Kritika tělesného pohledu na Tanach a evangelium

PŘEDMĚT: KRITIKA NEBIBLICKÉHO UČENÍ

ZDROJ: VEŘEJNÁ FACEBOOKOVÁ SKUPINA

KRITIZOVANÝ TEXT:

Jaroslav Konečný
DVA ROZDÍLNÉ BIBLICKÉ ZÁKONY (DVĚ ROZDÍLNÉ BIBLICKÉ SMLOUVY) ... PROČ je však někteří míchají dohromady ?
...
neboli :
PRVNÍ ZÁKON = Mojžíšův STARÝ zákon přikázání TĚLESNÉHO (viz Židům 7.16) s Tělesnou SOBOTOU jednou za týden je ROZDÍLNÝ od DRUHÉHO ZÁKONA = JEŽÍŠOVA NOVÉHO zákona DUCHA ŽIVOTA v Kristu Ježíši (viz Římanům 8.2) s Duchovním každodenním ODPOČINUTÍM SABATU VE VÍŘE
... PROČ je však někteří (zejména adventisté) míchají dohromady ?
...
neboli podrobněji :
--- STARÁ SMLOUVA SKUTKŮ TĚLA ( STARÝ Mojžíšův Zákon PŘIKÁZÁNÍ TĚLESNÝCH Židům 7.16) pro NEVĚŘÍCÍ tělesné potomky Jákoba a Abrahama ( =pro duchovního Izmaele - NEDĚDICE Galatským 4.22-24, Galatským 4.30), jejímž znakem posvěcení byla 1) OBŘÍZKA TĚLA a 2) TĚLESNÁ SOBOTA jednou za týden (viz Ezechiel 20.12)
tato STARÁ SMLOUVA už byla UKONČENA BOHEM (viz Židům 8.13, Židům 7.18, a viz : "a JÁ (posvětitel jejich), OPUSTIL JSEM JE" - viz Židům 8.9, Ezechiel 20.12), protože nikoho nedovedla k DOKONALOSTI - ke SVATOSTI (Nikdo z lidí ji není schopen naplnit, pouze ji KAŽDÝ člověk včetně adventistů (!) pouze přestupuje Galatským 3.19) - viz Židům 7.19
...
--- Na její místo = MÍSTO NÍ (viz Židům 7.19) nastoupila NOVÁ SMLOUVA MILOSTI z VÍRY (NOVÝ Ježíšův Zákon DUCHA ŽIVOTA v Kristu JEŽÍŠI Římanům 8.2) pro VĚŘÍCÍ duchovní potomky Jákoba a Abrahama (pro duchovního Izáka - DĚDICE ZASLÍBENÍ Galatským 4.26-31, Římanům 9.6-9), jejímž znakem posvěcení je 1) VÍROU OČIŠTĚNÉ - OBŘEZANÉ SRDCE (očištěné KRVÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA vylitou na kříži Golgoty) a 2) každodenní ODPOČINUTÍ SABATU (každodenní JEŽÍŠŮV POKOJ s BOHEM) - viz Židům 3.a4.kapitola, Jan 14.27, Matouš 11.28
...
Tak PROČ tyto dvě ROZDÍLNÉ SMLOUVY někteří (zejména adventisté) míchají dohromady ?
PROČ tedy adventisté míchají dohromady každodenní DUCHOVNÍ ODPOČINUTÍ SABATU NOVÉ SMLOUVY s TĚLESNÝMI SOBOTAMI (jednou za týden) už UKONČENÉ STARÉ SMLOUVY ??
(Tito adventisté přitom tyto SOBOTY vůbec nejsou schopni DOKONALE naplnit (!) a tím svou snahou naplnit Starozákonní SOBOTY každou takovou SOBOTU přestupují = každou sobotu HŘEŠÍ viz Galatským 3.19a22 ! )

REAKCE:

Mám na toto širší pohled a porovnávám zde dva odlišné pohledy. Svůj a Váš, pane Konečný. K analýze text používám moderních IT prostředků jako je GPT, nicméně vycházím primárně z racionálního kontextuálního čtení a chápání zejména z prostředí obrácených věřících křesťanů z židů, které jste nevědomě svým textem urazil.

Můj vhled do kontextu Tanachu a prorockých knih přesně vystihuje zásadní problém s výkladem, který v textu níže kritizuji. Autor zřejmě chápe „starou smlouvu“ zcela jednostranně, totiž pouze jako soubor „skutků těla“. S vědomím toho, že Ježíš Kristus byl Žid, ano, byl Žid z pokolení Juda! Dívám se na to z pohledu židovského křesťanství (nikoliv rabínského judaismu!) s vyváženým pochopením Tóry a proroků: Jde o značně zúžené vnímání Staré smlouvy, což má za následek zkreslený obraz Tanachu a Božích zaslíbení. Níže se podíváme na některé hlavní omyly a argumentační klamy.

1. Zúžení Staré smlouvy pouze na „skutky těla“

Autor neuznává, že Tanach obsahuje duchovní poselství a zaslíbení týkající se spásy, Mesiáše i Božího vztahu k člověku, a zjednodušuje Mojžíšův zákon na tělesné příkazy. To ale ignoruje hlubokou duchovní dimenzi textů proroků, například Izajáše, Jeremiáše a Ezechiela, kteří předpovídají obnovu srdce, vyvýšení Božího království a příchod Mesiáše. Texty, jako je Izajáš 53, zcela jasně vypovídají o Mesiáši a vykoupení, což přesahuje pouze „skutky těla“. Myšlenka, že by tedy „Starý zákon“ byl pouze o tělesných skutcích, neodpovídá ani celistvosti, ani podstatě hebrejských Písem.

2. Chybné ztotožnění celé Staré smlouvy s Mojžíšovým zákonem

Text zjevně nerozlišuje mezi Mojžíšovým zákonem jako takovým a zbytkem Staré smlouvy (Tanachu). Mojžíšův zákon je jen částí Tanachu, který zahrnuje i prorocké knihy a Písma, tedy části zaměřené na duchovní zaslíbení, pokání a záchranu Božího lidu. Proroci jako Izajáš, Jeremiáš a Zacharjáš mluvili o příchodu Mesiáše, obnově srdce a milosti. Zjednodušení Staré smlouvy na pouhý „tělesný“ zákon znamená ignorovat duchovní aspekty Tóry, které jsou podstatné nejen pro křesťany, ale i pro judaismus.

3. Argumentace proti Židům 7 a 8

Autor používá Židům 7:16 a Židům 8:13 k potvrzení, že „Stará smlouva“ byla ukončena a nahrazena Novou smlouvou v Kristu. Ano, Kristus je naplněním Staré smlouvy, ale to neznamená, že Tóra či Tanach jako celek jsou neplatné. Kristus sám potvrdil platnost Božího slova, když řekl, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit (Matouš 5:17-18). Kromě toho Židům 7 mluví o změně kněžství (tedy z levitského na Kristovo podle řádu Melchizedeka), což nelze považovat za celkové zavržení Tóry jako zdroje moudrosti a etického učení.

4. Teologická chyba: "Zákon těla" vs. "zákon Ducha"

Autor v textu tvrdí, že Mojžíšův zákon je zákonem těla, zatímco Ježíšův zákon je zákonem Ducha. Tento pohled však nebere v úvahu, že i v Tóře byl kladen důraz na lásku k Bohu a bližnímu jako na nejvyšší přikázání (viz Deuteronomium 6:5 a Leviticus 19:18). Ježíš tyto pasáže citoval jako podstatu zákona a proroků (Matouš 22:36-40). Zákon tedy v sobě vždy nesl duchovní rozměr, který připravoval Izrael na příchod Mesiáše. Pokud by byl Mojžíšův zákon pouze tělesný, neukazoval by na Krista, což ale vidíme v mnoha prorockých předobrazech.

5. Argumentační klamy a mylné předpoklady

Autor používá časté argumentační klamy:

• Falešné dichotomie: Zjednodušuje pohled na Starý a Nový zákon na „tělo“ vs. „Duch“, a tedy vytváří dichotomii, která Tanachu neodpovídá.
• Mylné závěry: Například tvrzení, že adventisté „každou sobotu hřeší“, protože nejsou schopni „dokonale dodržet sabat“, vychází z mylné představy o „dokonalém dodržování“, což je argumentační klam „slaměného panáka“. Bible nikde nevyžaduje „dokonalost“ v sobotním odpočinku.
• Zamlčení důkazů: Autor ignoruje části Staré smlouvy, které vyžadují lásku a pokoru před Bohem a bližním, což je skutečně duchovní zákon.

Shrnutí a doporučená kritika

Z pohledu mesiánského křesťanství s vyváženým porozuměním Tanachu a Nového zákona jsou hlavní omyly tohoto textu následující:

1. Stará smlouva a Mojžíšův zákon obsahují hluboké duchovní hodnoty, které jsou nezbytné i pro Novou smlouvu.
2. Proroci předpověděli Mesiáše a odpuštění hříchů, což je duchovní podstata neslučitelná s názorem, že jde o „skutky těla“.
3. Přísně rozdělit Mojžíšův zákon na „tělesný“ a Ježíšův zákon na „duchovní“ je mylné a není v souladu s biblickým učením.

K pochopení Ježíšova učení je nutné mít na paměti jeho úlohu naplnění zákona a proroků, ne jeho zrušení. Právě tím se mesiánští Židé často odlišují od teologických proudů, které podobné zjednodušující interpretace používají.

Vyjadřování vděčnosti ve starém zákoně

V biblické hebrejštině se výraz "todá rabá" nevyskytuje. V biblickém textu se pro vyjádření vděčnosti a poděkování používají jiné termíny, jako například "hoda'ah" (הוֹדָאָה) nebo "toda" (תּוֹדָה), což znamená "vděčnost" nebo "poděkování". Výraz "rabá" (רַבָּה) znamená "velký" nebo "mnoh o", takže "todá rabá" by se dal přeložit jako "velké poděkování", ale tento konkrétní spojení se v biblických textech nevyskytuje.

Původ slova Tódá

V Tanachu (antické hebrejské Bibli) se poděkování a vděčnost vyjadřují několika způsoby, přičemž nejčastěji se používá slovo "תּוֹדָה" (todá), což znamená "dík" nebo "poděkování". Toto slovo pochází z kořene י-ד-ה (y-d-h), který označuje uznání nebo vděčnost. Některé pasáže využívají tento kořen pro vyjádření vděku Bohu, a to například ve formě chval či díků.

V několika příkladech z Tanachu:

1. Leviticus 7:12-15: V této části se nabízí "זֶבַח תּוֹדָה" (zevach todá), což znamená "oběť vděčnosti" nebo "děkovná oběť", jako součást obětního systému. Hebrejský text zde obsahuje výraz "תּוֹדָה" (todá) pro poděkování:

   • Hebrejsky: "זֶבַח תּוֹדָה שְׁלָמִים" (zevach todá šelamím)
   • Česky: "děkovná oběť pokojná"

2. Žalmy (Tehilim): Žalmy obsahují četné příklady vděčnosti a díků vůči Bohu, například v Žalmu 136, který se často nazývá "chvalozpěv díků" a kde je opakovaně uváděno "הוֹדוּ לַיהוָה כִּי־טוֹב" (hodu la-Adonaj ki tov), což znamená "Chválu vzdejte Hospodinu, neboť je dobrý".

3. Daniel 2:23: Daniel v tomto verši vyjadřuje vděčnost Bohu za moudrost a sílu, kde používá formu "אוֹדָה" (odá), která je odvozena z kořene י-ד-ה:

   • Hebrejsky: "לְךָ אֱלֹהֵי אֲבוֹתַי אוֹדָה וּמְהַלֵּל" (Lecha Elohei avotai odá u-mehalel)
   • Česky: "Tobě, Bože mých otců, děkuji a chválím tě."

V běžné komunikaci

V biblické hebrejštině běžně chybí moderní formy zdvořilostního oslovení či přímo vyjádření „děkuji“ mezi lidmi, jak je běžné dnes. Místo toho lidé prokazovali vděčnost a úctu pomocí gest, činů a formálnějších prohlášení. Zde jsou některé způsoby, jak si lidé mohli prokazovat úctu a vděčnost:

1. Gesta a projevy úcty: Mezi běžnými způsoby projevu úcty byly gesta, jako je sklonění hlavy, pokleknutí nebo padnutí na tvář, což symbolizovalo respekt a často vděčnost vůči druhé osobě. Příkladem je Abrahám, který se v Genezi 23:7 uklonil před Chetejci, když s nimi jednal o koupi hrobky pro Sáru.

2. Pozdravy a požehnání: Namísto slova „děkuji“ používali lidé požehnání nebo formální pozdravy. V Rút 2:4 Boaz zdraví své žence slovy „Hospodin s vámi!“ (יהוה עִמָּכֶם, Adonaj immachem) a oni odpovídají „Hospodin tě požehnej“ (יְבָרֶכְךָ יְהוָה, yevaréchecha Adonaj). Tento druh požehnání byl způsobem, jak vyjádřit respekt a přání dobra.

3. Projevení oddanosti a slibu pomoci: Namísto pouhých slov často lidé projevovali vděčnost činy a sliby věrnosti. Například v příběhu Davida a Jonatana (1. Samuelova 18:3) uzavírají přátelství skrze smlouvu, což symbolizovalo oddanost a věrnost. Jonatan pomáhal Davidovi navzdory nebezpečí, čímž vyjadřoval loajalitu a úctu.

4. Oslovování tituly a zdůrazňování role druhého: Uctivé oslovení druhého jako „můj pane“ nebo „tvůj služebník“ bylo častým způsobem, jak projevit respekt. Například v příběhu Abigail a Davida (1. Samuelova 25:24) se Abigail opakovaně oslovuje jako „tvůj služebník“ (עַבְדֶּךָ, avdecha) a Davida nazývá „můj pane“ (אֲדֹנִי, adoni), aby mu projevila respekt.

5. Dary a pohostinnost: Přinášení darů bylo jedním z hlavních způsobů, jak projevit vděčnost či úctu. V 1. Samuelově 25:18 Abigail přináší Davidovi dary, aby zmírnila jeho hněv a prokázala mu úctu. Dary a pohostinnost symbolizovaly vážnost úmyslů a vděčnost.

 

V biblické kultuře existovalo několik dalších specifických způsobů a symbolických příkladů, kterými si lidé projevovali vděčnost, úctu či respekt. Zde jsou některé další způsoby, jak to mezi sebou dělali:

1. Obětování specifických darů a zvířat

Přinášení darů, zejména z vlastního majetku, bylo jedním z nejváženějších způsobů projevení respektu a vděku. Příkladem je Jákob, který posílá svému bratrovi Ezauovi velký dar stád jako gesto smíření a úcty, čímž si chtěl znovu získat jeho přízeň (Genesis 32:14-16).

2. Vyzdvihování ctností nebo kvality druhé osoby

Bylo běžné, že lidé při projevu vděku zmínili ctnosti či kvality osoby, které si vážili. Příkladem je, jak Rút a její švagr Boaz navzájem vyjadřují úctu a uznání pro své oběti a loajalitu (Rút 2:11-12). Boaz oceňuje její obětavost vůči tchýni, a v odpovědi přeje Rút hojnost požehnání od Boha.

3. Sliby a závazky loajality

Sliby a přísahy byly důležité nejen v obchodních, ale i mezilidských vztazích, a závazek loajality byl významným způsobem, jak vyjádřit vděčnost a respekt. Příkladem je závazek Rut k Noemi: „Kamkoli půjdeš, půjdu; kde budeš bydlet, tam budu bydlet. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“ (Rút 1:16). Tím vyjadřuje nejen vděčnost, ale i svou bezpodmínečnou oddanost.

4. Akt pokory – oblékání prostých oděvů nebo sezení v prachu

Pokora byla projevována i v gestu, kdy člověk oblékal prostý oděv nebo si sedl do prachu. Když lidé potřebovali ukázat pokání, vděčnost nebo litovali způsobenou škodu, oblékali si pytlovinu nebo se posadili do prachu. V příběhu Joba například Job usedá do popela, což symbolizuje pokoru vůči Bohu a zároveň i jistý druh vděčnosti za prožitou zkušenost (Job 42:6).

5. Poděkování veršem nebo zpěvem chvály

V bibli je několik případů, kdy lidé skládají písně jako vyjádření vděku a oslavy. Miriam, Mojžíšova sestra, vede ženy zpěvem chvály Bohu po přechodu Rudého moře (Exodus 15:20-21), což je součást rituálu, ale také osobního projevu vděčnosti. Zpěv byl běžnou formou vděčnosti vůči Bohu i komunitě.

6. Přímá podpora v čase potřeby

Být v čase nouze na blízku byl důležitý způsob projevu vděčnosti či úcty. Když Jitro (Mojžíšův tchán) navštíví Mojžíše a zjistí, jak těžkou má Mojžíš práci, pomůže mu uspořádat systém vedení pro izraelský lid, aby Mojžíš nebyl přetížen (Exodus 18:13-24). Tento čin nejen pomohl Mojžíšovi, ale také projevil Jitrovu úctu a starostlivost.

7. Projev milosrdenství a odpuštění

Někdy lidé projevovali úctu tím, že druhým odpustili. Josef odpouští svým bratrům za to, že ho prodali do otroctví, a říká jim, že vše bylo součástí Božího plánu pro dobro (Genesis 50:20). Tento čin je výrazem vděčnosti za život a za to, že mohl prospět své rodině, přestože s ním nakládali nespravedlivě.

Mezi lidmi v biblické době existovaly konkrétní projevy vděčnosti, které se obešly bez přímého poděkování nebo vyjadřování úcty a věrnosti Bohu. Zde je několik způsobů, jak si lidé navzájem projevovali vděk a uznání:

1. Významné dary a obětiny mezi lidmi

Mezi nejčastější způsoby, jak projevit vděčnost či respekt, bylo přinášení darů. Když například Jákob požádal svého syna Josefa o pomoc, poslal faraonovi dary – vzácné balzámy, med, pryskyřici a mandlové ořechy – jako projev úcty a vděku (Genesis 43:11). Tento zvyk dávání darů mezi lidmi byl symbolickým aktem, který upevňoval vztahy a projevoval vděčnost.

2. Podpora a pomoc v těžkých časech

Vděk se často projevoval tím, že člověk zůstal s druhým ve chvílích potřeby. Příkladem je vztah mezi Davidem a Jonatanem, synem krále Saula. Jonatan riskoval svůj život, aby Davida varoval před nebezpečím, a tím projevil hlubokou loajalitu a vděk (1. Samuelova 20:30-42). Na oplátku David slíbil, že bude chránit Jonatanovu rodinu, což udělal i po Jonatanově smrti, když se postaral o jeho syna Mefibošeta (2. Samuelova 9:7).

3. Přátelské přivítání a pohoštění

V kultuře Blízkého východu bylo běžné projevovat vděčnost a přátelství prostřednictvím pohostinnosti. Hostit přítele nebo i cizince s bohatým jídlem a místem k přespání bylo nejen kulturní povinností, ale také způsobem, jak projevit vděčnost za přátelství a vzájemnou pomoc. Abrahám hostil tři cizince a projevil jim tak úctu i vděk za jejich přítomnost (Genesis 18:1-8).

4. Sliby a dohody na znamení přátelství

Vděčnost a respekt se často projevovaly formou smluv nebo slibů. Takové dohody měly váhu záruky a byly výrazem vzájemného uznání a vděčnosti. Příkladem je smlouva mezi Jákobem a jeho strýcem Lábanem, kdy oba na znamení smíru a vděčnosti za roky spolupráce postavili památník a uzavřeli dohodu o vzájemném respektu a míru (Genesis 31:44-54).

5. Ocenění druhého slovem

Přímý způsob, jak projevit vděčnost, byl ocenit druhého slovem nebo chválou za jeho činy. Lidé často vyjadřovali úctu druhým přímo – tím, že ocenili jejich odvahu, loajalitu nebo pomoc. Například Rút oceňuje Noemiinu podporu a na oplátku ji nazývá „matkou“ a projevuje jí oddanost slibem, že zůstane po jejím boku navzdory těžkostem (Rút 1:16-17). Takové ocenění bylo projevem hluboké vděčnosti.

6. Závazek k podpoře potomků nebo rodiny druhé osoby

Lidé v biblických dobách si často vyjadřovali vděčnost závazkem podporovat potomky druhé osoby. Tento čin, známý jako „vykupitelství“ (goel), zajišťoval, že rodina měla podporu i po smrti člena. Například Boaz se zavázal k podpoře Rút, čímž projevil nejen úctu, ale i vděčnost za její věrnost Noemi (Rút 4:9-10).

7. Fyzická gesta a formy oslovování

V hebrejské kultuře byla běžná úctivá oslovení jako „můj pane“ či „tvůj služebník“. Tato oslovování mohla mít často i symbolický význam vděčnosti. Když Abigail uviděla Davida, poklonila se k zemi, aby mu vyjádřila respekt a uznání za to, že jí dal možnost promluvit a neublížil jejímu domu (1. Samuelova 25:23-24).

8. Sdílení důvěrných informací nebo pomoci

Když lidé sdíleli důvěrné informace nebo tajemství, byl to také způsob, jak vyjádřit respekt a důvěru. Sdílení takových informací ukazovalo, že si jeden druhého vážili a důvěřovali si, a tím si vyjadřovali vzájemnou vděčnost a respekt.