Článek: Historický kontext pentekostalismu a hnutí svatosti
Pentekostalismus
se vyvinul z amerického hnutí svatosti (Holiness movement) 19. století.
Toto hnutí bylo „characterized by a doctrine of sanctification centring
on a post-conversion experience“
– tedy kladlo důraz na druhý zvláštní milostný zážitek po obrácení
(tzv. posvěcení). Britannica uvádí jako jednu z klíčových postav tohoto
hnutí právě Phoebe W. Palmerovou.
Ačkoliv některé církve svatosti připomínaly ve svých vyznáních praktiky
jako „divine healing“ či mluvení jazyky, Britannica naopak varuje, že
to „nelze považovat za dostatečný důvod k ztotožnění hnutí svatosti s
pentekostálním hnutím“.
Jinými slovy, holinští i pentekostální věřící čerpali ze společného
evangelikálního základu, ale nelze jejich tradice automaticky sloučit v
jedinou homogenní skupinu.
Charles Fox Parham a „počáteční důkaz“ jazyků
Klíčovou
postavou raného pentekostalismu byl kazatel Charles F. Parham, který
vyučoval v Bethelu v Topece (Kansas). Parham, ovlivněný učením hnutí
svatosti, věřil, že církev potřebuje nové vylití Ducha svatého.
V lednu 1901 jeho studentka Agnes Ozmanová jako první z kursu začala mluvit v neznámých jazycích (glossolalie). Parham prohlásil, že glossolálie je „počátečním důkazem (initial evidence)“, že člověk skutečně přijal křest Duchem svatým.
Tuto zkušenost oni sami interpretovali jako znamení blížícího se konce
věků, ale biblicky ani kriticky ověřitelně ji nikdo zvenčí nepotvrdil.
Později Parham přenesl důraz i na praktiky jako duchovní uzdravení,
které poprvé převzal od některých sbírek hnutí svatosti.
Parhamova teologie jazyků následně významně ovlivnila další obrození, ale zůstávala pouze jedním pohledem uvnitř nového hnutí.
William J. Seymour a obrození na Azusa Street
Dalším
mezníkem bylo rozšíření pentekostalismu díky Williamu J. Seymourovi,
afroamerickému kazateli. Seymour vyšel rovněž z prostředí hnutí svatosti
a navázal na Parhamovo učení – sám se ve své biblické škole v Houstonu
setkal s Parhamovými myšlenkami.
Na září 1906 vedl Seymour shromáždění ve skromné budově Azuza Street v
Los Angeles, které se stalo ohniskem celonárodního oživení. Britannica
popisuje: „Its leader, William Seymour… had been exposed to Parham’s
teachings at a Bible school in Houston, Texas. Under Seymour’s
guidance, the old frame building on Azusa Street became a great
spiritual center…“.
Toto oživení, kde kázání a charismatické projevy přitahovaly černé i
bílé věřící, znamenalo vrchol šíření prvotního pentekostalismu. Přesto i
zde platilo, že účastníci „své obrození“ považovali za prožitek Ducha,
nikoli za záznam empirického, univerzálně ověřitelného zjevení.
John Alexander Dowie a kontext hnutí uzdravování
Souvislost
s širokým duchovním obrozením konce 19. století dokládá i osoba Johna
Alexandera Dowieho, přívržence tzv. healing-revival. Dowie nebyl přímou
součástí pentekostalismu, přesto jeho působení pozadí charakterizuje.
Britannica ho nazývá „evangelistou a léčitelem vírou, který založil
Christian Catholic Church a město Zion“.
Dowie založil svou komunitu s utopickými a uzdravovacími ideály (mj. v
„City of Zion“ v Illinois), čímž vystihuje širší vlnu radikálního hnutí
svatosti a zázračných uzdravení té doby. Toto prostředí duchovní
„oživovací“ a tzv. faith-healingové praxe formovalo klima, z nějž
později pentekostalismus čerpal – ovšem Dowieho církev zůstala jako
samostatná skupina.
Závěr:
Pentekostalismus tedy historicky „staví“ na kořenech hnutí svatosti a
radikálních duchovních probuzeních na přelomu století (křest Duchem ve
Topece, obrození na Azusa Street). Jak odborné zdroje ukazují, není
oprávněné z těchto skutečností vyvozovat, že jde o objektivně ověřené
zjevení. Naopak, jedná se o popis a interpretaci jistých náboženských
zkušeností účastníků v rámci ustavených tradic. Nejlepší formulací je
proto říci, že pentekostalismus „čerpá z historie hnutí svatosti,
Parhamovy nauky o jazykách a reviválních akcí jako Azusa Street“, a ne
že by stál na empiricky prověřeném zjevení
. Takový kontext lépe vysvětluje původ fenoménu, než se odvolávat na novodobé mystické obrazy.
Zdroje: Encyclopædia Britannica (hesla Holiness movement, Pentecostalism, Azusa Street revival, William J. Seymour, John Alexander Dowie).
Zdroje budu teprve doplňovat, nejsem si jistý zda to má smysl. * * *To máme historický kontext. Ovšem v pozadí existuje jev, který je snadno přehlížený zastánci pentekostalismu. Je to opomenutí důležitého faktu, který v raném pentekostalismu pomáhal ověřit pravdivost a věruhodnost poselství. Tento ověřovací mechanismus byl součástí hnutí, ze kterého se pentekostalismus zrodil. Jádro té chyby není v tom, že by se o Parhamovi řeklo, že „tento vůdce byl morálně problematický, takže celé hnutí je automaticky falešné“. Tak jednoduché to není. Pointa přesněji ležíí v tom, že raný pentekostalismus a příbuzná prostředí hnutí svatosti opírala svou legitimitu o zvláštní duchovní status určitých osobností a o jejich údajné vyvolení, bezhříšnost nebo výjimečné pověření. Holiness movement vzniklo v 19. století s důrazem na posvěcení po obrácení a z jeho prostředí vyšli i lidé, kteří měli vliv na raný pentekostalismus. (Britannica u Parhama uvádí, že právě on propojil glossolalii s tvrzením, že jde o „initial evidence“ křtu Duchem svatým, a u Azusa Street říká, že William J. Seymour byl vystaven Parhamovu učení v Houstonu a že právě pod jeho vedením se Azusa Street stala středem šíření hnutí. Zároveň ale odborná literatura upozorňuje, že Parhamovo dědictví je problematické a že jeho pozdější pověst byla poznamenána rasismem a kulturní necitlivostí.)
Logika vyvyšovat pentekostalismus jako duchovní obrození padá ve chvíli, kdy se ukáže, že údajně „vyvolený“ člověk nebyl morálně ani věroučně spolehlivý. Pokud se totiž počáteční zkušenost vykládá tak, že její pravdivost je zpečetěna právě tímto člověkem, jeho čistotou, jedinečností nebo zvláštním povoláním, pak odhalení charakterových vad nebo rozporů s vlastními nároky neřeší jen morální problém; narušuje i samotný důkazní mechanismus.Jinými slovy: když se pravost hnutí odvozuje od výjimečnosti zakladatele, a zakladatel se ukáže jako sporný, pak se nezhroutí jen jeho pověst, ale i argument, že jeho zkušenost byla spolehlivým měřítkem pravdy. To je důležité u Parhama, ale podobně i u Franka Sandforda, který byl vůdčí postavou sekty Shiloe a podle historických zdrojů se brzy veřejně prohlašoval za „Elijáše“ a později i za Davidovu postavu; právě jeho komunita byla známá extrémní disciplínou s tragickými důsledky.
Raný pentekostální model neobstojí v epistemickém prověření
spolehlivosti poselství. Není relevantní přímat pentekostalismus jako
spolehlivé učení jen proto, že jeho stoupenci měli silné zážitky,
protože síla zážitku není důkazem pravdy; a když se k tomu přidá, že
vůdcové jako Parham nebo Sandford stavěli svou autoritu na výjimečném
povolání a oddělenosti od „falešných“ církví, vzniká bludný kruh s chybou v úsudku.
Výjimečnost má potvrdit zkušenost, ale zkušenost má zároveň potvrdit
výjimečnost. Jakmile se jeden článek řetězu ukáže jako nespolehlivý,
celý model potvrzování se rozpadá.
PŮVODNÍ ZDROJ BYL ODSTRANĚN, STRÁNKA ZRUŠENA. ŠKODA. PROTO KOPIE SEM.
XI
REVIVAL OF NEW PROPHETIC MOVEMENT
The First Wave: The Classical Pentecostals
BRITISH MOVEMENTS
At least three movements in England form the basis of the new
revival of the Montanism. These are:
The Methodist/Holiness movement,
the Catholic Apostolic movement of Edward Irving,
and the British Keswick “Higher Life” movement
During the “first wave” of charismatic renewal, also known as the
classical Pentecostal movement, vast numbers of missionaries were
sent throughout the world with the Pentecostal teaching about
baptism of the Spirit with the initial evidence of speaking in
tongues.
A
John Wesley and the Methodist Holiness Movement
]ohn Wesley (1703-1791) “the strenuous founder of Methodism and was
also the spiritual and intellectual father of the modern movements
and of Pentecostalism.“
John Wesley ( 1703 – 1791) was an Anglican cleric and theologian
who, with his brother Charles and fellow cleric George Whitefield,
founded Methodism. IN 1739 Wesley began the Methodist Society in
England. It originated as a revival within the 18th century Church
of England and became a separate Church after Wesley's death.
Because of vigorous missionary work, the movement spread throughout
the British Empire, the United States and beyond. Wesley's theology
focused on sanctification and the effect of faith on the character
of a Christian. Distinguishing Methodist doctrines include an
assurance of salvation, imparted righteousness, the possibility of
perfection in love. After conversion, Methodists said, one needed to
achieve growth in holiness ending up with the “entire
sanctification”.
Wesley himself experienced all these modern experience of “speaking
in tongues”, “slain in the spirit” and “the holy laughter” along
with a myriad of “signs and wonders” and “healing and miracles.”
From John Wesley, the Pentecostals inherited the idea of a
subsequent crisis experience variously called “entire
sanctification,”” perfect love,” “Christian perfection,” or “heart
purity.” It was John Wesley who posited such a possibility in his
influential tract, A Plain Account of Christian Perfection (1766).
It was from Wesley that the Holiness Movement developed the theology
of a “second blessing.” It was Wesley’s colleague, John Fletcher,
who first called this second blessing a “baptism in the Holy
Spirit,” an experience which brought spiritual power to the
recipient as well as inner cleansing. This was explained in his
major work, Checks to Antinominianism (1771). During the Nineteenth
Century, thousands of Methodists claimed to receive this experience,
although no one at the time saw any connection with this
spirituality and speaking in tongues or any of the other
Wesley”s list of ten propositions concerning perfection:
1. There is such a thing as perfection: for it is again and again
mentioned in Scripture.
2. It is not so early as justification: for justified persons are
to “go on to maturity.” (Heb. 6:1)
3. It is not so late as death; for St. Paul speaks of living men
that were perfect (Phil. 3:15)
4. It is not absolute. Absolute perfection belongs not to man, nor
to angels, but to God alone.
5. It does not make a man infallible: None is infallible, while he
remains in the body.
6. It is sinless? It is not worthwhile to contend for a term. It is
‘salvation from sin.’\
7. It is ‘perfect love.’ (I John 4:18) This is the essence of it;
its properties, or inseparable fruits, are, rejoicing evermore,
praying without ceasing, and in everything giving thanks. (I Thess.
5:16, etc.)
8. It is improvable. It is so far from lying in an indivisible
point, from being incapable of increase, that one perfected in love
may grow in grace far swifter than he did before.
9. It is amissible, capable of being lost; of which we have numerous
instances. But we were not thoroughly convinced of this, till five
or six years ago.
10. It is constantly both preceded and followed by a gradual work.”
(WORKS: “A Plain Account of Christian Perfection,” 25 (XI, 441-42)).
For almost thirty years (1867 - 1894) the Methodist leaders in the
eastern United States organized the “crusade of sanctification” with
outdoor meetings, attended by several other Evangelical
denominations such as the Baptists, Presbyterians,
Congregationalists etc which, prepared the country to the reception
of a wave of anointing from Holy Spirit and for the birth of
Classical Pentecostalisms In America and from there to the rest of
the world.
“From John Wesley, the Pentecostals inherited the idea of a
subsequent crisis experience variously called
“entire sanctification,”
“perfect love,”
“Christian perfection”, or
“heart purity”.
It was John Wesley who posited such a possibility in his
influential tract, A Plain Account of Christian Perfection (1766).
The biblical proofs of the “Baptism” as a subsequent, instantaneous
work of the Spirit rest in the following passages: Acts 2:1-12
[Pentecost], Acts 8: 5-13, 17 [the Samaritans], Acts 9:17 [the
conversion of Saul], Acts 19:6 [the twelve disciples at Ephesus],
and Acts 10:44 [the Gentile, Cornelius, and his household]. All
these passages serve as proof-texts to support the view of
sanctification as a second, distinct work of grace.
It was from Wesley that the Holiness Movement developed
the theology of a “second blessing.”
It was Wesley’s colleague,
John Fletcher,
however, who first called this second blessing a
“baptism in the Holy Spirit,”
an experience which brought spiritual power to the recipient as well
as inner cleansing. This was explained in his major work, Checks to
Antinominianism (1771).
During the Nineteenth Century, thousands of Methodists claimed to
receive this experience, although no one at the time saw any
connection with this spirituality and speaking in tongues or any of
the other charisms.”
Christian perfection is the name given to various teachings within
Christianity that describe the process of achieving spiritual
maturity or perfection. The ultimate goal of this process is union
with God characterized by pure love of God and other people as well
as personal holiness or sanctification. Wesleyans believe that,
after conversion, but before death, a believer's heart may be
cleansed from all sin for this one need to rely on the Holy Spirit.
Wesleyan understanding of full salvation
John Wesley in his Journal entry for August 15, 1750, he wrote:
“I was fully convinced of what I had long suspected,
1. That the Montanists, in the second and third centuries, were
real, scriptural Christians; and,
2. that the grand reason why the miraculous gifts were so soon
withdrawn, was not only that faith and holiness were well nigh lost;
but that dry, formal, orthodox men began even then to ridicule
whatever gifls they had not themselves, and to decry them all as
either madness or imposture."
For a detailed story of John Wesleys encounter with the Spirits see:
http://www.danielrjennings.org/tsoojw2.pdf
The Supernatural Occurrences of John Wesley by Daniel R. Jennings
1977
B
Edward Irving and the Catholic Apostolic Movement
Edward Irving (1782-1834 AD)
Founder of The first Brownsville was in Scotland in 1830
In the western world Pentecostalism generally traces its roots back
to the teachings and experiences of Edward Irving, a Presbyterian
Minister in Scotland in the early 1800's. After studying the Book of
Acts he began to teach that what the early church experienced was to
be normative for the church in his day. He was excommunicated from
the Presbyterian Church over his heretical Christological doctrines.
(Strachan, George, The Pentecostal Theology of Edward Irving,
Hendrickson Publishers, 1973, pg. 13)
On March 28th 1830, a Miss Mary Campbell began to speak in other
tongues and claimed she was divinely healed. The following year on
October 30th 1831 her sister, Mrs. Cardale also began to speak in
tongues and to prophesy.
Edward
Irving formed his own church called the Catholic Apostolic Church
and he soon ordained its first twelve apostles on November 7th,
1832. "He also expounded a detailed teaching on the gifts of the
Holy Spirit and gave the whole of his theology an immediacy by his
expectation of the immanent second coming of the Lord. (Strachan,
George, The Pentecostal Theology of Edward Irving, Hendrickson
Publishers, 1973, pg. 18)
Here is how his friend Thomas Carlyle described his friend to his
mother, soon after going to one of his services:
“Suddenly, during regular service and with Irving's encouragement,
'hysterical women, and crackbrained enthusiasts,' were uttering
'confused Stuff, mostly 'Ohs' and 'Ahs' and absurd interjections
about 'the Body of Jesus'; they also pretend to 'work miracles,' and
have raised more than one weak bedrid woman, and cured people of
'Nerves,' or as they themselves say, 'cast Devils out of them.'
Carlyle added that "poor Irving boasted . . . that it made 'his
Church the peculiarly blessed of Heaven'" (Kaplan, 173).
(http://www.victorianweb.org/religion/apocalypse/irvingite.html)
In 1832 thoese followers remaining from his former congretation
created the Holy Catholic Apostolic, or "Irvingite," Church in
Newman Street, and the following year the Church of Scotland
excommunicated him.
He died shortly thereafter, but the movement he started, became
known as "Irvingites."
Edward Irving is to be considered among the first true
Neo-Montanists due to his beliefs in:
l In
the restoration of the charismatic gifts, including prophecy
l His
unwillingness to submit to recognized Church authority regarding his
beliefs
l His
approval of women in ministry (coincidentally, women were the first
to prophesy in his movement)
l His
belief in the also immediate return of Christ, i.e. a strong
eschatological emphasis.
Irving led the first attempt at “charismatic renewal” in his Regents
Square Presbyterian Church in 1831. Although tongues and prophecies
were experienced in his church, Irving was not successful in his
quest for a restoration of New Testament Christianity. In the end,
the “Catholic Apostolic Church ” which was founded by his followers,
attempted to restore the “five-fold ministries” (of apostles,
prophets, evangelists, pastors, and teachers) in addition to the
charisms. While his movement failed in England, Irving did succeed
in pointing to glossolalia as the “standing sign” of the baptism in
the Holy Spirit, a major facet in the future theology of the
Pentecostals.
C
Keswick Higher Life Movement
http://archive.dbts.edu/journals/2008/Naselli.pdf
Hannah Whitall Smith in 1895, from Ray Stachey's Quaker Grandmother,
D.L.Moody
Another predecessor to Pentecostalism was the Keswick “Higher Life”
movement which flourished in England after 1875. Led at first by
American holiness teachers such as Hannah Whitall Smith and William
E. Boardman, John William Fletcher, and Adam Clarke. Since 1875
promoters have organized the annual Keswick Convention. Various
Christian leaders have been involved in the Keswick Convention
through the years, including missionaries Hudson Taylor and Amy
Carmichael,
devotional writer Oswald Chambers, and evangelist Billy Graham.
Keswick theology teaches that the Christian life consists of the
first experiece of justification by faith in Christ and later
continued sanctification so that they grow in the Spirit and is
filled with the
Spirit to final sanctification. This second encounter with the
Spirit, in Keswick terminology, is called “entire sanctification,”
“the second blessing,” or “the second touch.” This emphasis on a
second, post-salvation experience corresponds with the Pentecostal
idea of the “baptism” of the Spirit.
