký filosof a spisovatel, hrál klíčovou roli v rozvoji Quimbyho mesmerických myšlenek. Základním principem těchto myšlenek bylo vnímání dvou světů - duchovního a hmotného, kde duchovní svět formuje hmotný.

V té době byl Emerson spojen s transcendentalistickým hnutím, které vznikalo v Bostonu na přelomu 18. a 19. století. Narodil se v Bostonu 25. května 1803 a většinu svého života spojil s tímto městem. Jeho eseje a přednášky, v nichž rozvíjel myšlenky o individualismu, přírodě, duchovnosti a seberealizaci, měly významný vliv na intelektuální klima nejen v Bostonu, ale i v celých Spojených státech.

Mezi postavy spojené s myšlenkami transcendentalismu a mesmerismu patřil i metodistický kazatel E. W. Kenyon. Studoval na Emersonově řečnické koleji, která se inspirovala idejemi unitářství a rozvíjela učení o mesmerickém uzdravování v duchu "Křesťanské vědy" a hnutí "Nového myšlení". I přes formální odmítnutí těchto hnutí byl Kenyon ovlivněn jejich naukami, což se promítlo do jeho vlastních knih.

Podle Kenyona bylo uzdravení možné tím, že člověk pevně uvěřil, že je zdravý, a tato víra se projevila v hmotném světě. Kenyon měl významný vliv na některé letniční pionýry, mezi nimiž byli W. Branham, T. L. Osborne a F. F. Bosworth. McConnell zdůrazňuje Kenyonův vliv na uzdravovací probuzení, i když může zůstávat nedoceněným.

Celkově lze konstatovat, že Emersonova role v transcendentalistickém hnutí v Bostonu, kde se formovala metafyzika Nové Anglie, byla zásadní. Jeho vztah k Bostonu byl hluboký a významný, neboť právě v této oblasti nacházel intelektuální a kulturní prostředí, které formovalo nejen jeho myšlenky, ale i celé duchovní hnutí té doby.

Metafyzika Nové Anglie (Od Aleše France)

Metafyzika Nové Anglie odkazuje na duchovní proudy a myšlenky, které se začaly formovat v okolí Bostonu na přelomu 19. století. Tyto proudy byly ovlivněny naukou léčitele P. P. Quimbyho, který praktikoval mesmerismus. R. W. Emerson, významný americký filosof a spisovatel, rozvíjel Quimbyho mesmerické myšlenky. Základním principem bylo vnímání dvou světů - duchovního a hmotného, kde duchovní svět formuje hmotný. Mezi postavy spojené s těmito myšlenkami patřil E. W. Kenyon, metodistický kazatel, který studoval na Emersonově řečnické koleji. Škola, ze které Kenyon vzešel, se inspirovala idejemi unitářství a rozvíjela učení o mesmerickém uzdravování v duchu "Křesťanské vědy" a hnutí "Nového myšlení". I když Kenyon formálně tato hnutí odmítl, byl ovlivněn jejich naukami, což se promítlo do jeho vlastních knih. Podle Kenyona bylo uzdravení možné tím, že člověk pevně uvěřil, že je zdravý, což se pak projevilo v hmotném světě. Kenyon měl významný vliv na některé letniční pionýry, včetně lidí jako W. Branham, T. L. Osborne a F. F. Bosworth. McConnell zdůrazňuje Kenyonův vliv na uzdravovací probuzení, i když může zůstávat nedoceněným.

Kdo byl Essek Willam Kenyon

E. W. Kenyon byl americkým kazatelem a autorem v oblasti křesťanského učení. Jméno "Emerson" ve jméně školy bylo vybráno jako čestné uznání Ralph Walda Emersona, významné postavy americké literatury a filozofie, který byl respektován pro své myšlenky o individuálním duchovním rozvoji.

E. W. Kenyon byl známý pro své názory na křesťanskou víru a napsal několik knih o teologii a duchovním životě. Jeho výklad křesťanských principů měl vliv na pozdější hnutí slova-víry (Word of Faith), které se rozvinulo v křesťanském prostředí.

Ralph Waldo Emerson a E. W. Kenyon byli dvě různé osobnosti, každá významná ve svém oboru, ale s různými oblastmi zájmu a působnosti.

Co víme o Emersonově řečnické koleji?

• Charles Wesley Emerson založil Boston Conservatory of Elocution, Oratory, and Dramatic Art v roce 1880, rok po uzavření Školy rétoriky na Boston University.
• Instituce měnila své názvy v průběhu let, od Boston Conservatory of Elocution, Oratory, and Dramatic Art po Monroe Conservatory of Oratory a nakonec Emerson College of Oratory v roce 1890, později zkrácené na Emerson College v roce 1939.

 (zdroj wikipedia)

Kdo byl Ralph Waldo Emerson?

Ralph Waldo Emerson byl významný americký spisovatel, filosof a básník. Narodil se 25. května 1803 v Bostonu, Massachusetts, a většinu svého života spojil s tímto městem. Emerson se stal klíčovou postavou transcendentalistického hnutí, které mělo svůj původ právě v oblasti Bostonu a Nové Anglie na přelomu 18. a 19. století. Emerson byl známý svými eseji a přednáškami, v nichž rozvíjel myšlenky o individualismu, přírodě, duchovnosti a seberealizaci. Jeho filozofické a literární příspěvky měly významný vliv na intelektuální klima v Bostonu a celé Spojené státy. Můžeme tedy říci, že Emersonův vztah k Bostonu byl hluboký a významný, neboť právě v této oblasti nacházel intelektuální a kulturní prostředí, které formovalo jeho myšlenky a ovlivnilo jeho tvorbu.

Původní zpracování

Metafyzika Nové Anglie: Emersonův Vliv na Duchovní Hnutí v Bostonu

Metafyzika Nové Anglie, jak ji pojmenoval Aleš Franc ve svém textu, odkazuje na duchovní proudy, které se začaly formovat na přelomu 19. století v okolí Bostonu. Tato hnutí byla ovlivněna myšlenkami mesmerického léčitele P. P. Quimbyho, které R. W. Emerson (1803-1882), významný americký filosof a spisovatel, rozvíjel a propagoval. Klíčovým prvkem těchto myšlenek bylo vnímání dvou světů - duchovního a hmotného - kde duchovní svět formuje hmotný.

Emerson byl klíčovou postavou transcendentalistického hnutí, které mělo své kořeny právě v oblasti Bostonu a Nové Anglie. Narodil se v Bostonu a většinu svého života spojil s tímto městem. Jeho eseje a přednášky, ve kterých rozvíjel myšlenky o individualismu, přírodě, duchovnosti a seberealizaci, měly významný vliv na intelektuální klima nejen v Bostonu, ale i v celých Spojených státech.

Quimbyho mesmerismus hledal fyzické uzdravení, ale na rozdíl od tradičního křesťanského učení neviděl hřích jako kořen nemoci. Místo toho zdůrazňoval význam stavu lidské mysli. Tato myšlenka ovlivnila i metodistického kazatele E. W. Kenyona, který studoval na Emersonově řečnické koleji. Kenyon, i přes formální odmítnutí těchto hnutí, byl ovlivněn jejich naukami a promítl je do svých knih.

Kenyonova víra v to, že pevné přesvědčení o uzdravení může přinést fyzické výsledky, ovlivnila některé významné postavy letničního hnutí, mezi nimiž byli W. Branham, T. L. Osborne a F. F. Bosworth. I když Kenyonovo ovlivnění zůstává někdy nedoceněno, jeho myšlenky měly významný dopad na uzdravovací probuzení.

Celkově lze konstatovat, že Emersonova role jako klíčové postavy transcendentalismu v Bostonu v té době, kdy se formovala metafyzika Nové Anglie, byla zásadní. Jeho propojení s touto oblastí vytvářelo intelektuální a kulturní prostředí, které formovalo myšlenky a hnutí té doby.

Historický kontext: I) Občanská válka

Občanská válka v USA probíhala od roku 1861 do roku 1865. Začala, když státy konfederace vyhlásily nezávislost a odtrhly se od Unie, což vedlo k ozbrojenému střetu mezi Severem a Jihem. Občanská válka skončila porážkou Konfederace a znovusjednocením země.

Éra obnovy následovala po skončení občanské války a trvala přibližně od roku 1865 do roku 1877. Během této doby byly přijaty důležité změny a reformy s cílem znovu integrovat bývalé konfederované státy do Unie a zajistit občanská práva a práva osvobozeným otrokům. Éra obnovy zahrnovala přijetí a ratifikaci Třináctého, Čtrnáctého a Patnáctého dodatku k Ústavě Spojených států, které zakazovaly otroctví, poskytovaly rovnost před zákonem a zaručovaly volební práva bez ohledu na rasu.

Éra obnovy byla však také charakterizována obtížemi a konflikty, zejména pokud jde o otázky rasové rovnosti a občanských práv. Po ukončení éry obnovy začala období, které bylo poznamenáno rasovým segregacionismem a postupným omezením práv Afroameričanů, známé jako období Jim Crow (Jima Crowa?).

Historický kontext: II) Boj za zrušení otroctví

Hnutí za zrušení otroctví a uznání práv otroků začalo nabírat na síle v USA během 18. a 19. století. Postupné zvyšování povědomí o morálních a etických otázkách spojených s otroctvím vedlo k formování opozičních hnutí.

První organizace proti otroctví v USA vznikla již v 18. století. Mezi významné postavy patří kvákří, kteří byli jedním z prvních náboženských společenství, které otevřeně odsuzovalo otroctví.

V 19. století získalo hnutí za zrušení otroctví na síle, zejména s vývojem abolicionistického hnutí. Mnoho aktivistů, včetně lidí jako Harriet Beecher Stowe, autorčina románu "Uncle Tom's Cabin," (Chaloupka strýčka Toma) a Frederick Douglass, bývalého otroka, se stalo klíčovými postavami v boji za osvobození otroků a konec otroctví.

Otroci a jejich práva byly předmětem intenzivního politického a morálního diskurzu, který vyvrcholil občanskou válkou (1861–1865). Emancipační Proklamace, kterou prezident Abraham Lincoln podepsal v roce 1863, osvobodila všechny otroky v Konfederaci, a Třináctý dodatek k Ústavě Spojených států, přijatý v roce 1865, formálně zrušil otroctví v celé zemi. Nicméně, proces dosažení plných práv a rovnosti pro Afroameričany pokračoval i po občanské válce a stal se klíčovou součástí amerického občanského hnutí za občanská práva v 20. století.

Historický kontext: Vznik ranného feminismu

Existuje historická spojitost mezi hnutím za zrušení otroctví a raným feministickým hnutím ve Spojených státech. Mnoho žen, které byly aktivní v hnutí za zrušení otroctví, také začalo uplatňovat argumenty o rovnosti pohlaví. Tato spojitost byla zřejmá zejména v 19. století během občanské války a následné éry obnovy.

Ženy jako Lucretia Mott a Elizabeth Cady Stanton byly aktivními abolicionistkami (bojovnicemi proti otroctví) a později se staly klíčovými postavami ženského hnutí za práva. Na jednom ze setkání začátkem 19. století, kde byly ženám odmítnuty práva účasti, se Mott a Stanton rozhodly iniciovat hnutí za práva žen.

Feministické hnutí mělo také spojitost s otázkami spojenými s otroctvím, protože některé otázky, jako je právo na vzdělání, právo na práci a obecně rovnost, byly relevantní jak pro osvobození otroků, tak pro práva žen. Tyto dvě hnutí sdílela některé hlavní ideje, včetně boje za rovnost a spravedlnost.

V průběhu času se feministické hnutí vyvíjelo samostatně a rozšiřovalo se o nové otázky, ale vznik a začátky byly často spojeny s bojem za zrušení otroctví.

Role Phoebe Palmerové z Hnutí svatosti

Phoebe Palmerová byla americká křesťanská evangelistka a spisovatelka, známá svou rolí v metodistickém hnutí a za svou podporu doktríny "svatého života" či "dokonalé lásky". Narodila se v roce 1807 a byla výraznou postavou v náboženském hnutí 19. století. Je považována za jednu z předních postav v raném metodismu a hnutí svatého života. Phoebe Palmerová byla více spojována s hnutím svatého života (hnutí posvěcení), které zdůrazňovalo osobní zasvěcení a dosažení dokonalého křesťanského života.

Phoebe Palmerová byla aktivní v období, které bylo ovlivněno několika náboženskými a sociálními hnutími, včetně druhého velkého probuzení, abolicionismu a hnutí za práva žen. Její přínos k hnutí za práva žen se projevoval především v jejím zájmu o společenskou reformu, která zahrnovala i otázky ženských práv.

O feminismu obecně

Feminismus vznikl během 19. století. Přesné datum vzniku nelze stanovit, protože feminismus nevznikal jako jednohlasný hnutí, ale jako postupný proces s různými fázemi. Nicméně, 19. století lze považovat za dobu, kdy se začaly formovat myšlenky a hnutí, která hájila práva žen a bojovala za jejich sociální, politickou a ekonomickou rovnost.

První vlna feminismu, která se rozvinula zejména v 19. a začátkem 20. století, se soustředila na boj za ženské volební právo a základní práva. Klíčovými momenty tohoto období bylo hnutí za ženské volební právo ve Spojených státech a ve Velké Británii, kde ženy bojovaly za právo účastnit se ve volbách.

Následující vlny feminismu, které se vyvinuly v průběhu 20. století a pokračují v současné době, se zaměřují na širší spektrum témat, včetně reprodukčních práv, pracovní rovnosti, boje proti sexismu a genderovým nerovnostem.

Hlavní postavy spojené se vznikem transcendentalismu

Hlavními postavami spojenými s vznikem transcendentalismu byli zejména Ralph Waldo Emerson, Henry David Thoreau a Margaret Fuller.

1. Ralph Waldo Emerson (1803–1882): Byl významným americkým filosofem, spisovatelem a řečníkem. Jeho eseje, jako například "Self-Reliance" (Sebevědomí), patří k klíčovým textům transcendentalismu. Emerson zdůrazňoval individuální intuici, duchovní spojení s přírodou a odpor vůči konformitě.

2. Henry David Thoreau (1817–1862): Byl spisovatelem, přírodovědcem a filosofem. Jeho nejznámějším dílem je kniha "Walden, an Life in the Woods" (Walden, nebo život v lesích), ve které popisuje své zkušenosti života jednoduchého a spojeného s přírodou.

3. Margaret Fuller (1810–1850): Byla americkou spisovatelkou, novinářkou a feministkou. Je známá svými eseji a knihou "Woman in the Nineteenth Century" (Žena ve 19. století), kde hájila práva žen a individualismus.

Tyto osobnosti měly výrazný vliv na formování idejí transcendentalismu a přispěly k jeho rozvoji a propagaci ve 19. století.

Růst individualismu: O transcendentalismu, hnutí svatosti a metaphyzických kultech

Tento segment vznikl jako odpověď na mou otázku:

"Ovlivnil transcendentalismus vývoj ve hnutí svatosti? Nebo to bylo naopak že právě hnutí svatosti během období působení Johna Wesleyho, zažilo rozmach individualismu, protože John Wesley učil o osobní zkušenosti a kladl důraz na osobní zkušenost a vedení Duchem Svatým."

Transcendentalismus byl intelektuální a filozofický hnutí, které vzniklo v 19. století v USA, zejména v období mezi 1820 a 1830. Hnutí zdůrazňovalo individualismus, intuici a duchovní zkušenost nad tradicí a institucionalizovanou náboženskou doktrínou. Několik klíčových postav spojených s transcendentalismem zahrnuje Ralph Waldo Emersona, Henryho Davida Thoreaua, Margaret Fullerovou a další.

Tito myslitelé věřili, že každý jednotlivec má vnitřní duchovní intuici, která je schopná vnímat pravdu a krásu bez prostřednictví tradičních autorit a institucí. Transcendentalisté se také stavěli proti materiálnímu materialismu a zdůrazňovali důležitost spojení s přírodou.

Transcendentalismus měl vliv na různá odvětví, včetně literatury, filozofie a náboženství. Je považován za důležitý kulturní pohyb, který ovlivnil další generace myslitelů a umělců.

Transcendentalismus a hnutí svatosti, zastoupené zejména působením Johna Wesleyho, byly dvě odlišné filozofické a náboženské tradice, které se rozvíjely současně, ale na různých místech a s odlišnými důrazy.

Transcendentalismus vznikl v USA ve 20. a 30. letech 19. století, jak jsem již uvedl. Byl ovlivněn evropským romantismem a německou filozofií. Jeho zástupci zdůrazňovali individualismus, intuici a duchovní zkušenost, s důrazem na spojení s přírodou.

Na druhé straně hnutí svatosti, reprezentované Johnem Wesleyem a metodismem, mělo svůj počátek v Anglii v 18. století. Wesley zdůrazňoval osobní zkušenost víry a spásy, věřil v možnost dosažení osobního osvícení a považoval Duch Svatý za vůdce v náboženském životě.

I když se obě tradice zabývaly osobní zkušeností a duchovním rozměrem víry, jejich vznik a vývoj byly ovlivněny odlišnými kulturními a filozofickými proudy. Transcendentalismus se vyvinul zejména v reakci na rychlý společenský a ekonomický rozvoj v USA, zatímco hnutí svatosti bylo součástí většího náboženského obrození v Evropě.

Nelze tedy tvrdit, že vznik transcendentalismu byl přímo ovlivněn působením Johna Wesleyho. Oba směry se vyvíjely nezávisle na sobě, i když mohly být oba reakcí na změny v tehdejší společnosti a náboženství.

Hledání paralel duchovního individualismu mezi transcendentalismem a mystických křesťanských směrů

John Wesley, zakladatel metodismu, se ve své době nezabýval idejemi, které byly přímo spojeny s transcendentalismem. Naopak, jeho teologická a náboženská perspektiva byla pevně zakotvena v křesťanské tradici, Bibli a osobní zásadě spásy skrze víru v Ježíše Krista.

Metodismus, který Wesley formoval, zdůrazňoval několik klíčových principů:

1. Osobní zásada: Víra byla chápána jako osobní zkušenost spásy, kde každý jednotlivec mohl mít osobní vztah s Bohem skrze víru v Krista.

2. Svatost života: Wesley kladl důraz na svatost života a důsledné praktikování křesťanských ctností.

3. Spásná milost: Metodismus učil, že spása je možná skrze Boží milost, která je dána v odpovědi na víru, a nikoli na základě lidských zásluh.

4. Sociální zodpovědnost: Wesley podporoval sociální zodpovědnost a aktivní službu vůči potřebným.

Zatímco transcendentalismus zdůrazňoval intuici, individualismus a duchovní zkušenost nad tradicí, Wesleyův metodismus se víc zaměřoval na tradici křesťanské víry, Bibli a důraz na osobní zásadu spásy. Jeho učení nesledovalo postupný vývoj směrem k transcendentalismu nebo pentekostalismu.

Pentekostalismus, který vznikl později, zdůrazňuje právě duchovní dary, vedení Duchem Svatým a charismata, což může být interpretováno jako podobný důraz na subjektivní duchovní zkušenost. Nicméně, tato spojitost je spíše sekundární a plyne z obecného zaměření na osobní duchovní zážitky v náboženském kontextu.

Celkově lze říci, že i když existují určité paralely v důrazu na osobní duchovní zkušenost mezi některými proudy metodismu a některými moderními náboženskými hnutími, není přímá spojitost mezi učením Johna Wesleyho a transcendentalismem.

Otázka #1:

"Osobní vztah s Bohem," není to však podobné tomu co zažíval transcendentalismus? Ten byl také duchovní a spoléhal na přírodu. Oba směry jsou introvertní a hledají Boha v sobě. Rozdíl je samozřejmě v tom pojmu "osobní vztah", jenže to co se pod tím protestanském křesťanství vlastně myslí, je introspekce nebo hledání Boha v sobě, protože se hledají pocity či myšlenky a posuzuje se zda jsou od Boha nebo ne. Nakonec tedy docházíme k závěru, že tyto vnitřní pocity či myšlenky se odehrávají uvnitř stejně jako v tom transcendentalismu. Mám tedy dojem že Wesley, hnutí svatosti a pozdější pentekostalismus či mysticismus popisoval jinými slovy stejnou věc jako je v tom transcendentalismu. Jistě že to protestantství zabalilo do jiné teologické omáčky. Ale ta podstata je vesměs stejná, že člověk hloubavě přemýšlí nad tím co se děje v něm a tyto vnitřní pochody pak vyhodnocuje jako nadpřirozené působení Boha. To určuje to duchovní vedení jak pro stoupence transcendentalismu, tak pro stoupence Wesleyho učení, hnutí víry či pentekostalismu a jiných směrů tímto křesťanským smýšlením (individualismem) ovlivněné.

 

Vaše pozorování mají svou opodstatněnost, a lze skutečně nalézt několik paralel mezi určitými prvky v učení Johna Wesleyho a některými aspekty transcendentalismu. Zvláště v kontextu osobního vztahu s Bohem, důrazu na introspekci a hledání duchovních pravd uvnitř jednotlivce existují určité podobnosti.

1. Osobní vztah s Bohem: Jak jste poznamenal, oba směry zdůrazňují osobní spojení s Bohem. V metodismu je to prostřednictvím osobní zkušenosti spásy, zatímco transcendentalisté hledali spojení s božským především prostřednictvím intuice a hlubokého pochopení vnitřního sebe (tj. vnitřního já, či jáství).

2. Introspekce a hledání vnitřní pravdy: Oba směry kladou důraz na introspekci a hledání pravdy uvnitř jednotlivce. V metodismu je to spojeno s procesem posuzování vlastního duchovního stavu, zatímco transcendentalisté věřili v intuici jako prostředek k odhalení hlubších duchovních pravd.

3. Přírodní spojení: Wesleyův metodismus sice neměl tak výrazné spojení s přírodou jako transcendentalismus, ale v metodismu byla příroda někdy vnímána jako Boží stvoření a prostředek pro duchovní zkušenost.

Rozdíly jsou v tom, jak jsou tyto prvky interpretovány a v jakém teologickém a náboženském kontextu jsou začleněny. Křesťanská tradice, zejména metodismus, staví svůj důraz na křesťanské učení, Bibli a spásu skrze víru v Ježíše Krista. Naopak transcendentalismus, ačkoliv mohl mít některé křesťanské kořeny, se snažil odstranit náboženství od institucionalizovaného křesťanství a hledal duchovní pravdy mimo tradiční dogmata.

Celkově lze konstatovat, že existují určité podobnosti v důrazu na osobní duchovní zkušenost a introspekci, ale teologické rámce a interpretace jsou různé.