Hlavní teze textu je jednoduchá: výraz „osobní vztah s Ježíšem“ může znamenat buď spásné sjednocení s Kristem, nebo naopak mystickou bezprostřední zkušenost a nárok na nová zjevení. Autor zároveň výslovně tvrdí, že církev sama nezachraňuje a že jde o běžné prostředky milosti, nikoli o přidávání podmínek ke spáse.
Pro lepší pochopení článku, však musím dodat, že tento článek klade velký důraz na viditelnou církev, kázání Božího slova, svátosti, modlitbu a vedení církve. V reformované teologii to ale nemá znamenat, že si člověk spásu musí zasloužit vlastní aktivitou nebo závislostí na lidech. Autoři tomu říkají „běžné prostředky milosti“: tedy obyčejné, Bohem ustanovené způsoby, jimiž Kristus sděluje věřícím dobrodiní svého vykoupení. Nejde tedy o další podmínky, které by člověk musel splnit, aby si spásu vydobyl.
* * *
Jeden běžný pojem v naší současné evangelikální kultuře je představa, že věřící má osobní vztah s Ježíšem Kristem.
Mají reformovaní křesťané osobní vztah s Ježíšem Kristem?
To záleží na tom, co tím myslíte.
Mnozí evangelikální křesťané používají frázi „osobní vztah s Ježíšem“ jako synonyma pro spásné sjednocení s Kristem (nebo, řečeno populárněji, pro „být spasen“). Nebo užším způsobem je tato fráze používána k popisu těch, kdo jsou ospravedlněni milostí skrze víru v Krista samotného, mimo skutky. V tomto smyslu mají oddaní křesťané v historické reformované víře osobní vztah s Ježíšem Kristem zcela jistě. Stejně jako jejich širší evangelikální bratři jsou i reformovaní věřící „spaseni“ skrze své sjednocení s Kristem, když byli ospravedlněni vírou, kterou jim dal Bůh, v Krista samotného.
Avšak fráze „osobní vztah s Ježíšem“ se v evangelikálních, charismatických a pentekostálních kruzích někdy používá k popisu bezprostředního, přímého a mystického prožitku Krista, v němž prý Kristus přímo k věřícímu promlouvá a svou přítomnost mocně dává pocítit prostřednictvím mimořádných zkušeností Ducha svatého. Tento druh mysticismu je dnes patrný tehdy, když křesťané říkají věci jako: „Pán mi řekl, abych udělal to a to,“ jako by měli přímou komunikaci od Boha a bezprostřední setkání s jeho Duchem. Věřící v historické reformované víře by měli vůči pojetí osobního vztahu s Ježíšem v tomto smyslu vážné výhrady.
Jak zakoušíme společenství s Bohem
Jádrem problému je toto: jak my jako křesťané zakoušíme společenství nebo osobní obecenství s naším Spasitelem, Pánem Ježíšem Kristem? Mnozí křesťané dnes jsou přesvědčeni, že je alespoň možné, ne-li přímo nezbytné pro spasení, mít přímý, bezprostřední a mystický prožitek Ježíše Krista a jeho spásných darů. Nebo řečeno jinak: mnozí věří, že Krista a jeho spásné dary lze zakoušet nezprostředkovaným způsobem skrze individuální mystická setkání vyvolaná přímo Duchem svatým, mimo běžnou službu církve nebo běžné prostředky milosti (Slovo a svátosti).
Mnozí evangelikálové by dnes byli šokováni, kdyby zjistili, že reformátoři a původní evangelikální církve reformace (ať luterské, reformované nebo anglikánské) by ani nerozpoznaly, ani nepodpořily přímý, nezprostředkovaný mysticismus současné evangelikální zbožnosti, k němuž se fráze „osobní vztah s Ježíšem“ často váže. Proti mysticismu současné evangelikální zbožnosti stojí historická reformovaná zbožnost, kterou lze popsat jako umírněné, zprostředkované společenství s Bohem.
O Letnicích Kristus vylil na svou církev Ducha svatého a Duch svatý skutečně stále aplikuje spásné dary Kristovy na jeho lid. Ale jak obvykle Duch svatý aplikuje Kristovy dary na vyvolené? Dělá to přímo prostřednictvím velkolepých setkání a mocných náboženských zážitků? Biblická odpověď zní, že Bůh určil v církvi jistá ustanovení, aby byla jeho nástroji při aplikování a zpečeťování Kristových darů jeho lidu, totiž běžné prostředky milosti: Slovo, svátosti a modlitbu.
Jistě bychom měli zakoušet hluboké a rostoucí osobní společenství s Ježíšem Kristem, ale neměli bychom očekávat, že takové společenství budeme zakoušet mimo Bohem ustanovené prostředky milosti nebo běžnou službu Kristovy církve. Opravdu zakoušíme osobní vztah s Ježíšem, ale tento vztah je zakoušen skrze běžnou službu církve a běžné prostředky milosti, které Kristus své církvi svěřil, nikoli skrze přímé prožitky Krista nebo Ducha svatého.
V tomto přítomném věku, kdy žijeme v napětí mezi „již“ Kristova dovršeného díla (kříž a vzkříšení) a „ještě ne“ Kristova dokončeného díla (druhý příchod a věčný stav), se naše zkušenost společenství s Kristem shoduje s tímto věkem, v němž se nacházíme. Jako poutníci žijící v tomto přítomném věku musíme trpělivě čekat až na to „ještě ne“ dovršení, abychom mohli s vtěleným Kristem obecenstvím setrvávat tváří v tvář. Úpěnlivě toužíme po onom slavném dni, ale mezitím nás Bůh na naší pouti posiluje a povzbuzuje prostřednictvím běžných prostředků milosti, které značí přítomnost jeho království a jsou předzvěstí věku příštího.
Objektivní a subjektivní
Historická reformovaná víra klade velký důraz na skutečnost, že náš svrchovaný Bůh se těší z toho, že používá objektivní, vnější a běžné prostředky, aby přiváděl své vyvolené ke spasení, pěstoval je a zachovával v jejich spasení a uskutečňoval své záměry s královstvím. Duch svatý takovým způsobem používá věci jako slova, vodu, chléb a víno.
Subjektivní stránky víry, jako osobní modlitba, čtení Bible a rozjímání, a zejména přivlastnění si Krista a jeho spásných darů skrze „přijetí, přijetí za své a spočinutí jedině na Kristu k ospravedlnění, posvěcení a věčnému životu, z moci smlouvy milosti“ (Vyznání víry 14.2), jsou nesmírně důležité. Bůh je však obvykle potěšen tím, že probouzí a pěstuje křesťanovu subjektivní víru skrze objektivní prostředky milosti a běžnou službu církve.
Naproti tomu značná část dnešní evangelikální zbožnosti má tendenci zlehčovat význam viditelné církve a běžných prostředků milosti a místo toho klade důraz na nejnovější inovativní metody a „návody“, jejichž cílem je zlepšit přímý prožitek Krista. Možná jedním z důvodů, proč mnozí současní lidé, kteří se hlásí k evangelikalismu, přeskakují z jedné církve do druhé, aniž by se zavázali k odpovědnému členství v některé z nich, je právě tento převládající evangelikální důraz na subjektivní prožitek. Takové zaměření může člověka vést k tomu, aby vyhledával církev s nejnovější duchovní módou nebo novinkou slibující mocnější, přímější setkání s Kristem, a aby běžnou službu Slova a svátostí označil za „nudnou“ nebo „nepodstatnou“.
Kolektivní a osobní
Současná evangelikální zbožnost klade velký důraz na to, že věřící mají mít každodenní zbožné chvíle, tedy osobní čtení Bible a modlitbu. To dává smysl, vzhledem k tomu, jak chápe význam osobního vztahu s Ježíšem. Často však zjistíme, že chybí stejně silný důraz na význam zapojení do místní církve, včetně odpovědného členství v církvi a podřízení se ustanoveným církevním vedoucím. Osobní stránka (ve formě čtení Bible a modlitby) vytlačuje stránku společnou (účast na společném uctívání v Den Páně).
Reformovaná víra samozřejmě vždy kladla důraz na význam takových osobních projevů zbožnosti, jako je každodenní čtení Bible, osobní modlitba, rodinné pobožnosti a podobně. Nicméně v reformované zbožnosti je tento osobní aspekt víry, i když nesmírně důležitý, v jistém smyslu podřízený a druhotný ve srovnání s obecnou, společnou praxí víry.
Veřejné a soukromé
Jistě, věčné spasení a náš růst v milosti jsou hluboce osobní a individuální záležitosti, a reformovaná víra to uznává. Zároveň však platí, že když jsou lidé spaseni, nejsou uvedeni pouze do sjednocení s Kristem, ale také do společenství Kristova těla, církve. V tomto přítomném věku se Kristovo tělo projevuje ve společenství viditelné církve, která se skládá ze všech, kdo vyznávají pravou víru, spolu s jejich smluvními dětmi. Jak vysvětluje naše Vyznání víry, viditelná církev je „královstvím Pána Ježíše Krista, Božím domem a rodinou, mimo niž není obyčejná možnost spasení“ (VF 25.2). To neznamená, že nás církev zachraňuje, ani že členství v církvi je nějak podmínkou ospravedlnění nebo podstatnou podmínkou spasení. Znamená to spíše, že Kristus svěřil objektivní prostředky milosti své viditelné církvi a že Bůh ve svém obvyklém jednání s hříšníky rád používá tyto veřejné prostředky k probuzení a posílení spasitelné víry v srdcích svého lidu.
Závěr
Křesťané mají osobní vztah s Ježíšem Kristem v tom smyslu, že jsou spásně sjednoceni s Kristem a že s ním mají obecenství skrze Slovo a svátost. Žádný křesťan však dnes nemá „přímé potrubí k Bohu“ ani nezažívá nová zjevení Ducha svatého.
Teprve po smrti a nakonec v den vzkříšení budeme mít osobní vztah s Ježíšem v přímém a bezprostředním smyslu, až našeho Spasitele budeme patřit tváří v tvář v slávě. Náš vztah s Kristem a naše požívání obecenství s ním v přítomném věku jsou skutečné a měly by nás naplňovat nevýslovnou radostí. Jsou nám však zprostředkovávány Bohem ustanovenými prostředky milosti, které jsou účinně aplikovány Duchem svatým, když je přijímáme se srdcem víry a důvěry jedině v Ježíše.
Autor je farářem sboru Redeemer OPC v oblasti Toms River v New Jersey. New Horizons, červenec 2011
