Biblické texty původně vznikaly jako texty pro náboženská společenství:
- četly se veřejně,
- poslouchaly je běžní lidé,
- nebyly určeny jen vzdělané elitě.
Ale pokud myslíme:
text, jehož plné pochopení vyžaduje rozsáhlé znalosti historického, jazykového a kulturního kontextu
pak ano, Bible se v mnoha ohledech chová jako odborně náročný text.
Stejně jako například:
- antický filosofický text,
- právní dokument,
- středověká teologická literatura,
- klasické literární dílo.
Člověk může přečíst větu, ale nemusí chápat její předpoklady.
* * *
Nejde jen o to, že někdo „nezná informace“, ale že mu chybí několik vrstev porozumění, které historický text vyžaduje.
Pro tento jev bych nepoužil jeden jediný název, ale několik pojmů podle toho, kterou stránku chceme zdůraznit.
1) Paradox: „čím méně člověk zná, tím více je odkázán na autoritu“
To jsme popisovali jako epistemickou závislost na interpretační autoritě.
Jednoduše řečeno:
Člověk, který má málo znalostí historického, jazykového a kulturního kontextu, nemůže sám snadno posoudit různé výklady, a proto musí více důvěřovat tomu, kdo mu text vysvětluje.
To není specifické jen pro Bibli.
Stejné platí například u:
- medicíny,
- práva,
- historie,
- fyziky.
Rozdíl je v tom, že u náboženských textů bývá výklad často spojen s identitou člověka, komunitou a otázkami smyslu života.
2) Jak se nazývá schopnost, která chybí?
Nejpřesnější pojem je:
hermeneutická kompetence
To znamená schopnost správně interpretovat text.
U biblického textu zahrnuje například:
Historické povědomí
Schopnost ptát se:
- Kdy text vznikl?
- Komu byl určen?
- Jaká byla tehdejší společnost?
- Jaké byly tehdejší náboženské spory?
Literární kompetence
Schopnost rozpoznat:
- žánr textu
- metaforu
- hyperbolu
- poezii
- právní text
- prorocký jazyk
- polemiku
Například prorocký text nelze číst stejně jako historický záznam.
Teologická kompetence
Schopnost chápat:
- jak jednotlivé texty spolu souvisí
- jak se vyvíjela náboženská tradice
- jak různé skupiny interpretovaly stejné pasáže
Intertextualita
To je schopnost vidět:
tento text odkazuje na jiné texty, události a tradice.
Například Ježíšova slova v Matouši 23 nelze správně chápat bez znalosti:
- role Mojžíšovy stolice,
- vztahu Ježíše k Zákonu,
- prorocké kritiky Izraele,
- starozákonního způsobu kritiky náboženských autorit..
Například člověk, který čte Nový zákon a nezná Starý zákon, často nerozumí plnému významu:
- „Beránek Boží“
- „Syn Davidův“
- „Nová smlouva“
- „vylití Ducha“
- „království Boží“
Protože tyto výrazy nejsou samostatné pojmy. Jsou to odkazy do rozsáhlé sítě starších textů.
V tomto smyslu je intertextualita skutečně jednou z podmínek hlubšího porozumění.
3) Další důležitý pojem: „horizont porozumění“
V hermeneutice Hans-Georg Gadamer se používá pojem:
horizont porozumění
Každý čtenář přichází k textu s nějakým horizontem:
- zkušenostmi,
- znalostmi,
- kulturním prostředím,
- předpoklady.
Moderní člověk 21. století čte Bibli s horizontem moderní demokracie, individualismu a vědeckého myšlení.
Starověký Žid nebo první křesťan měl úplně jiný horizont.
4) Jak se nazývá chyba, která u takového čtení vzniká?
Nejčastěji:
anachronismus
To znamená:
přenášení dnešních kategorií do starověkého textu.
Například:
- dnešní pojem náboženské svobody
- dnešní chápání autority
- dnešní představa individuality
se automaticky vloží do textu, kde tyto kategorie vůbec nefungovaly stejně.
5) V případě toho příkladu s Matoušem 23
Bez odpovědi na samotný biblický problém:
Skeptický čtenář zde pravděpodobně naráží na problém, který je typický pro nedostatek hermeneutické kompetence:
Čte větu:
„dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou“
jako moderní výrok:
„Ježíš potvrzuje správnost celé teologie farizeů.“
Jenže k pochopení textu je potřeba znát:
- rozdíl mezi uznáním určité funkce autority a schválením všech jejích skutků,
- starověký způsob polemiky,
- strukturu Matoušova evangelia,
- vztah Ježíše k Mojžíšovu zákonu.
Bez těchto znalostí je člověk odkázán na rychlé logické čtení jednotlivé věty.
6) Ještě jeden zajímavý paradox
Toto je asi nejdůležitější:
Čím silněji člověk věří, že text je „jednoduchý a jasný“, tím více může přehlédnout množství předpokladů, které používá při jeho čtení.
Odborník často nevypadá jako někdo, kdo má „jednodušší odpověď“. Naopak vidí více vrstev:
- jazykovou,
- historickou,
- sociální,
- literární,
- teologickou.
Takže kdybych to shrnul jednou větou:
Problém začínajícího nebo skeptického čtenáře často není nedostatek inteligence, ale nedostatek hermeneutické kompetence – schopnosti vstoupit do historického, jazykového a kulturního horizontu textu; protože tuto kompetenci nemá, je přirozeně více závislý na důvěře v interprety a komunity, které mu text zprostředkují.
