Pavel v listu Galatským nepíše do prázdna ani mimo běžný život. Mluví k lidem, kteří mají vlastní zkušenost s vírou a tlakem okolí. V listu Galatským Pavel řeší problém náboženského sporu a otázku, kdo vlastně určuje, co je správné? Jeho jazyk není jen teologický, ale hluboce lidský. Dotýká se morálky a zvyků v helénisticko-Římském prostředí a mezilidských vztahů i toho, jak člověk vnitřně prožívá tlak společnosti, morálních očekávání a požadavků okolí.
Apoštol Pavel byl řecky mluvící žid, který se od dětství pohyboval mezi dvěma světy - náboženský a pohanský. Oběma těmito světy je jeho jazyk etiky formován. A právě to je pro výklad důležité: Pavel není někdo, kdo stojí mimo dobové morální normy, ale někdo, kdo je zná, nese je v sobě a zároveň je přetváří ve světle svého poselství.
Píšu-li o tom, že Pavel v sobě nesl dobové morální normy, můžeme to jasně vidět v Galatským v tzv. „seznamech neřestí a ctností“ („skutky těla“ vs. „ovoce Ducha“ v Gal 5). Takové katalogy byly běžné nejen v židovství, ale i v řecko-římské morální filozofii. Pavel tedy skutečně mluví jazykem, který byl jeho posluchačům srozumitelný i z okolního pohanského morálního světa.
Takže když Pavel mluví o:
svárech,
závisti,
hněvu,
rozkolech,
sebeovládání,
mírnosti,
střídmosti,
tak používá jazyk, kterému věřící z pohanů dobře rozuměli. Zejména „sebeovládání“ (enkrateia / self-control) je silně helénistické etické téma, známé ze stoicismu a obecně řecko-římské morálky. Tady je ale zásadní doplnění: Pavel tyto prvky neuvádí proto, aby jen převzal pohanskou etiku beze změny, nýbrž proto, že je zasazuje do vlastního křesťanského rámce.
Pavel tedy v Galatským neříká:
„Staňte se lepšími lidmi pomocí filozofické etiky.“
Pavel sám se odkazuje na svou výchovu a původ, čímž sděluje to, že člověk není morálně formován samotným abstraktním duchovnem, ale především výchovou, prostředím, rodinou, zkušenostmi a zvyky, které si osvojí v dětství a dospívání. Morální chování se v běžném lidském životě neučí jen skrze ideje, ale skrze vztahy, opakování, autoritu, hranice a příklad. Morální chování se v běžném lidském životě neučí jen skrze ideje, ale skrze vztahy, opakování, autoritu, hranice a příklad. Ještě bych dodal vřelý, laskavý, otevřený a naslouchající přístup, což je opakem autoritářského, přísného, odměřeného nebo nařizujícího chování. Jinými slovy změnu nelze vynucovat, ale lze motivovat dobrým příkladem.
Pavlův jazyk může být srozumitelný jen téhdy, pokud ho chápeme tak, že nepopírá obecnou lidskou zkušenost, ale vstupuje do ní. A právě tady je třeba zdůraznit, že Pavel pracuje s morálním jazykem, který odpovídá pohanskému světu, v němž jeho adresáti žili. Nejde tedy o to, že by člověk byl změněn jen „Duchem“ mimo všechny lidské vlivy; jde o to, že Duch působí v člověku, který už je formován výchovou, kulturou a přijatými etickými normami. Duch tedy dělá všechny ty věci povzbuzuje, motivuje, dává úlevu od břemene, ale učit morálce nedokáže. Duch v Pavlově pojetí není náhradou výchovy a lidské socializace, ale působí skrze člověka, který už je těmito věcmi formován.
A teprve sem Pavel vkládá vlastní teologický důraz. Člověk má být veden ne pouhým tlakem Zákona, ani tlakem společenským, ne strachem z odsouzení a ne moralistním výkonem, ale Duchem, který osvobozuje od tíhy vnějšího zákonického měření. To neznamená, že se etika ruší. Znamená to, že její kořen není v legalismu, ale v proměně nitra a ve svobodě, kterou dává milost.
Pavlův jazyk spojuje dvě roviny. Jedna je lidská: výchova, sociální prostředí, mravní formování. Druhá je Pavlova: Duch, milost a osvobození od zákona jako od nástroje odsudku. A právě v tomto napětí Pavel mluví nejživěji.