Mají reformovaní křesťané osobní vztah s Ježíšem Kristem?

opc.org je důvěryhodný v rámci své tradice, ale není neutrální zdroj.

Co je Orthodox Presbyterian Church

• Jde o malou americkou reformovanou církev (vznik 1936).
• Je teologicky konzervativní (kalvinistická).
• Její texty jsou psané z jejich vlastního teologického rámce.

Jak to číst správně

• ✔ dobré pro pochopení, jak reformovaní křesťané chápou pojmy (např. „union with Christ“)
• ❌ není to nestranný akademický zdroj
• ❌ není to „důkaz pravdy“, ale interpretace jedné tradice

Takže: pro terminologii je to užitečné, pro objektivní posouzení sporů je potřeba víc zdrojů.

 * * *

Dovolil jsem si přeložit jeden dobrý článek ze stránky opc.org , Presbyteriánská církev, přeloženo ze zdroje https://opc.org/nh.html?article_id=714:

Hlavní teze textu je jednoduchá: výraz „osobní vztah s Ježíšem“ může znamenat buď spásné sjednocení s Kristem, nebo naopak mystickou bezprostřední zkušenost a nárok na nová zjevení. Autor zároveň výslovně tvrdí, že církev sama nezachraňuje a že jde o běžné prostředky milosti, nikoli o přidávání podmínek ke spáse.

Pro lepší pochopení článku, však musím dodat, že tento článek klade velký důraz na viditelnou církev, kázání Božího slova, svátosti, modlitbu a vedení církve. V reformované teologii to ale nemá znamenat, že si člověk spásu musí zasloužit vlastní aktivitou nebo závislostí na lidech. Autoři tomu říkají „běžné prostředky milosti“: tedy obyčejné, Bohem ustanovené způsoby, jimiž Kristus sděluje věřícím dobrodiní svého vykoupení. Nejde tedy o další podmínky, které by člověk musel splnit, aby si spásu vydobyl.

* * *

Jeden běžný pojem v naší současné evangelikální kultuře je představa, že věřící má osobní vztah s Ježíšem Kristem. 

Mají reformovaní křesťané osobní vztah s Ježíšem Kristem? 

To záleží na tom, co tím myslíte.

Mnozí evangelikální křesťané používají frázi „osobní vztah s Ježíšem“ jako synonyma pro spásné sjednocení s Kristem (nebo, řečeno populárněji, pro „být spasen“). Nebo užším způsobem je tato fráze používána k popisu těch, kdo jsou ospravedlněni milostí skrze víru v Krista samotného, mimo skutky. V tomto smyslu mají oddaní křesťané v historické reformované víře osobní vztah s Ježíšem Kristem zcela jistě. Stejně jako jejich širší evangelikální bratři jsou i reformovaní věřící „spaseni“ skrze své sjednocení s Kristem, když byli ospravedlněni vírou, kterou jim dal Bůh, v Krista samotného.

Avšak fráze „osobní vztah s Ježíšem“ se v evangelikálních, charismatických a pentekostálních kruzích někdy používá k popisu bezprostředního, přímého a mystického prožitku Krista, v němž prý Kristus přímo k věřícímu promlouvá a svou přítomnost mocně dává pocítit prostřednictvím mimořádných zkušeností Ducha svatého. Tento druh mysticismu je dnes patrný tehdy, když křesťané říkají věci jako: „Pán mi řekl, abych udělal to a to,“ jako by měli přímou komunikaci od Boha a bezprostřední setkání s jeho Duchem. Věřící v historické reformované víře by měli vůči pojetí osobního vztahu s Ježíšem v tomto smyslu vážné výhrady.

Jak zakoušíme společenství s Bohem

Jádrem problému je toto: jak my jako křesťané zakoušíme společenství nebo osobní obecenství s naším Spasitelem, Pánem Ježíšem Kristem? Mnozí křesťané dnes jsou přesvědčeni, že je alespoň možné, ne-li přímo nezbytné pro spasení, mít přímý, bezprostřední a mystický prožitek Ježíše Krista a jeho spásných darů. Nebo řečeno jinak: mnozí věří, že Krista a jeho spásné dary lze zakoušet nezprostředkovaným způsobem skrze individuální mystická setkání vyvolaná přímo Duchem svatým, mimo běžnou službu církve nebo běžné prostředky milosti (Slovo a svátosti).

Mnozí evangelikálové by dnes byli šokováni, kdyby zjistili, že reformátoři a původní evangelikální církve reformace (ať luterské, reformované nebo anglikánské) by ani nerozpoznaly, ani nepodpořily přímý, nezprostředkovaný mysticismus současné evangelikální zbožnosti, k němuž se fráze „osobní vztah s Ježíšem“ často váže. Proti mysticismu současné evangelikální zbožnosti stojí historická reformovaná zbožnost, kterou lze popsat jako umírněné, zprostředkované společenství s Bohem.

O Letnicích Kristus vylil na svou církev Ducha svatého a Duch svatý skutečně stále aplikuje spásné dary Kristovy na jeho lid. Ale jak obvykle Duch svatý aplikuje Kristovy dary na vyvolené? Dělá to přímo prostřednictvím velkolepých setkání a mocných náboženských zážitků? Biblická odpověď zní, že Bůh určil v církvi jistá ustanovení, aby byla jeho nástroji při aplikování a zpečeťování Kristových darů jeho lidu, totiž běžné prostředky milosti: Slovo, svátosti a modlitbu.

Jistě bychom měli zakoušet hluboké a rostoucí osobní společenství s Ježíšem Kristem, ale neměli bychom očekávat, že takové společenství budeme zakoušet mimo Bohem ustanovené prostředky milosti nebo běžnou službu Kristovy církve. Opravdu zakoušíme osobní vztah s Ježíšem, ale tento vztah je zakoušen skrze běžnou službu církve a běžné prostředky milosti, které Kristus své církvi svěřil, nikoli skrze přímé prožitky Krista nebo Ducha svatého.

V tomto přítomném věku, kdy žijeme v napětí mezi „již“ Kristova dovršeného díla (kříž a vzkříšení) a „ještě ne“ Kristova dokončeného díla (druhý příchod a věčný stav), se naše zkušenost společenství s Kristem shoduje s tímto věkem, v němž se nacházíme. Jako poutníci žijící v tomto přítomném věku musíme trpělivě čekat až na to „ještě ne“ dovršení, abychom mohli s vtěleným Kristem obecenstvím setrvávat tváří v tvář. Úpěnlivě toužíme po onom slavném dni, ale mezitím nás Bůh na naší pouti posiluje a povzbuzuje prostřednictvím běžných prostředků milosti, které značí přítomnost jeho království a jsou předzvěstí věku příštího.

Objektivní a subjektivní

Historická reformovaná víra klade velký důraz na skutečnost, že náš svrchovaný Bůh se těší z toho, že používá objektivní, vnější a běžné prostředky, aby přiváděl své vyvolené ke spasení, pěstoval je a zachovával v jejich spasení a uskutečňoval své záměry s královstvím. Duch svatý takovým způsobem používá věci jako slova, vodu, chléb a víno.

Subjektivní stránky víry, jako osobní modlitba, čtení Bible a rozjímání, a zejména přivlastnění si Krista a jeho spásných darů skrze „přijetí, přijetí za své a spočinutí jedině na Kristu k ospravedlnění, posvěcení a věčnému životu, z moci smlouvy milosti“ (Vyznání víry 14.2), jsou nesmírně důležité. Bůh je však obvykle potěšen tím, že probouzí a pěstuje křesťanovu subjektivní víru skrze objektivní prostředky milosti a běžnou službu církve.

Naproti tomu značná část dnešní evangelikální zbožnosti má tendenci zlehčovat význam viditelné církve a běžných prostředků milosti a místo toho klade důraz na nejnovější inovativní metody a „návody“, jejichž cílem je zlepšit přímý prožitek Krista. Možná jedním z důvodů, proč mnozí současní lidé, kteří se hlásí k evangelikalismu, přeskakují z jedné církve do druhé, aniž by se zavázali k odpovědnému členství v některé z nich, je právě tento převládající evangelikální důraz na subjektivní prožitek. Takové zaměření může člověka vést k tomu, aby vyhledával církev s nejnovější duchovní módou nebo novinkou slibující mocnější, přímější setkání s Kristem, a aby běžnou službu Slova a svátostí označil za „nudnou“ nebo „nepodstatnou“.

Kolektivní a osobní

Současná evangelikální zbožnost klade velký důraz na to, že věřící mají mít každodenní zbožné chvíle, tedy osobní čtení Bible a modlitbu. To dává smysl, vzhledem k tomu, jak chápe význam osobního vztahu s Ježíšem. Často však zjistíme, že chybí stejně silný důraz na význam zapojení do místní církve, včetně odpovědného členství v církvi a podřízení se ustanoveným církevním vedoucím. Osobní stránka (ve formě čtení Bible a modlitby) vytlačuje stránku společnou (účast na společném uctívání v Den Páně).

Reformovaná víra samozřejmě vždy kladla důraz na význam takových osobních projevů zbožnosti, jako je každodenní čtení Bible, osobní modlitba, rodinné pobožnosti a podobně. Nicméně v reformované zbožnosti je tento osobní aspekt víry, i když nesmírně důležitý, v jistém smyslu podřízený a druhotný ve srovnání s obecnou, společnou praxí víry.

Veřejné a soukromé

Jistě, věčné spasení a náš růst v milosti jsou hluboce osobní a individuální záležitosti, a reformovaná víra to uznává. Zároveň však platí, že když jsou lidé spaseni, nejsou uvedeni pouze do sjednocení s Kristem, ale také do společenství Kristova těla, církve. V tomto přítomném věku se Kristovo tělo projevuje ve společenství viditelné církve, která se skládá ze všech, kdo vyznávají pravou víru, spolu s jejich smluvními dětmi. Jak vysvětluje naše Vyznání víry, viditelná církev je „královstvím Pána Ježíše Krista, Božím domem a rodinou, mimo niž není obyčejná možnost spasení“ (VF 25.2). To neznamená, že nás církev zachraňuje, ani že členství v církvi je nějak podmínkou ospravedlnění nebo podstatnou podmínkou spasení. Znamená to spíše, že Kristus svěřil objektivní prostředky milosti své viditelné církvi a že Bůh ve svém obvyklém jednání s hříšníky rád používá tyto veřejné prostředky k probuzení a posílení spasitelné víry v srdcích svého lidu.

Závěr

Křesťané mají osobní vztah s Ježíšem Kristem v tom smyslu, že jsou spásně sjednoceni s Kristem a že s ním mají obecenství skrze Slovo a svátost. Žádný křesťan však dnes nemá „přímé potrubí k Bohu“ ani nezažívá nová zjevení Ducha svatého.

Teprve po smrti a nakonec v den vzkříšení budeme mít osobní vztah s Ježíšem v přímém a bezprostředním smyslu, až našeho Spasitele budeme patřit tváří v tvář v slávě. Náš vztah s Kristem a naše požívání obecenství s ním v přítomném věku jsou skutečné a měly by nás naplňovat nevýslovnou radostí. Jsou nám však zprostředkovávány Bohem ustanovenými prostředky milosti, které jsou účinně aplikovány Duchem svatým, když je přijímáme se srdcem víry a důvěry jedině v Ježíše.

Autor je farářem sboru Redeemer OPC v oblasti Toms River v New Jersey. New Horizons, červenec 2011

Úvaha nad osobním vztahem s Bohem

 

Jak jsem již psal dříve v jednom komentáři, když jsme mezi lidmi určitého vyznání nemusíme si všimnout, že to co dělají je praxe, která může být v rozporu s tím jak to dělali první křesťané pokud nad tím nezačneme samostatně přemýšlet. Protože z počátku naší víry jen napodobujeme chování druhých. Začínáme samostatněji přemýšlet až když se setkáme s opačným názorem nebo opačnou praxí a ptáme se proč... Proto je užitečné, když existují lidé, kteří nám dokáží říct odlišný názor, který se nám nemusí líbit a může být i kritický. Kdyby takoví lidé kolem nás neexistovali, mohlo by to znamenat, že jsme uvízli v kultu nebo sektě.

Úžasný verš

"Způsobem bytí existujíc roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe vyprázdnil" (tj. zrušil) ", vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán." Filipským 2:6-11

Jakkoliv jsou v nové smlouvě zmínky o tom, že je možné Ježíše oslovit, ještě to neznamená, že by bible předkládá biblický vzor pro to, že se k němu máme modlit. Ježíš sám to nikde v bibli NEPOŽADOVAL. Vzpomněl jsem si však na verš, kde Ježíš řekl, přijdeme k vám s Otcem a zřídíme si u vás příbytek, pokud budete zachovávat má přikázání. To je zajímavé ze dvou důvodů. 1. předpokládá to osobní vztah s Bohem, ačkoliv tento termín v bibli NIKDE není použit, a 2. ačkoliv mnozí přikázání nedodržují nebo dokonce popírají platnost Tóry a potřebu dodržovat desatero, tak se modlí k Bohu jako k Ježíši a tvrdí, že s ním mají osobní vztah, ale pro hereze toto není možné. Tzn. že pouze mají pocit, že s ním mají vztah. Ale Ježíš řekl, že o některých těchto lidech řekne: odejděte ode mně, vy kdo jste konali nepravost. Tzn. vymítali démony, honili se za uzdraveními a nadpřirozenými dary, ale odpadli od původního učení a kázali bludy, hnali se za ziskem a úspěchem a z křesťanství udělali obchod. Místo kvalitního učení šířili hereze. Takže myslím, že osobní vztah s Bohem nemůže záležet na našem pocitu zda s ním máme vztah nebo zda mluvíme podivnou nelidskou řečí, které nikdo nerozumí... Ale myslím, že osobní vztah s Bohem, pokud vůbec lze toto spojení legitimně použít v křesťanství, je zaručen především tím jak moc jsme porozuměli Písmu do hloubky.

Osobně si myslím, že není legitimní používat slovní spojení osobní vztah s Bohem, protože bible spíš popisuje náš vztah k Bohu jako vztah služebníků k Pánovi, zachovávajíc tím jeho postavení a absolutní moc i schopnost uvrhnout do zkázy hříšníky a svévolníky. Je sice pravda, že apoštoly nazval svými přáteli, ale bylo to podmíněno právě tím dodržováním Hospodinových přikázání, tj. minimálně desatera a takových těch základních věcí co jsou v Exodu a Deuteronomiu. Apoštol Pavel pak píše kdo jsou Boží přátelé (ti spravedliví a ti pronásledování vs ti kdo pronásledují a zabíjí tělo jsou Boží nepřátelé) Vy, bratři, jste následovali příklad Božích církví v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku, neboť jste od svých krajanů vytrpěli totéž, co oni od Židů, kteří zabili Pána Ježíše i své vlastní proroky, nás vyhnali, Bohu se nelíbí a vůči všem lidem jsou nepřátelští. Brání nám totiž mluvit k pohanům, aby byli spaseni, a tím neustále doplňují míru svých hříchů. Přišel však na ně konečný hněv. (1 Tes 2:14-16)odního učení a kázali bludy, hnali se za ziskem a úspěchem a z křesťanst

Osobní vztah s Bohem a znovuzrození. Učení Johna Wesleyho

Tento článek přijde přesunout na blog Cesta Ježíše Nazaretského. Pokud ještě nemáte ten blog v záložkách a článek vás zaujal, tak si ho zazáložkujte nebo si ho přidejte do odběru (nutno být přihlášen na účet gmail.com). Také musím čtenářům vysvětlit, že barvy v textu u mých článků, pokud je nevidíte - může to být tím, že v prohlížeči Firefox mám nainstalován doplněk Dark Reader, který po zapnutí invertuje barvy. Může se stát, že bez tohoto doplňku uvidíte světlé barvy na světlém pozadí. Doplněk by mělo jít nainstalovat in an prohlížeč Chrome. Pokud vás zajímá téma osobní spásy, respektive prožívání znovuzrození a co je znovuzrození jak to popisoval John Wesely, zaměřte se přibližně na druhou polovinu článku. To nejpodstatnějí je až na samotném závěru. Je to záznam z diskuse s LLM.

* * *

1) teologie "osobního" vztahu s Bohem, kdy byla poprvé představena v protestantiství 2) teologie "osobního" vztahu s Bohem jak byla poprvé prezentována a kým 3) Jak zněla tato původní definice a jak byla opodstatněna 4) Jak zněly původní argumenty pro teologii "osobního" vztahu s Bohem v protestantství a o jaké verše z bible vycházely?

1. Teologie "osobního" vztahu s Bohem se začala prosazovat v rámci protestantismu v období reformace, zejména díky myšlenkám Martina Luthera a Jana Kalvína. Toto hnutí v 16. století zdůrazňovalo důležitost osobního vztahu jednotlivce s Bohem a odmítalo prostřednictví církve jako jediného spojení s ním.

2. Martin Luther a Jan Kalvín byli hlavními postavami, kteří prezentovali teologii "osobního" vztahu s Bohem. Luther zdůrazňoval nauku o ospravedlnění z víry, což znamenalo, že jednotlivec dosahuje spravedlnosti před Bohem vírou v Ježíše Krista. Kalvín se pak zabýval naukou o predestinaci, což byl koncept, že Bůh předem vyvolil, kdo bude spasen, a to na základě svého rozhodnutí, nezávisle na lidských zásluhách.

3. Původní definice teologie "osobního" vztahu s Bohem se opírala o učení, že víra a důvěra v Krista jsou způsobem, jakým jednotlivec najde spásu a spojení s Bohem. Tato myšlenka byla opodstatněna na základě interpretace biblických textů, které zdůrazňovaly víru jako klíčový prvek spásy, například Efeským 2:8-9.

4. Původní argumenty pro teologii "osobního" vztahu s Bohem v protestantismu vycházely z biblických textů, které zdůrazňovaly víru a osobní vztah s Bohem. Jedním z takových textů může být Efeským 2:8-9 z anglického překladu NIV, který v českém překladu zní: "Neboť milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás samých, je to Boží dar: není to dílem člověka, aby se nikdo nechlubil."

Také Jan 3:16 je důležitým veršem, který podporuje důležitost osobního vztahu s Bohem: "Neboť Bůh tak zamiloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný." (Jan 3:16 NIV)

Toto jsou některé z biblických základů, na nichž stála teologie "osobního" vztahu s Bohem v rámci protestantismu.

Q:

V Efezským 2:8-9 "Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit." 

Se nepíše nic o "osobním vztahu" s Bohem. Je to verš o spáse. Já jsem se vás neptal na teologii spásy, ale na teologii osobního vztahu s Bohem. Otázka je stále nezodpovězena. Používali Luther a Kalvín termíny "osobní vztah", nebo tyto termíny byly zavedeny později a kdy?

 

Máte pravdu, text z Efeských 2:8-9 se přímo nezmiňuje o "osobním vztahu" s Bohem. Termín "osobní vztah" s Bohem, jak ho dnes chápeme, nebyl v době Luthera a Kalvína tak explicitně používán. Tato terminologie a myšlenka se vyvinuly později v rámci křesťanského teologického myšlení a evangelikálního hnutí.

Luther a Kalvín se zaměřovali spíše na spásu vírou a na osobní důvěru v Krista jako způsob, jak dosáhnout spásy. Později, v průběhu historie křesťanství, včetně evangelikálního hnutí v 18. a 19. století, začal být důraz kladen na osobní vztah s Bohem jako důležitý aspekt víry.

Termíny spojené s "osobním vztahem" s Bohem se objevují v náboženské literatuře a kázáních z 19. století. Tyto pojmy byly později promovány evangelikálním hnutím, zejména v angloamerickém prostředí.

Vzhledem k tomu, že termíny "osobní vztah" ve smyslu, jak ho chápeme dnes, nebyly v té době běžné, neexistuje konkrétní dokumentace o tom, kdy byly poprvé zavedeny. Tato myšlenka se však stala důležitým prvkem evangelikálního křesťanství v 19. a 20. století.

Q:

Závažné zjištění. Napsal jste: "Termíny spojené s "osobním vztahem" s Bohem se objevují v náboženské literatuře a kázáních z 19. století. Tyto pojmy byly později promovány evangelikálním hnutím, zejména v angloamerickém prostředí." Je nutné přesně specifikovat jaké prostředí, hnutí a jaké církve kázali tento pojem "osobní vztah" s Bohem v 19. století a je nutné přesně specifikovat o které roky šlo. Je nutné vystopovat vznik tohoto termínu a kdo ho poprvé začal používat. Dále důležité zjištění. Píšete: "Tyto pojmy byly později promovány evangelikálním hnutím, zejména v angloamerickém prostředí." Kdy přesně v kterém roce to začalo pronikat do angloamerického prostředí?

 

Mějte prosím na paměti, že historie termínu "osobní vztah" s Bohem a jeho konkrétního původu může být obtížné rekonstruovat s přesnými daty, protože mnohé z těchto změn v teologickém slovníku se děly postupně a ne v jediném okamžiku. Nicméně, pokusím se poskytnout obecný přehled.

1. Anglické a americké evangelikální hnutí 19. století:

• Termín "osobní vztah" s Bohem začal být více zdůrazňován v rámci anglického a amerického evangelikálního hnutí v průběhu 19. století.
• Jedním z významných hlasů tohoto období byl metodista John Wesley, zakladatel metodismu, který zdůraz

Q: 

Povězte mi více jak John Wesley používal termín "Osobní vztah" s Bohem.

 

John Wesley, zakladatel metodismu, byl jedním z významných teologů 18. století, kteří klade důraz na osobní vztah s Bohem. Termín "osobní vztah" v jeho teologii se možná nepoužíval doslovně, ale jeho učení a praktiky zdůrazňovaly důležitost individuálního setkání a vztahu s Bohem. Zde jsou některé způsoby, jak John Wesley zdůrazňoval osobní vztah s Bohem:

1. Změna srdce (Heart Religion): Wesley učil o nutnosti "změny srdce" nebo "oživení" jako procesu, kdy Duch Svatý transformuje srdce člověka a vytváří v něm touhu po Bohu. Toto bylo chápáno jako osobní setkání s Bohem, kdy jedinec přijímá víru.

2. Osvobození od hříchu: Wesley zdůrazňoval osvobození od hříchu skrze víru v Krista. Tím, že jedinec přijme Krista a jeho milost, dochází k osobnímu osvobození od hříchu a smíření s Bohem.

3. Spásná víra: Wesley učil, že jedinec musí mít osobní víru v Ježíše Krista jako svého Spasitele. Tato víra vede k osobní spáse a vztahu s Bohem.

4. Třída malých skupin: Wesley rozvíjel systém tříd malých skupin, kde jednotlivci mohli sdílet svou víru, modlit se a růst v ní. Tato praxe podporovala osobní růst v duchovním životě a vytváření osobního vztahu s Bohem.

I když termín "osobní vztah" s Bohem možná nebyl tehdy používán v moderním smyslu, Wesleyova učení a praxe měly za následek zdůraznění individuálního setkání a vztahu s Bohem, což by mohlo být vnímáno jako předchůdce moderního konceptu "osobního vztahu" s Bohem.

Q:

Máte najakou jeho citaci co učil k tomuto? "Změna srdce (Heart Religion): Wesley učil o nutnosti "změny srdce" nebo "oživení" jako procesu, kdy Duch Svatý transformuje srdce člověka a vytváří v něm touhu po Bohu. Toto bylo chápáno jako osobní setkání s Bohem, kdy jedinec přijímá víru."

 

Lituji, ale nemám možnost citovat Wesleyho písemné texty přesně podle jeho originálních slov. John Wesley napsal mnoho traktátů, kázání a deníků, kde se vyjadřoval k různým aspektům víry a náboženství, včetně tématu "změny srdce" a osobního setkání s Bohem.

Jeho učení o "změně srdce" bylo zahrnuto do mnoha jeho traktátů a kázání, jako například v jeho "Kázání o novém narození" (Sermon on the New Birth). V těchto textech zdůrazňoval důležitost právě této "změny srdce" a procesu, kdy člověk prochází proměnou skrze víru a působení Ducha Svatého.

Můžete se pokusit najít konkrétní citace z jeho děl nebo se seznámit s jeho učením o "změně srdce" skrze studium Wesleyho traktátů a kázání.

Q:

Změna srdce byla pravděpodobně úzce spojena s Wesleyho učením o úplném posvěcení. 1) Vysvětlete, jestli John Wesley psal a kázal o bezprostřední změně srdce, nebo o změně, která je na celý život. 2) Vysvětlete jestli toto "oživení" bylo bezprostřední po obrácení a jak ho Wesley popisoval. 3) Jak popisoval jednotlivé fáze života víry takového člověka, který má toto oživení, psal o tom, že věřící trvale cítí toto oživení (znovuzrození či změna srdce) nebo psal, že přichází také fáze pochyb, kdy to člověk necítí, tedy necítí "osobní vztah". 4) Vysvětlete jak to vysvětloval Wesley tu roli emocí. Například jsem slyšel od našeho biskupa, že Abraham zažil setkání s Bohem jen několikrát za život, ale mezi tím uplynula doba, kdy jen věřil a neměl toto setkání. Ostatně Noe to tak mohl mít podobně.

 

John Wesley byl známý svým učením o "změně srdce" a "oživení." Zde jsou odpovědi na vaše otázky:

1. Bezprostřední změna srdce vs. změna na celý život: Wesley učil o obou těchto aspektech. Zdůrazňoval, že existuje bezprostřední "oživení" nebo "změna srdce," což je zážitek konkrétního okamžiku, kdy Duch Svatý působí v srdci člověka a vede k novému narození. Toto bylo chápáno jako bezprostřední a osobní setkání s Bohem. Současně však Wesley učil o postupném procesu posvěcení a růstu v duchovním životě, což bylo nazýváno "svatostí na cestě" (sanctification) a mělo za cíl trvalejší změnu na celý život.

2. Bezprostřední oživení po obrácení: Wesley učil, že "oživení" nebo "změna srdce" může následovat okamžitě po obrácení. Toto bylo chápáno jako zážitek, kdy Duch Svatý osvobozuje jedince od hříchu a vede ho k novému životu v Kristu.

3. Fáze života víry a pochyby: Wesley učil, že život víry může procházet různými fázemi. Jedinec může prožívat období radosti, zanícení a jistoty víry, kdy cítí silný "osobní vztah" s Bohem. Ale může také procházet obdobími pochybností a sucha, kdy tento vztah může být méně zřetelný. Wesley věřil, že důležité je, že i v takových obdobích člověk může stále zachovat svou víru a hledat Boha.

4. Role emocí: Wesley zdůrazňoval důležitost emocí v duchovním životě, ale také varoval před extrémním zdůraz

Q:

Jste si opravdu jistý, že jste v prvním bodě neudělal chybu ve vyjádření? Nezdá se mi, že by JW něco podobného mohl učit. Proveďte překontrolování těchto termínů a porovnejte je s novějšími učeními, vzešlých až během konce 18. století a 19. století. Hledejte kritiku (kritiky) nových termínů, jak se začali používat v metodismu. Porovnejte kritiku ekumenických církví, kritiku teologickou a spory ohledně termínů a možnosti bezprostředního a okamžitého prožitku. Také znovu překontrolujte, zda je možné, že by tento bezprostřední zážitek mohl mít trvalý efekt (tj. změnu srdce).

 

Omlouvám se za eventuální nesrovnalosti v předchozí odpovědi. Reviduji své předchozí informace.

John Wesley v metodismu a jeho teologii zdůrazňoval potřebu "nového narození" nebo "oživení," což bylo chápáno jako radikální zásah Ducha Svatého do života jednotlivce. Toto "oživení" bylo vnímáno jako zásadní bod, kdy člověk prochází vnitřní proměnou a začíná nový život v Kristu.

Wesley věřil, že toto "oživení" může následovat bezprostředně po obrácení, kdy jedinec přijme víru v Krista. Nicméně, zdůrazňoval, že toto oživení může být také postupné a trvat celý život. V jeho učení bylo důležité zachovat rovnováhu mezi bezprostředním zážitkem a postupným růstem v duchovním životě.

Co se týče kritiky a debat ohledně těchto termínů a koncepcí, určitě existovaly různé názory a interpretace. Někteří teologové a církevní představitelé byli skeptičtější vůči důrazu na "oživení" a "nové narození" jako okamžitému zážitku. Diskuse a debaty o těchto tématech byly částí náboženských kruhů té doby.

Je důležité mít na paměti, že teologie a náboženská učení jsou často různorodá a mohou se interpretovat různými způsoby. V každém případě, John Wesley a metodismus měly významný vliv na křesťanskou teologii a náboženský život v 18. století a později.

Q:

Reaguji na tvrzení: Co se týče kritiky a debat ohledně těchto termínů a koncepcí, určitě existovaly různé názory a interpretace. Někteří teologové a církevní představitelé byli skeptičtější vůči důrazu na "oživení" a "nové narození" jako okamžitému zážitku. Diskuse a debaty o těchto tématech byly částí náboženských kruhů té doby. 1) Psal nebo kázal John Wesley o tomto oživení jako o možnosti, nebo jako o nutnosti? Tvrdil například, že ti kdo toto oživení nebo znovunarození neprožijí nejsou spaseni? 2) Jak se vyjadřoval k problematice, kdy to člověk necítí? 3) Psal nebo kázal také o tom, že je možné, že toto oživení může trvat jenom po nějakou dobu? Například, že to člověk cítí jenom rok? Nebo že člověk může procházet obdobími, kdy toto oživení necítí, ale čas od času člověk prožívá s Bohem zase obživení nebo inspiraci na základě Slova z Písma, které ho oslovilo nebo díky zkušenosti například zážitku s lidma?

 

1. John Wesley a oživení jako nutnost: John Wesley zdůrazňoval "oživení" nebo "nové narození" jako důležitý a nezbytný aspekt duchovního života. Podle jeho učení bylo "oživení" nutné pro spásu, což znamenalo, že jedinec musel prožít toto "oživení" jako součást svého vztahu s Bohem. Byl známý tím, že kladl důraz na osobní zážitek a proměnu života skrze víru v Krista.

2. Necítění "oživení": Wesley učil, že ne vždycky budeme cítit "oživení" nebo "nové narození" intenzivně. Věřil, že víra nemusí být závislá na emocích, a že člověk může procházet obdobími, kdy necítí tuto intenzitu. To však neznamená, že by víra byla nepřítomná. Wesley zdůrazňoval důležitost trpělivosti a setrvalosti v duchovním růstu.

3. Trvání oživení: Wesley nepoučoval, že "oživení" nebo "nové narození" by mělo být omezeno na určitou dobu nebo že by mělo být jenom dočasným zážitkem. Místo toho, zdůrazňoval, že duchovní růst je procesem, který může trvat celý život. Byl přesvědčen, že vztah s Bohem může procházet různými fázemi a změnami, ale že základem zůstává důvěra v Krista.

Wesley také učil, že vztah s Bohem může být ovlivněn vnějšími okolnostmi, zkušenostmi, studiem Bible a setkáními s ostatními věřícími. Byl otevřen k různým způsobům, jakými se jedinec může stále hlouběji spojovat s Bohem.

Q:

Takže jsem se konečně dobral k tomu co jsem chtěl vědět. Je to bod 2.: Necítění "oživení": Wesley učil, že ne vždycky budeme cítit "oživení" nebo "nové narození" intenzivně. Věřil, že víra nemusí být závislá na emocích, a že člověk může procházet obdobími, kdy necítí tuto intenzitu. To však neznamená, že by víra byla nepřítomná. Wesley zdůrazňoval důležitost trpělivosti a setrvalosti v duchovním růstu. To znamená, že někdo toto oživení nemusí cítit, protože není podstatné. Podstatné je tedy to jestli člověk věří Bohu a Písmu a také to, jestli se něčím z toho čemu věří dokáže řídit. Jak by k tomu například přišli duševně nemocní pacienti s depresí nebo úzkost, kteří necítí tyto pozitivní emoce? Tím chci říct, že odvozovat pocit spasení jen od emocí by byla naprostá zvrácenost, která se skutečně v metodismu učila, ale až po Wesleym, tedy během 19. století a později v pentekostálním hnutí. Protože takové učení v podstatě odepírá spásu a podrývá víru těm, kdo mají víry méně, když je pak nepřímo obviňuje z hříchu, z hřešení, a že kvůli tomu přišli o spásu nebo nemají spásu. A to je legalismus, který vznikl až po životě Johna Wesleyho. On jistě neměl s tímto legalistickým učením nic společného, takže by měl počítat s tím, že duševně nemocní nebo jiní lidé v nesnázích a nouzi prostě nemusí prožívat tyto emoce. Navíc ty emoce lze snadno vyprodukovat pomocí hudby během bohoslužby, kdežto po bohoslužbě po návratu do normálního života to odezní. Tato zvrácená víra, že to znamená, že ten člověk není znovuzrozený, nebo je vyhořelý, nebo je zařazován mezi zákoníky (protože necítí Ducha) se vyvinula až později. Charakterizoval John Wesley oživení nebo znovuzrození jako proces čtení Písma a celkového zápalu nebo zájmu číst bibli (případně se modlit) a hledat Boha? Řekl nebo napsal o tomto procesu hledání Boha, že nemusí být nutně doprovázeno pozitivními emocionálními zážitky?

 

Ano, John Wesley nekladl důraz na zážitky a emoce jako jediný nezbytný prvek duchovního života. Wesley zdůrazňoval, že víra a proces "oživení" nebo "nového narození" jsou komplexní a mohou zahrnovat různé aspekty, včetně studia Bible, modlitby, hledání Boha a životního zájmu o duchovní věci.

Wesley věřil, že víra a vztah s Bohem jsou více než jen emocionální zážitek. Byl známý tím, že kladl důraz na hledání Boha skrze modlitbu, studium Písma a zapojení do dobrých skutků. Wesley nezastával názor, že ti, kteří neprožívají intenzivní emocionální zážitky, nejsou znovuzrození nebo spasení.

Pro Wesleyho byla důležitá spíše trvalá oddanost a růst v duchovním životě, než okamžité emocionální zážitky. Někteří pozdější interpreti a hnutí mohou klást větší důraz na emocionální zážitky, ale to nebylo základním prvkem Wesleyho vlastního učení.

John Wesley tedy chápal proces "oživení" nebo "nového narození" jako hluboký duchovní proces, který může být doprovázen emocemi, ale nemusí nutně být emocionálním zážitkem a měl mnoho různých aspektů, včetně hledání Boha a růstu v duchovním životě.

Q:

"Wesley věřil, že víra a vztah s Bohem jsou více než jen emocionální zážitek. Byl známý tím, že kladl důraz na hledání Boha skrze modlitbu, studium Písma a zapojení do dobrých skutků. Wesley nezastával názor, že ti, kteří neprožívají intenzivní emocionální zážitky, nejsou znovuzrození nebo spasení." Jaký postoj by měl Wesley kdyby někdo tvrdil, že když věřící neprožívá tyto pozitivní emocionální prožitky oživení nebo "dlouhodobě změnu", ačkoliv má to "hledání Boha skrze modlitbu a studium Písma," tak že je duchem mrtvý, apod. ve smyslu "litera, zabíjí, Duch oživuje", čili když to někdo překrucuje a říká, že tento člověk, který čte a studuje písmo je podle jeho názoru duchovně mrtvý (asi odkaz na list Římanům 6-7). Jak by na to Wesley argumentoval?

 

John Wesley by pravděpodobně argumentoval tím, že víra a duchovní růst jsou komplexní a mohou se projevovat různými způsoby u různých jednotlivců. Wesley zdůrazňoval, že důležité je nejen studium Bible a modlitba, ale také život zasvěcený dobrým skutkům a službě bližním.

Pokud někdo tvrdil, že jedinec, který studuje Písmo a modlí se, ale necítí intenzivní emocionální zážitky, je duchovně mrtvý, Wesley by pravděpodobně argumentoval následovně:

1. Variabilita duchovních zkušeností: Wesley by zdůraznil, že duchovní zkušenosti jsou u každého jednotlivce různé. Někteří mohou prožívat silné emocionální zážitky, zatímco jiní mohou mít hlubší důvěru a oddanost bez výrazných emocí.

2. Důležitost trvalé oddanosti: Wesley by připomněl, že důležité je setrvávat v hledání Boha a ve studiu Bible. Emoce mohou být proměnlivé, zatímco důvěra a oddanost mohou být trvalé.

3. Základní principy metodismu: Wesley by mohl také argumentovat principy metodismu, které zdůrazňují duchovní růst, postupné posvěcení a oddanost službě. Emoce mohou být součástí tohoto procesu, ale nejsou jediným měřítkem duchovního zdraví.

Celkově by Wesley zdůraznil, že nejde jen o emocionální zážitky, ale spíše o celkový život věřícího, který je zasvěcen Bohu, studiu Písma a službě druhým lidem. Emoce mohou být součástí tohoto zážitku, ale nejsou jediným ukazatelem duchovního zdraví.

Q: 

Používal John Wesley obrat "osobní vztah s Bohem" nebo "osobní vztah" ve vztahu k Bohu?

 

John Wesley nepoužíval přesně termín "osobní vztah s Bohem" ve svých náboženských textech, jak je známe dnes. Jeho učení a kázání se soustředila na "oživení" (new birth), "posvěcení" (sanctification) a "vztah s Bohem" (relationship with God), ale nepoužíval možná tak konkrétní formulace, jaké můžeme slyšet v pozdější době v evangelikálním kontextu.

Termín "osobní vztah s Bohem" nebo podobné formulace se objevily později v náboženské literatuře a kázáních, zejména v 19. století a později, kdy byl zdůrazňován důležitý individuální aspekt náboženské zkušenosti. Wesleyovo učení však obsahovalo koncepty spojené s osobním vztahem s Bohem, i když možná ne tak explicitně vyjádřené tímto konkrétním slovním spojením.