Život podle Ducha. Co tím Apoštol Pavel myslel?

 

Pavel v listu Galatským nepíše do prázdna ani mimo běžný život. Mluví k lidem, kteří mají vlastní zkušenost s vírou a tlakem okolí. V listu Galatským Pavel řeší problém náboženského sporu a otázku, kdo vlastně určuje, co je správné? Jeho jazyk není jen teologický, ale hluboce lidský. Dotýká se morálky a zvyků v helénisticko-Římském prostředí a mezilidských vztahů i toho, jak člověk vnitřně prožívá tlak společnosti, morálních očekávání a požadavků okolí.

Apoštol Pavel byl řecky mluvící žid, který se od dětství pohyboval mezi dvěma světy - náboženský a pohanský. Oběma těmito světy je jeho jazyk etiky formován. A právě to je pro výklad důležité: Pavel není někdo, kdo stojí mimo dobové morální normy, ale někdo, kdo je zná, nese je v sobě a zároveň je přetváří ve světle svého poselství.

Píšu-li o tom, že Pavel v sobě nesl dobové morální normy, můžeme to jasně vidět v Galatským v tzv. „seznamech neřestí a ctností“ („skutky těla“ vs. „ovoce Ducha“ v Gal 5). Takové katalogy byly běžné nejen v židovství, ale i v řecko-římské morální filozofii. Pavel tedy skutečně mluví jazykem, který byl jeho posluchačům srozumitelný i z okolního pohanského morálního světa.

Takže když Pavel mluví o:

svárech,
závisti,
hněvu,
rozkolech,
sebeovládání,
mírnosti,
střídmosti,

tak používá jazyk, kterému věřící z pohanů dobře rozuměli. Zejména „sebeovládání“ (enkrateia / self-control) je silně helénistické etické téma, známé ze stoicismu a obecně řecko-římské morálky. Tady je ale zásadní doplnění: Pavel tyto prvky neuvádí proto, aby jen převzal pohanskou etiku beze změny, nýbrž proto, že je zasazuje do vlastního křesťanského rámce.

Pavel tedy v Galatským neříká:

„Staňte se lepšími lidmi pomocí filozofické etiky.“

Pavel sám se odkazuje na svou výchovu a původ, čímž sděluje to, že člověk není morálně formován samotným abstraktním duchovnem, ale především výchovou, prostředím, rodinou, zkušenostmi a zvyky, které si osvojí v dětství a dospívání. Morální chování se v běžném lidském životě neučí jen skrze ideje, ale skrze vztahy, opakování, autoritu, hranice a příklad.

Pavlův jazyk může být srozumitelný jen téhdy, pokud ho chápeme tak, že nepopírá obecnou lidskou zkušenost, ale vstupuje do ní. A právě tady je třeba zdůraznit, že Pavel pracuje s morálním jazykem, který odpovídá pohanskému světu, v němž jeho adresáti žili. Nejde tedy o to, že by člověk byl změněn jen „Duchem“ mimo všechny lidské vlivy; jde o to, že Duch působí v člověku, který už je formován výchovou, kulturou a přijatými etickými normami. Duch tedy dělá všechny ty věci povzbuzuje, motivuje, dává úlevu od břemene, ale učit morálce nedokáže. Duch Svatý pouze dokáže připomenout a vybavit všechny tyto dobré věci, ve správnou chvíli, když je věřící potřebuje.

A teprve sem Pavel vkládá vlastní teologický důraz. Člověk má být veden ne pouhým tlakem Zákona, ne strachem z odsouzení a ne moralistním výkonem, ale Duchem, který osvobozuje od tíhy vnějšího zákonického měření. To neznamená, že se etika ruší. Znamená to, že její kořen není v legalismu, ale v proměně nitra a ve svobodě, kterou dává milost.

Proto je Pavlovo učení v Galatským dvojí. Na jedné straně zná jazyk mravnosti, který jeho posluchači chápali i z okolního světa. Na druhé straně tento jazyk přetváří: nevede k elitní filozofii ctnosti, ale ke svobodě v Kristu, která člověka zbavuje odsouzení a současně ho učí novému způsobu života.

Tak se spojují dvě roviny. Jedna je lidská: výchova, sociální prostředí, mravní formování. Druhá je Pavlova: Duch, milost a osvobození od zákona jako od nástroje odsudku. A právě v tomto napětí Pavel mluví nejživěji.