Historický kontext pentekostalismu a hnutí svatosti

Článek: Historický kontext pentekostalismu a hnutí svatosti

Pentekostalismus se vyvinul z amerického hnutí svatosti (Holiness movement) 19. století. Toto hnutí bylo „characterized by a doctrine of sanctification centring on a post-conversion experience“

– tedy kladlo důraz na druhý zvláštní milostný zážitek po obrácení (tzv. posvěcení). Britannica uvádí jako jednu z klíčových postav tohoto hnutí právě Phoebe W. Palmerovou. Ačkoliv některé církve svatosti připomínaly ve svých vyznáních praktiky jako „divine healing“ či mluvení jazyky, Britannica naopak varuje, že to „nelze považovat za dostatečný důvod k ztotožnění hnutí svatosti s pentekostálním hnutím“.

Jinými slovy, holinští i pentekostální věřící čerpali ze společného evangelikálního základu, ale nelze jejich tradice automaticky sloučit v jedinou homogenní skupinu.

Charles Fox Parham a „počáteční důkaz“ jazyků

Klíčovou postavou raného pentekostalismu byl kazatel Charles F. Parham, který vyučoval v Bethelu v Topece (Kansas). Parham, ovlivněný učením hnutí svatosti, věřil, že církev potřebuje nové vylití Ducha svatého.

V lednu 1901 jeho studentka Agnes Ozmanová jako první z kursu začala mluvit v neznámých jazycích (glossolalie). Parham prohlásil, že glossolálie je „počátečním důkazem (initial evidence)“, že člověk skutečně přijal křest Duchem svatým. Tuto zkušenost oni sami interpretovali jako znamení blížícího se konce věků, ale biblicky ani kriticky ověřitelně ji nikdo zvenčí nepotvrdil. Později Parham přenesl důraz i na praktiky jako duchovní uzdravení, které poprvé převzal od některých sbírek hnutí svatosti.

Parhamova teologie jazyků následně významně ovlivnila další obrození, ale zůstávala pouze jedním pohledem uvnitř nového hnutí.

William J. Seymour a obrození na Azusa Street

Dalším mezníkem bylo rozšíření pentekostalismu díky Williamu J. Seymourovi, afroamerickému kazateli. Seymour vyšel rovněž z prostředí hnutí svatosti a navázal na Parhamovo učení – sám se ve své biblické škole v Houstonu setkal s Parhamovými myšlenkami.

Na září 1906 vedl Seymour shromáždění ve skromné budově Azuza Street v Los Angeles, které se stalo ohniskem celonárodního oživení. Britannica popisuje: „Its leader, William Seymour… had been exposed to Parham’s teachings at a Bible school in Houston, Texas. Under Seymour’s guidance, the old frame building on Azusa Street became a great spiritual center…“.

Toto oživení, kde kázání a charismatické projevy přitahovaly černé i bílé věřící, znamenalo vrchol šíření prvotního pentekostalismu. Přesto i zde platilo, že účastníci „své obrození“ považovali za prožitek Ducha, nikoli za záznam empirického, univerzálně ověřitelného zjevení.

John Alexander Dowie a kontext hnutí uzdravování

Souvislost s širokým duchovním obrozením konce 19. století dokládá i osoba Johna Alexandera Dowieho, přívržence tzv. healing-revival. Dowie nebyl přímou součástí pentekostalismu, přesto jeho působení pozadí charakterizuje. Britannica ho nazývá „evangelistou a léčitelem vírou, který založil Christian Catholic Church a město Zion“.

Dowie založil svou komunitu s utopickými a uzdravovacími ideály (mj. v „City of Zion“ v Illinois), čímž vystihuje širší vlnu radikálního hnutí svatosti a zázračných uzdravení té doby. Toto prostředí duchovní „oživovací“ a tzv. faith-healingové praxe formovalo klima, z nějž později pentekostalismus čerpal – ovšem Dowieho církev zůstala jako samostatná skupina.

Závěr: Pentekostalismus tedy historicky „staví“ na kořenech hnutí svatosti a radikálních duchovních probuzeních na přelomu století (křest Duchem ve Topece, obrození na Azusa Street). Jak odborné zdroje ukazují, není oprávněné z těchto skutečností vyvozovat, že jde o objektivně ověřené zjevení. Naopak, jedná se o popis a interpretaci jistých náboženských zkušeností účastníků v rámci ustavených tradic. Nejlepší formulací je proto říci, že pentekostalismus „čerpá z historie hnutí svatosti, Parhamovy nauky o jazykách a reviválních akcí jako Azusa Street“, a ne že by stál na empiricky prověřeném zjevení

. Takový kontext lépe vysvětluje původ fenoménu, než se odvolávat na novodobé mystické obrazy.

Zdroje: Encyclopædia Britannica (hesla Holiness movement, Pentecostalism, Azusa Street revival, William J. Seymour, John Alexander Dowie). 

Zdroje budu teprve doplňovat, nejsem si jistý zda to má smysl.

* * *

 

To máme historický kontext. Ovšem v pozadí existuje jev, který je snadno přehlížený zastánci pentekostalismu. Je to opomenutí důležitého faktu, který v raném pentekostalismu pomáhal ověřit pravdivost a věruhodnost poselství. Tento ověřovací mechanismus byl součástí hnutí, ze kterého se pentekostalismus zrodil.

Jádro té chyby není v tom, že by se o Parhamovi řeklo, že „tento vůdce byl morálně problematický, takže celé hnutí je automaticky falešné“. Tak jednoduché to není. Pointa přesněji ležíí v tom, že raný pentekostalismus a příbuzná prostředí hnutí svatosti opírala svou legitimitu o zvláštní duchovní status určitých osobností a o jejich údajné vyvolení, bezhříšnost nebo výjimečné pověření. Holiness movement vzniklo v 19. století s důrazem na posvěcení po obrácení a z jeho prostředí vyšli i lidé, kteří měli vliv na raný pentekostalismus. (Britannica u Parhama uvádí, že právě on propojil glossolalii s tvrzením, že jde o „initial evidence“ křtu Duchem svatým, a u Azusa Street říká, že William J. Seymour byl vystaven Parhamovu učení v Houstonu a že právě pod jeho vedením se Azusa Street stala středem šíření hnutí. Zároveň ale odborná literatura upozorňuje, že Parhamovo dědictví je problematické a že jeho pozdější pověst byla poznamenána rasismem a kulturní necitlivostí.)

Logika vyvyšovat pentekostalismus jako duchovní obrození padá ve chvíli, kdy se ukáže, že údajně „vyvolený“ člověk nebyl morálně ani věroučně spolehlivý. Pokud se totiž počáteční zkušenost vykládá tak, že její pravdivost je zpečetěna právě tímto člověkem, jeho čistotou, jedinečností nebo zvláštním povoláním, pak odhalení charakterových vad nebo rozporů s vlastními nároky neřeší jen morální problém; narušuje i samotný důkazní mechanismus. Jinými slovy: když se pravost hnutí odvozuje od výjimečnosti zakladatele, a zakladatel se ukáže jako sporný, pak se nezhroutí jen jeho pověst, ale i argument, že jeho zkušenost byla spolehlivým měřítkem pravdy. To je důležité u Parhama, ale podobně i u Franka Sandforda, který byl vůdčí postavou sekty Shiloe a podle historických zdrojů se brzy veřejně prohlašoval za „Elijáše“ a později i za Davidovu postavu; právě jeho komunita byla známá extrémní disciplínou s tragickými důsledky.

Raný pentekostální model neobstojí v epistemickém prověření spolehlivosti poselství. Není relevantní přímat pentekostalismus jako spolehlivé učení jen proto, že jeho stoupenci měli silné zážitky, protože síla zážitku není důkazem pravdy; a když se k tomu přidá, že vůdcové jako Parham nebo Sandford stavěli svou autoritu na výjimečném povolání a oddělenosti od „falešných“ církví, vzniká bludný kruh s chybou v úsudku. Výjimečnost má potvrdit zkušenost, ale zkušenost má zároveň potvrdit výjimečnost. Jakmile se jeden článek řetězu ukáže jako nespolehlivý, celý model potvrzování se rozpadá.

Mají reformovaní křesťané osobní vztah s Ježíšem Kristem?

opc.org je důvěryhodný v rámci své tradice, ale není neutrální zdroj.

Co je Orthodox Presbyterian Church

• Jde o malou americkou reformovanou církev (vznik 1936).
• Je teologicky konzervativní (kalvinistická).
• Její texty jsou psané z jejich vlastního teologického rámce.

Jak to číst správně

• ✔ dobré pro pochopení, jak reformovaní křesťané chápou pojmy (např. „union with Christ“)
• ❌ není to nestranný akademický zdroj
• ❌ není to „důkaz pravdy“, ale interpretace jedné tradice

Takže: pro terminologii je to užitečné, pro objektivní posouzení sporů je potřeba víc zdrojů.

 * * *

Dovolil jsem si přeložit jeden dobrý článek ze stránky opc.org , Presbyteriánská církev, přeloženo ze zdroje https://opc.org/nh.html?article_id=714:

Hlavní teze textu je jednoduchá: výraz „osobní vztah s Ježíšem“ může znamenat buď spásné sjednocení s Kristem, nebo naopak mystickou bezprostřední zkušenost a nárok na nová zjevení. Autor zároveň výslovně tvrdí, že církev sama nezachraňuje a že jde o běžné prostředky milosti, nikoli o přidávání podmínek ke spáse.

Pro lepší pochopení článku, však musím dodat, že tento článek klade velký důraz na viditelnou církev, kázání Božího slova, svátosti, modlitbu a vedení církve. V reformované teologii to ale nemá znamenat, že si člověk spásu musí zasloužit vlastní aktivitou nebo závislostí na lidech. Autoři tomu říkají „běžné prostředky milosti“: tedy obyčejné, Bohem ustanovené způsoby, jimiž Kristus sděluje věřícím dobrodiní svého vykoupení. Nejde tedy o další podmínky, které by člověk musel splnit, aby si spásu vydobyl.

* * *

Jeden běžný pojem v naší současné evangelikální kultuře je představa, že věřící má osobní vztah s Ježíšem Kristem. 

Mají reformovaní křesťané osobní vztah s Ježíšem Kristem? 

To záleží na tom, co tím myslíte.

Mnozí evangelikální křesťané používají frázi „osobní vztah s Ježíšem“ jako synonyma pro spásné sjednocení s Kristem (nebo, řečeno populárněji, pro „být spasen“). Nebo užším způsobem je tato fráze používána k popisu těch, kdo jsou ospravedlněni milostí skrze víru v Krista samotného, mimo skutky. V tomto smyslu mají oddaní křesťané v historické reformované víře osobní vztah s Ježíšem Kristem zcela jistě. Stejně jako jejich širší evangelikální bratři jsou i reformovaní věřící „spaseni“ skrze své sjednocení s Kristem, když byli ospravedlněni vírou, kterou jim dal Bůh, v Krista samotného.

Avšak fráze „osobní vztah s Ježíšem“ se v evangelikálních, charismatických a pentekostálních kruzích někdy používá k popisu bezprostředního, přímého a mystického prožitku Krista, v němž prý Kristus přímo k věřícímu promlouvá a svou přítomnost mocně dává pocítit prostřednictvím mimořádných zkušeností Ducha svatého. Tento druh mysticismu je dnes patrný tehdy, když křesťané říkají věci jako: „Pán mi řekl, abych udělal to a to,“ jako by měli přímou komunikaci od Boha a bezprostřední setkání s jeho Duchem. Věřící v historické reformované víře by měli vůči pojetí osobního vztahu s Ježíšem v tomto smyslu vážné výhrady.

Jak zakoušíme společenství s Bohem

Jádrem problému je toto: jak my jako křesťané zakoušíme společenství nebo osobní obecenství s naším Spasitelem, Pánem Ježíšem Kristem? Mnozí křesťané dnes jsou přesvědčeni, že je alespoň možné, ne-li přímo nezbytné pro spasení, mít přímý, bezprostřední a mystický prožitek Ježíše Krista a jeho spásných darů. Nebo řečeno jinak: mnozí věří, že Krista a jeho spásné dary lze zakoušet nezprostředkovaným způsobem skrze individuální mystická setkání vyvolaná přímo Duchem svatým, mimo běžnou službu církve nebo běžné prostředky milosti (Slovo a svátosti).

Mnozí evangelikálové by dnes byli šokováni, kdyby zjistili, že reformátoři a původní evangelikální církve reformace (ať luterské, reformované nebo anglikánské) by ani nerozpoznaly, ani nepodpořily přímý, nezprostředkovaný mysticismus současné evangelikální zbožnosti, k němuž se fráze „osobní vztah s Ježíšem“ často váže. Proti mysticismu současné evangelikální zbožnosti stojí historická reformovaná zbožnost, kterou lze popsat jako umírněné, zprostředkované společenství s Bohem.

O Letnicích Kristus vylil na svou církev Ducha svatého a Duch svatý skutečně stále aplikuje spásné dary Kristovy na jeho lid. Ale jak obvykle Duch svatý aplikuje Kristovy dary na vyvolené? Dělá to přímo prostřednictvím velkolepých setkání a mocných náboženských zážitků? Biblická odpověď zní, že Bůh určil v církvi jistá ustanovení, aby byla jeho nástroji při aplikování a zpečeťování Kristových darů jeho lidu, totiž běžné prostředky milosti: Slovo, svátosti a modlitbu.

Jistě bychom měli zakoušet hluboké a rostoucí osobní společenství s Ježíšem Kristem, ale neměli bychom očekávat, že takové společenství budeme zakoušet mimo Bohem ustanovené prostředky milosti nebo běžnou službu Kristovy církve. Opravdu zakoušíme osobní vztah s Ježíšem, ale tento vztah je zakoušen skrze běžnou službu církve a běžné prostředky milosti, které Kristus své církvi svěřil, nikoli skrze přímé prožitky Krista nebo Ducha svatého.

V tomto přítomném věku, kdy žijeme v napětí mezi „již“ Kristova dovršeného díla (kříž a vzkříšení) a „ještě ne“ Kristova dokončeného díla (druhý příchod a věčný stav), se naše zkušenost společenství s Kristem shoduje s tímto věkem, v němž se nacházíme. Jako poutníci žijící v tomto přítomném věku musíme trpělivě čekat až na to „ještě ne“ dovršení, abychom mohli s vtěleným Kristem obecenstvím setrvávat tváří v tvář. Úpěnlivě toužíme po onom slavném dni, ale mezitím nás Bůh na naší pouti posiluje a povzbuzuje prostřednictvím běžných prostředků milosti, které značí přítomnost jeho království a jsou předzvěstí věku příštího.

Objektivní a subjektivní

Historická reformovaná víra klade velký důraz na skutečnost, že náš svrchovaný Bůh se těší z toho, že používá objektivní, vnější a běžné prostředky, aby přiváděl své vyvolené ke spasení, pěstoval je a zachovával v jejich spasení a uskutečňoval své záměry s královstvím. Duch svatý takovým způsobem používá věci jako slova, vodu, chléb a víno.

Subjektivní stránky víry, jako osobní modlitba, čtení Bible a rozjímání, a zejména přivlastnění si Krista a jeho spásných darů skrze „přijetí, přijetí za své a spočinutí jedině na Kristu k ospravedlnění, posvěcení a věčnému životu, z moci smlouvy milosti“ (Vyznání víry 14.2), jsou nesmírně důležité. Bůh je však obvykle potěšen tím, že probouzí a pěstuje křesťanovu subjektivní víru skrze objektivní prostředky milosti a běžnou službu církve.

Naproti tomu značná část dnešní evangelikální zbožnosti má tendenci zlehčovat význam viditelné církve a běžných prostředků milosti a místo toho klade důraz na nejnovější inovativní metody a „návody“, jejichž cílem je zlepšit přímý prožitek Krista. Možná jedním z důvodů, proč mnozí současní lidé, kteří se hlásí k evangelikalismu, přeskakují z jedné církve do druhé, aniž by se zavázali k odpovědnému členství v některé z nich, je právě tento převládající evangelikální důraz na subjektivní prožitek. Takové zaměření může člověka vést k tomu, aby vyhledával církev s nejnovější duchovní módou nebo novinkou slibující mocnější, přímější setkání s Kristem, a aby běžnou službu Slova a svátostí označil za „nudnou“ nebo „nepodstatnou“.

Kolektivní a osobní

Současná evangelikální zbožnost klade velký důraz na to, že věřící mají mít každodenní zbožné chvíle, tedy osobní čtení Bible a modlitbu. To dává smysl, vzhledem k tomu, jak chápe význam osobního vztahu s Ježíšem. Často však zjistíme, že chybí stejně silný důraz na význam zapojení do místní církve, včetně odpovědného členství v církvi a podřízení se ustanoveným církevním vedoucím. Osobní stránka (ve formě čtení Bible a modlitby) vytlačuje stránku společnou (účast na společném uctívání v Den Páně).

Reformovaná víra samozřejmě vždy kladla důraz na význam takových osobních projevů zbožnosti, jako je každodenní čtení Bible, osobní modlitba, rodinné pobožnosti a podobně. Nicméně v reformované zbožnosti je tento osobní aspekt víry, i když nesmírně důležitý, v jistém smyslu podřízený a druhotný ve srovnání s obecnou, společnou praxí víry.

Veřejné a soukromé

Jistě, věčné spasení a náš růst v milosti jsou hluboce osobní a individuální záležitosti, a reformovaná víra to uznává. Zároveň však platí, že když jsou lidé spaseni, nejsou uvedeni pouze do sjednocení s Kristem, ale také do společenství Kristova těla, církve. V tomto přítomném věku se Kristovo tělo projevuje ve společenství viditelné církve, která se skládá ze všech, kdo vyznávají pravou víru, spolu s jejich smluvními dětmi. Jak vysvětluje naše Vyznání víry, viditelná církev je „královstvím Pána Ježíše Krista, Božím domem a rodinou, mimo niž není obyčejná možnost spasení“ (VF 25.2). To neznamená, že nás církev zachraňuje, ani že členství v církvi je nějak podmínkou ospravedlnění nebo podstatnou podmínkou spasení. Znamená to spíše, že Kristus svěřil objektivní prostředky milosti své viditelné církvi a že Bůh ve svém obvyklém jednání s hříšníky rád používá tyto veřejné prostředky k probuzení a posílení spasitelné víry v srdcích svého lidu.

Závěr

Křesťané mají osobní vztah s Ježíšem Kristem v tom smyslu, že jsou spásně sjednoceni s Kristem a že s ním mají obecenství skrze Slovo a svátost. Žádný křesťan však dnes nemá „přímé potrubí k Bohu“ ani nezažívá nová zjevení Ducha svatého.

Teprve po smrti a nakonec v den vzkříšení budeme mít osobní vztah s Ježíšem v přímém a bezprostředním smyslu, až našeho Spasitele budeme patřit tváří v tvář v slávě. Náš vztah s Kristem a naše požívání obecenství s ním v přítomném věku jsou skutečné a měly by nás naplňovat nevýslovnou radostí. Jsou nám však zprostředkovávány Bohem ustanovenými prostředky milosti, které jsou účinně aplikovány Duchem svatým, když je přijímáme se srdcem víry a důvěry jedině v Ježíše.

Autor je farářem sboru Redeemer OPC v oblasti Toms River v New Jersey. New Horizons, červenec 2011