Zobrazují se příspěvky se štítkemEdward Irving. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemEdward Irving. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 28. března 2024

Záloha z Waybackmachine: REVIVAL OF NEW PROPHETIC MOVEMENT The First Wave: The Classical Pentecostals

ČESKÝ PŘEKLAD ČLÁNKU NAJDETE ZDE:

PŮVODNÍ ZDROJ BYL ODSTRANĚN, STRÁNKA ZRUŠENA. ŠKODA. PROTO KOPIE SEM.

 

XI

REVIVAL OF NEW PROPHETIC MOVEMENT
 The First Wave: The Classical Pentecostals

BRITISH MOVEMENTS

At least three movements in England form the basis of the new revival of the Montanism.  These are:
The Methodist/Holiness movement,
the Catholic Apostolic movement of Edward Irving,
and the British Keswick “Higher Life” movement

During the “first wave” of charismatic renewal, also known as the classical Pentecostal movement, vast numbers of missionaries were sent throughout the world with the Pentecostal teaching about baptism of the Spirit with the initial evidence of speaking in tongues.

A

John Wesley and the Methodist Holiness Movement


 ]ohn Wesley (1703-1791) “the strenuous founder of Methodism and was

also the spiritual and intellectual father of the modern movements and of Pentecostalism.“

 

John Wesley ( 1703 – 1791) was an Anglican cleric and theologian who, with his brother Charles and fellow cleric George Whitefield, founded Methodism. IN 1739 Wesley began the Methodist Society in England.  It originated as a revival within the 18th century Church of England and became a separate Church after Wesley's death. Because of vigorous missionary work, the movement spread throughout the British Empire, the United States and beyond.  Wesley's theology focused on sanctification and the effect of faith on the character of a Christian. Distinguishing Methodist doctrines include an assurance of salvation, imparted righteousness, the possibility of perfection in love. After conversion, Methodists said, one needed to achieve growth in holiness ending up with the “entire sanctification”.

Wesley himself experienced all these modern experience of “speaking in tongues”, “slain in the spirit” and “the holy laughter” along with a myriad of “signs and wonders” and “healing and miracles.”

From John Wesley, the Pentecostals inherited the idea of a subsequent crisis experience variously called “entire sanctification,”” perfect love,” “Christian perfection,” or “heart purity.” It was John Wesley who posited such a possibility in his influential tract, A Plain Account of Christian Perfection (1766). It was from Wesley that the Holiness Movement developed the theology of a “second blessing.” It was Wesley’s colleague, John Fletcher,  who first called this second blessing a “baptism in the Holy Spirit,” an experience which brought spiritual power to the recipient as well as inner cleansing. This was explained in his major work, Checks to Antinominianism (1771). During the Nineteenth Century, thousands of Methodists claimed to receive this experience, although no one at the time saw any connection with this spirituality and speaking in tongues or any of the other

Wesley”s list of ten propositions concerning perfection:

1.  There is such a thing as perfection: for it is again and again mentioned in Scripture.

2.  It is not so early as justification: for justified persons are to “go on to maturity.” (Heb. 6:1)

3. It is not so late as death; for St. Paul speaks of living men that were perfect (Phil. 3:15)

4. It is not absolute. Absolute perfection belongs not to man, nor to angels, but to God alone.

5. It does not make a man infallible: None is infallible, while he remains in the body.

6. It is sinless? It is not worthwhile to contend for a term. It is ‘salvation from sin.’\

7. It is ‘perfect love.’ (I John 4:18) This is the essence of it; its properties, or inseparable fruits, are, rejoicing evermore, praying without ceasing, and in everything giving thanks. (I Thess. 5:16, etc.)

8. It is improvable. It is so far from lying in an indivisible point, from being incapable of increase, that one perfected in love may grow in grace far swifter than he did before.

9. It is amissible, capable of being lost; of which we have numerous instances. But we were not thoroughly convinced of this, till five or six years ago.

10. It is constantly both preceded and followed by a gradual work.” (WORKS: “A Plain Account of Christian Perfection,” 25 (XI, 441-42)).

 

 
 
  

For almost thirty years (1867 - 1894) the Methodist leaders in the eastern United States organized the “crusade of sanctification” with outdoor meetings, attended by several other Evangelical denominations such as the Baptists, Presbyterians, Congregationalists etc which, prepared the country to the reception of a wave of anointing from Holy Spirit and for the birth of Classical Pentecostalisms In America and from there to the rest of the world.

 

“From John Wesley, the Pentecostals inherited the idea of a subsequent crisis experience variously called
“entire sanctification,”
“perfect love,”
“Christian perfection”, or
“heart purity”.

 It was John Wesley who posited such a possibility in his influential tract, A Plain Account of Christian Perfection (1766).

   

The biblical proofs of the “Baptism” as a subsequent, instantaneous work of the Spirit rest in the following passages: Acts 2:1-12 [Pentecost], Acts 8: 5-13, 17 [the Samaritans], Acts 9:17 [the conversion of Saul], Acts 19:6 [the twelve disciples at Ephesus], and Acts 10:44 [the Gentile, Cornelius, and his household].  All these passages serve as proof-texts to support the view of sanctification as a second, distinct work of grace.

 

It was from Wesley that the Holiness Movement developed the theology of a “second blessing.” 

 

It was Wesley’s colleague, John Fletcher, however, who first called this second blessing a “baptism in the Holy Spirit,” an experience which brought spiritual power to the recipient as well as inner cleansing. This was explained in his major work, Checks to Antinominianism (1771).

 

During the Nineteenth Century, thousands of Methodists claimed to receive this experience, although no one at the time saw any connection with this spirituality and speaking in tongues or any of the other charisms.”

(http://pneumareview.com/the-origins-of-the-pentecostal-movement)

 

Christian perfection is the name given to various teachings within Christianity that describe the process of achieving spiritual maturity or perfection. The ultimate goal of this process is union with God characterized by pure love of God and other people as well as personal holiness or sanctification.   Wesleyans believe that, after conversion, but before death, a believer's heart may be cleansed from all sin for this one need to rely on the Holy Spirit.


Wesleyan understanding of full salvation

John Wesley in his Journal entry for August 15, 1750, he wrote:
“I was fully convinced of what I had long suspected,
1. That the Montanists, in the second and third centuries, were real, scriptural Christians; and,
2. that the grand reason why the miraculous gifts were so soon withdrawn, was not only that faith and holiness were well nigh lost; but that dry, formal, orthodox men began even then to ridicule whatever gifls they had not themselves, and to decry them all as either madness or imposture."

For a detailed story of John Wesleys encounter with the Spirits see:
http://www.danielrjennings.org/tsoojw2.pdf
The Supernatural Occurrences of John Wesley by Daniel R. Jennings  1977
 

B

 

Edward Irving and the Catholic Apostolic Movement


Edward Irving (1782-1834 AD)
Founder of The first Brownsville was in Scotland in 1830

In the western world Pentecostalism generally traces its roots back to the teachings and experiences of Edward Irving, a Presbyterian Minister in Scotland in the early 1800's. After studying the Book of Acts he began to teach that what the early church experienced was to be normative for the church in his day. He was excommunicated from the Presbyterian Church over his heretical Christological doctrines. (Strachan, George, The Pentecostal Theology of Edward Irving, Hendrickson Publishers, 1973, pg. 13)

    On March 28th 1830, a Miss Mary Campbell began to speak in other tongues and claimed she was divinely healed. The following year on October 30th 1831 her sister, Mrs. Cardale also began to speak in tongues and to prophesy.

    Edward Irving formed his own church called the Catholic Apostolic Church and he soon ordained its first twelve apostles on November 7th, 1832. "He also expounded a detailed teaching on the gifts of the Holy Spirit and gave the whole of his theology an immediacy by his expectation of the immanent second coming of the Lord. (Strachan, George, The Pentecostal Theology of Edward Irving, Hendrickson Publishers, 1973, pg. 18)

Here is how his friend Thomas Carlyle described his friend to his mother, soon after going to one of his services:

“Suddenly, during regular service and with Irving's encouragement, 'hysterical women, and crackbrained enthusiasts,' were uttering 'confused Stuff, mostly 'Ohs' and 'Ahs' and absurd interjections about 'the Body of Jesus'; they also pretend to 'work miracles,' and have raised more than one weak bedrid woman, and cured people of 'Nerves,' or as they themselves say, 'cast Devils out of them.'

Carlyle added that "poor Irving boasted . . . that it made 'his Church the peculiarly blessed of Heaven'" (Kaplan, 173). (http://www.victorianweb.org/religion/apocalypse/irvingite.html)

In 1832 thoese followers remaining from his former congretation created the Holy Catholic Apostolic, or "Irvingite," Church in Newman Street, and the following year the Church of Scotland excommunicated him.

He died shortly thereafter, but the movement he started, became known as "Irvingites."

Edward Irving is to be considered among the first true Neo-Montanists due to his beliefs in:

l  In the restoration of the charismatic gifts, including prophecy

l His unwillingness to submit to recognized Church authority regarding his beliefs

l His approval of women in ministry (coincidentally, women were the first to prophesy in his movement)

l His belief in the also immediate return of Christ, i.e. a strong eschatological emphasis.

Irving led the first attempt at “charismatic renewal” in his Regents Square Presbyterian Church in 1831. Although tongues and prophecies were experienced in his church, Irving was not successful in his quest for a restoration of New Testament Christianity. In the end, the “Catholic Apostolic Church ” which was founded by his followers, attempted to restore the “five-fold ministries” (of apostles, prophets, evangelists, pastors, and teachers) in addition to the charisms. While his movement failed in England, Irving did succeed in pointing to glossolalia as the “standing sign” of the baptism in the Holy Spirit, a major facet in the future theology of the Pentecostals.

C

Keswick Higher Life Movement

 

 
 
  

http://archive.dbts.edu/journals/2008/Naselli.pdf

 

Hannah Whitall Smith in 1895, from Ray Stachey's Quaker Grandmother, D.L.Moody

 

Another predecessor to Pentecostalism was the Keswick “Higher Life” movement which flourished in England after 1875. Led at first by American holiness teachers such as Hannah Whitall Smith and William E. Boardman, John William Fletcher, and Adam Clarke. Since 1875 promoters have organized the annual Keswick Convention. Various Christian leaders have been involved in the Keswick Convention through the years, including missionaries Hudson Taylor and Amy Carmichael,
devotional writer Oswald Chambers, and evangelist Billy Graham.

 

Keswick theology teaches that the Christian life consists of the first experiece of justification by faith in Christ and later continued sanctification so that they grow in the Spirit and is filled with the
Spirit to final sanctification. This second encounter with the Spirit, in Keswick terminology, is called “entire sanctification,” “the second blessing,” or “the second touch.” This emphasis on a second, post-salvation experience corresponds with the Pentecostal idea of the “baptism” of the Spirit.  

 

 
 

Http://archive.dbts.edu/journals/2008/Naselli.pdf

sobota 20. ledna 2024

Co mají společného: Charismatické hereze Edwarda Irvinga a svobodné zednářství Williama Blaka?

První díl: Kořeny dispanzacionismu a charismatismu: Bludné učení JN Darbyho a podivné praktiky Irvingitů

Překlad původního článku z angličtiny: Google Translator, zdroj: Jak apoštol Edward Irving spiritualizoval celou bibli. Anglický zdroj: zde.

Analýza textu a doplnění faktických informací: pomocí LLM od OpenAI.

Otázky šikovně kladl a text zformátoval a připravil: autor blogu.

Úvod k původnímu článku:  O článku o Edwardovi Irvingovi (chatGPT) datum 30.4.2023


DUCHOVNÍ INTERPRETACE BIBLE E.I.

Edward Irving měl specifický teologický pohled, který se zaměřoval na duchovní interpretaci Bible a měl vlivy, které lze spojovat s myšlenkami novoplatonismu a gnosticismu. Z textu, který jste poskytl, vyplývá, že Irvingova teologie obsahovala několik klíčových prvků:

  1. Spiritualizace bible:

    • Irving spiritualizoval Bibli tím, že přikládal duchovní interpretaci nad doslovný význam textu. Tento přístup mohl zahrnovat vnímání příběhů a postav v Bibli jako symbolů nebo alegorií duchovních pravd.
  2. Pohanské vlivy a novoplatonismus:

    • Irvingova teologie se zdála mít vlivy novoplatonismu, zejména prostřednictvím myšlenek o dvou bozích - temném Demiurgovi a vyšším bohu (Monad). Podobnosti lze nalézt ve způsobu, jakým Demiurg, vnímaný jako temný bůh, vytvořil lidskou mysl s nedokonalostí, ale prostřednictvím inteligence mohla mysl člověka spojit s vyšším bohem (Monad).
  3. Inteligence a osvícení:

    • Irving zdůrazňoval roli inteligence v procesu spojení lidské mysli s vyšším bohem. Osvícení a spojení s božským byly chápány jako cesta k překonání temnoty Demiurga a dosažení vyššího duchovního stavu.
  4. Božské světlo a sestoupení:

    • Teologie Irvinga obsahovala myšlenku, že božské světlo nebo "Ten Jeden" (Monad) bylo schopno sestoupit do lidské mysli, přemoci temnotu Demiurga a přinést osvícení. Tato myšlenka může být spojena s novoplatonským konceptem světla a temnoty.
  5. Intelekt a přebývání božího světla:

    • Koncepce, že po spojení s vyšším bohem dochází k přebývání Božího světla v lidském intelektu, odráží Irvingův pohled na transformaci mysli člověka skrze duchovní spojení.

Je důležité si uvědomit, že tato teologická interpretace může být vnímána jako specifická pro Irvingovo období a kontext. Jeho učení se výrazně liší od tradiční křesťanské ortodoxie a ukazuje na vlivy filozofie a mystiky na jeho myšlení.

ZÁKLADNÍ TEOLOGIE E.I.

  1. Dvojí bůh - demiurg a monad:

    • Irvingovo učení reflektuje novoplatonický koncept dvou bohů. Demiurg je vnímán jako "temný" bůh, ztělesňující temnotu a nedokonalost. Naopak Monad je chápán jako "světlo" a "dokonalý bůh stvořitel."
  2. Zatemněná mysl a transformace:

    • Přirozená lidská mysl je považována za zatemněnou a nedokonalou, vytvořenou Demiurgem. Nicméně, skrze spojení s vyšším bohem (Monad) prostřednictvím inteligentního rozumu, dochází k transformaci mysli. Tato transformace vede k osvícení a proměně zatemněné mysli v "duchovní světlo."
  3. Spojení s "Jedním" a sestoupení světla:

    • Když lidská mysl spojí s "Jedním" (Monad) prostřednictvím inteligentního rozumu, nejvyšší boh (světlo) "sestoupí" do Demiurga, přemáhá temnotu a přebývá v lidském intelektu.
  4. Osvícený intelekt a duchovní transformace:

    • Osvícený intelekt, nazývaný také "čistým duchem," "čistým světlem," a dokonce "čistým bohem," se stává andělským a spojuje se s kosmem. Celá mysl člověka se stává "osvícenou" a "duchovně" vnímající, schopnou nahlížet na vše duchovně.
  5. Pohanské ovlivnění v církvích:

    • Autor zdůrazňuje, že tyto pohanské myšlenky, které Irving představuje, mohou pronikat do církví. Přirovnává Irvingovu teologii k filozofii novoplatonismu a způsobům myšlení, které jsou vzdálené od tradiční křesťanské ortodoxie.

Text také upozorňuje na podobnosti s některými filozofickými směry, včetně panteismu, a zmiňuje spojitost s moderními hnutími, jako je New Age, které také čerpají z těchto myšlenkových proudů.

Je důležité brát v úvahu, že Irvingova teologie byla kontroverzní a postavena na specifickém historickém a kulturním kontextu, a měla vlivy, které nejsou v souladu s tradiční křesťanskou ortodoxií.

Spojení mezi Irvingem, Swedenborgem a Williamem Blakem

Text vyzdvihuje zednářské a platonické vlivy ve smýšlení těchto postav.

  1. Spojení s Swedenborgem:

    • Ukazuje, že Swedenborgova "spiritualizace" celé Bible ovlivnila Irvinga. Swedenborg byl popisován jako vědec, filozof a luterán, který propagoval myšlenku „čistého ducha“ a spojení mezi nebem a zemí. Jeho učení také obsahovalo myšlenku o "manželství mezi nebem a zemí," které představovalo migraci lidské mysli z pekelného stavu do nebeského stavu.
  2. Ilumináti a Zednářství:

    • Text také zmiňuje, že jak Blake, tak Swedenborg byli spojováni s ilumináty a zednářstvím. Tvrdí, že vytvořili ilumináty s cílem vnést falešnou křesťanskou mystiku do církví a šířit platonicko-zednářské doktríny. Ilumináti měli údajně cíl prosazovat světovou komunistickou revoluci a dosáhnout konečné kontroly nad řádem jednoho světa.
  3. Zednářské Symboly v Dílech Blakea:

    • William Blake je zde prezentován jako zednářský "elitář," a jeho díla obsahují otevřenou symboliku zednářství, jako jsou kompas a čtverec, což má podle autora vyjadřovat iluminátskou agendu a cíle spojené s jedním světem.
  4. Zpochybnění Swedenborgova Učení:

    • Text kritizuje Swedenborgovo učení, označujíc ho za „narcistické evangelium“, které staví „duchovní osvícení“ na „inteligentním zduchovnění“ přirozené mysli. Kritizuje také jeho názory na znovuzrození lidského ducha a tvrdí, že jsou v rozporu s biblickými pravdami.

Celkově lze vyčíst, že autor vnímá spojení mezi Irvingem, Swedenborgem a Blakem jako součást většího zednářského a iluminátského vlivu na náboženské myšlení a církve, které údajně vedou k rozporům s tradičním křesťanským učením.

Kdo byl okultista Emanuel Swedenborg?

Emanuel Swedenborg byl známý svými tvrzeními o okultních a paranormálních zkušenostech. Tvrdil, že měl pravidelné vize a zjevení, během nichž byl spojen s duchovním světem. Swedenborg tvrdil, že komunikoval s anděly, démony a dokonce i s Bohem samotným. Tyto zjevení měly podle něj formovat jeho nové duchovní učení.

Zde jsou některé klíčové body ohledně jeho okultních zážitků:

  1. Duchovní Zjevení: Swedenborg popisoval, že měl četná zjevení a vize, během nichž byl veden duchovními entitami. Tyto zjevení mu prý poskytly hlubší vhled do duchovní reality a podstaty života po smrti.

  2. Komunikace s Duchovními Bytostmi: Tvrdil, že byl schopen komunikovat s anděly, démony a dalšími duchovními entitami. Tato komunikace formovala mnoho jeho nauk o duchovním světě a božských tajemstvích.

  3. Vizi o Novém Jeruzalémě: Jedním z jeho nejznámějších zjevení byla vize o Novém Jeruzalémě, kterou popsal ve svém díle "O Novém Jeruzalému a jeho nebeském učení." Tato vize obsahovala detailní popis duchovního města a jeho symbolického významu.

Co se týče otázky, zda byl Swedenborg okultista, záleží na definici tohoto termínu. Jeho praxe byla spojena s duchovním a mystickým bádáním, ale nebyl v tradičním smyslu okultistou. Jeho zjevení byla podle něj průvodcem k pochopení duchovní reality, a nebyly prováděny s cílem dosáhnout osobní moci nebo kontrolu nad přírodními silami, jak tomu může být u některých okultních praktik.

Celkově lze říci, že Swedenborg byl postavou s okultními prvky v jeho životě, ale jeho pohledy a praxe byly specifické a nesrovnatelné s mnoha tradičními okultními směry.

Swedeborgova setkání s duchovními entitami

Swedenborg tvrdil, že komunikoval s různými duchovními bytostmi, včetně andělů a démonů, ale nemáme důkazy o jeho setkání se Satanem ve smyslu, jak je popsán v křesťanské tradici. Ve svých zjeveních popisoval interakce s různými entitami a často se snažil interpretovat jejich slova a rady. Zde jsou některé aspekty jeho zjevení:

  1. Setkání s Anděly: Tvrdil, že měl setkání s anděly, kteří mu poskytovali duchovní vedení a odhalovali mu tajemství duchovního světa. Tato setkání formovala mnoho jeho nauk o duchovním životě a posmrtném stavu.

  2. Setkání s Démony: Swedenborg také popisoval setkání s démony, kteří reprezentovali nižší a temnější aspekty lidské duše. Tato setkání mu měla pomoci porozumět povaze zla a hříchu.

Co se týče otázky, zda se Swedenborg setkal s Ježíšem, tvrdil, že měl vize Krista. Ve svých zjeveních popisoval Ježíše Krista jako nejvyššího Božího vtělení a citoval slova, která prý od něj slyšel. Jedním z jeho důležitých děl je "Pravá křesťanská náboženství," kde prezentuje své pojetí křesťanství a vysvětluje, jakým způsobem chápal Krista a jeho poselství.

Z hlediska interpretace jeho zjevení a setkání s různými bytostmi existují různé názory. Někteří jeho stoupenci berou jeho zjevení jako pravdivá a inspirativní, zatímco jiní to považují za subjektivní mystické zážitky. Je důležité si být vědom toho, že názory na Swedenborgova zjevení se různí, a každý si může udělat svůj vlastní úsudek na základě dostupných informací.

 

Okultismus Emanuela Swedeborga

Emanuel Swedenborg byl postavou, jejíž učení bylo kontroverzní a nebylo přijímáno všeobecně křesťanskými církvemi. Swedenborg měl vliv na několik náboženských hnutí, zejména na hnutí známé jako Nová Církev nebo Církev Nového Jeruzaléma, kterou sám založil.

Několik klíčových aspektů jeho učení obsahovalo:

  1. Duchovní Zjevení: Tvrdil, že měl osobní zjevení od Boha a andělů, což mu poskytlo specifické znalosti o duchovním světě.

  2. Spiritualizace Bible: Swedenborg interpretoval Bibli doslovně a zároveň spiritualizoval mnoho jejích pasáží. Jeho výklad biblických textů se lišil od tradičních křesťanských interpretací.

  3. Dualita Mysli a Těla: Věřil v oddělenost mysli a těla a tvrdil, že většina křesťanských církví je ve svém chápání těla a mysli zmatená.

  4. Nauka o Novém Duchovním Narození: Předkládal nauku o novém duchovním narození, které podle něj mělo nastat skrze pochopení a přijetí jeho učení.

I přesto, že Swedenborgova učení měla určité křesťanské prvky, mnozí křesťané a církve ho označovaly za heretika. Jeho pohledy na Trojici, Krista a další klíčové křesťanské doktríny byly často považovány za odchylky od tradiční ortodoxní víry. Proto může být vnímán jako kontroverzní postava, a jeho učení nesouhlasilo s některými základními křesťanskými naukami.

Interpretace Bible Williamem Blakem ve světle učení Emmanuela Swedenborga

Článek pokračuje v hodnocení názorů Williama Blakea a jeho interpretace Bible ve světle učení Emmanuela Swedenborga. V tomto kontextu je zdůrazňována duchovní transformace mysli a „spiritualizace“ Bible, jak ji chápou tito autoři. Blakeova interpretace zdůrazňuje, že podle něj Swedenborg se stal „duchem“ a „archandělem“, což je poněkud odlišné od tradičního křesťanského chápání. Jeho názory vedou k interpretaci Bible jako symbolického vyjádření duchovních pravd, spíše než doslovného a historického záznamu.

Důraz je kladen na koncepty jako „duchovní regenerace lidské mysli“ a „vizualizační síla mysli“, což jsou prvky, které se v křesťanských kruzích mohou jevit jako odchýlení od tradiční nauky. Blakeova interpretace využívá termíny a koncepty, které jsou pro křesťanský mainstream neobvyklé, a zdůrazňuje vliv zednářství a gnosticismu na jeho myšlení.

Blakeovo tvrzení, že "Emmanuel Swedenborg je anděl sedící v Ježíšově hrobě," má symbolický a mystický význam v jeho konceptu „spiritualizace“ Bible a celého náboženského myšlení.
  1. Anděl v Ježíšově hrobě: V biblickém kontextu je obraz anděla často spojován s poselstvím nebo zjevením. Ve spojení s Ježíšovým hrobem by se to mohlo interpretovat tak, že Swedenborg, podle Blakea, přináší nové duchovní poznání, poselství nebo interpretaci křesťanské nauky. Hrob symbolizuje možná tradiční chápání nebo nauku, kterou Swedenborg „oživuje“ nebo „transformuje“ svými vlastními duchovními perspektivami.

  2. Swedenborg jako anděl a „Rozum“: Blake zdůrazňuje, že Swedenborg se stal „duchem“ a „andělem“ u Ježíšova hrobu. To může znamenat, že Swedenborg podle něj dosáhl vyššího duchovního povědomí nebo pochopení, což ho činí prostředníkem mezi Bohem a myslí člověka. Tímto způsobem může být Swedenborg vnímán jako duchovní vůdce nebo průvodce, který přináší novou úroveň poznání o Božím záměru a lidské mysli.

  3. „Vizualizace“ Bible jako „ducha“: Blake navrhuje, že při čtení Bible by lidé měli „přetvořit“ Ježíšova učení a přikázání do „čistého ducha“. To indikuje, že podle jeho názoru by měli čtenáři překonat doslovný význam a interpretovat Písmo v duchovní rovině. Vizualizace celé Bible jako „ducha“ znamená, že lidé by měli vnímat biblické texty nikoliv pouze jako historické fakty, ale spíše jako duchovní a symbolické pravdy, které mohou transformovat lidskou mysl a přinést duchovní osvícení.

Blakeovo tvrzení naznačuje jeho podporu Swedenborgovým myšlenkám a jeho přesvědčení, že Swedenborg přináší nové duchovní poznání, které je klíčem k lepšímu porozumění Bibli a křesťanské víře. Celkově lze konstatovat, že v článku jsou prezentovány názory, které by mohly být považovány za kontroverzní ve světle tradičního křesťanského učení. 

Blake vytváří své vlastní symboly a metafory k „spiritualizaci“ Bible, což zahrnuje interpretaci různých konceptů:

  1. Emmanuel Swedenborg je anděl sedící u Ježíšova hrobu:

    • Význam: Swedenborg je vnímán jako poselství nebo průvodce duchovní moudrostí. Jeho posedlost nebo spojení s Ježíšovým hrobem může naznačovat jeho schopnost interpretovat křesťanské učení a přinést nové světlo na tradice.
  2. Zednářské spisy jsou lněné šaty složené nahoru:

    • Význam: Tato metafora může odkazovat na mystickou povahu zednářských učení, která jsou proložena vedením Swedenborga. „Lněné šaty složené nahoru“ mohou symbolizovat odhalování tajemství nebo vyšších poznání skrze zednářskou tradici.
  3. Nadvláda Edomu a návrat Adama do atlantského ráje:

    • Význam: Edom může být chápán jako symbol temnoty nebo světa, který potřebuje být překonán duchovním návratem Adama do ráje. Atlantský ráj může symbolizovat původní nezkorumpovaný stav lidské mysli, který může být obnoven duchovním poznáním.
  4. Dobré je nebe:

    • Význam: Odkazuje na Blakeovo chápání „nebe“ jako osvícené duše nebo světla božské mysli. „Dobré“ je spojeno s tímto světlem, což naznačuje, že konečný nebeský stav mysli spočívá ve spojení s božskou esencí.
  5. Zlo je peklo:

    • Význam: Představuje temný stav mysli, zvaný „Demiurg“, který je spojen s peklem. Odkazuje na temné síly, které mohou zatemnit nebo zkreslit duchovní poznání a vést k utrpení.
  6. Člověk nemá tělo odlišné od duše nebo mysli:

    • Význam: Tvrdí, že člověk je jednotný ve své bytosti, kde tělo, duše a mysl jsou vzájemně propojeny. To reflektuje snahu integrovat duchovní a fyzickou rovinu existence.
  7. Energie je jediný život a pochází z těla:

    • Význam: Tato myšlenka spojuje duchovní energii s osvícenou myslí. Příkladem je spojení duchovního života (energie) s tělem, které je vnímáno jako osvícené nebo duchovní.
  8. Rozumem je obvod energie:

    • Význam: Rozum nebo inteligence vede k duchovnímu světlu. Odkazuje na to, že vývoj intelektuálních schopností může být cestou k osvícení nebo spáse zatemněné mysli.
  9. Touha je slabá a z těla:

    • Význam: Odkazuje na nežádoucí přirozené sklony, které jsou spojeny s tělem a jsou považovány za slabé. „Touha“ zde může symbolizovat přirozenou nebo hmotnou mysl, která je vnímána jako méně cenná ve srovnání s duchovním poznáním.

 

Autor článku kritizuje Irvingovy hereze 

Autor článku zdůrazňuje několik bodů, které považuje za hereze v názorech Edwarda Irvinga. Zde jsou hlavní body:

  1. Swedenborgská „spiritualizace“ Bible: Irving je kritizován za to, že přijal a propagoval názory Emmanuela Swedenborga ohledně „spiritualizace“ Bible. Tato „spiritualizace“ spočívala v interpretaci biblických pravd jako symbolických a duchovních, spíše než doslovných a historických událostí.

  2. Swedenborgovo učení o duchovní regeneraci: Irving je obviněn z toho, že přijal myšlenky Swedenborga o „duchovní regeneraci lidské mysli“, což je koncept, který se odchyluje od tradičního křesťanského učení o obnově lidského ducha skrze víru v Krista.

  3. Zednářství a vliv na církve: Autor tvrdí, že Irving a další jako William Blake byli zednářskými „elitáři“, kteří měli za cíl prosazovat iluminátskou agendu, včetně „totalitní, globální kontroly Iluminátů“ nad církvemi. Považuje jejich působení za snahu o vnášení falešné křesťanské mystiky do církví.

  4. Okultní praktiky a vizualizace: Irvinga autor obviňuje, že přijal okultní praktiky spojené s vizualizací a tvrzením, že takové techniky byly používány k „spiritualizaci“ Bible. Kritizuje i používání okultních principů jako „aktivní představivost“ k transformaci hmotného světa na duchovní.

Celkově autor prezentuje Irvingovy názory a spojení s Swedenborgem a zednářstvím jako odchylky od tradičního křesťanského učení, označuje je za herezi a věnuje se jejich kritice z teologického hlediska.

Co říká bible na vztah duchovního k fyzickému?

Text v 1. Korintským 15:46 má klíčový význam při zkoumání vztahu mezi duchovní a fyzickou rovinou v biblickém kontextu. Zde je tento verš:

"Avšak nejprve bylo to přirozené, potom duchovní." (1. Korintským 15:46, Bible kralická)

V tomto kontextu je verš součástí Pavlova výkladu o vzkříšení těl po smrti. Paulus v tomto textu diskutuje o rozdílu mezi Adamem (prvním člověkem) a Kristem (novým Adamem). Adam byl stvořen jako přirozený člověk, žijící v tělesném stavu, zatímco Kristus přináší duchovní oživení a vzkříšení.

Takže v kontextu tohoto verše Pavel zdůrazňuje, že nejprve bylo přirozené - to znamená, že Adam byl stvořen jako fyzický bytostný člověk. Teprve poté přichází duchovní - to představuje nový stav, který přináší Kristus. V této perspektivě je duchovní aspekt následný a přichází jako dar skrze Kristovo dílo vzkříšení.

Z tohoto biblického hlediska by tvrzení, že „duch byl na prvním místě“, mohlo být považováno za odporující biblickému výkladu, který zdůrazňuje počáteční fázi přirozené existence a následné duchovní dimenze přinášené skrze vzkříšení v Kristu.

Stará apoštolská církev

Text popisuje názory Staré apoštolské církve, které autor považuje za konfrontační a považuje je za ovlivněné platonismem, Swedenborgianismem a Blakeovým myšlením. Následující jsou klíčové body z textu:

  1. Dvoudílná bytost: Podle Staré apoštolské církve je člověk dvoudílnou bytostí bez lidského ducha, což je odlišné od tradičního třídílného pohledu (tělo, duše, duch) prezentovaného v 1. Tesalonickým 5:23.

  2. Suma apoštolského spasení: Spása podle nich zahrnuje svátosti (svatý křest, svaté pečetění, svaté přijímání), zprostředkování „apoštolem“, a osvícení myslí a duší intelektem a rozumem. Toto vše vede k interpretaci Bible jako ducha, což se považuje za znovuzrození nebo změnu fyzické mysli nebo duše v 'čistého ducha.'

  3. Součet biblické spásy: Zahrnuje osobní víru v a přijetí Ježíšova smíření, což vede ke skutečnému znovuzrození lidského ducha. Následuje transformace mysli nebo duše skrze poznání Písma a poslušnost Ducha svatého.

  4. Konfrontační 'apoštol': Tento jednotlivec zdůrazňuje potřebu ukřižování tělesných myšlenek a přijímání Slova nebo Krista jako způsobu, jak se stát duchovními lidmi. Argumentuje, že Slovo se stalo tělem nejenom v Ježíši, ale i ve věřících, kteří přijímají Krista.

  5. Odpověď: Autor reaguje na tyto názory tím, že zdůrazňuje biblický kontext a tvrdí, že učení Staré apoštolské církve o znovuzrození nesouhlasí s biblickým výkladem. Zmiňuje texty jako Jan 1:1-2 a Židům 7:1-3, aby podpořil svůj pohled na Ježíše jako Božího Syna a prostředníka spasení.

Autorův biblicky založený postoj

V závěru článku autor zdůrazňuje několik klíčových bodů týkajících se náboženských a teologických postojů:

  1. Rozmnožování podle svého druhu: Autor používá biblický koncept, kde Bůh nařizuje, aby každý druh živočicha měl potomky podle svého druhu, aby podtrhl nemožnost změny z jednoho druhu na druhý. Tím zdůrazňuje odlišnost fyzické mysli a lidského ducha.

  2. Ježíšovo stání se tělem: Vysvětluje, že když Bible říká, že Ježíš "se stal tělem", znamená to, že Bůh se stal skutečným, fyzickým člověkem, aby odčinil hříšný stav lidstva.

  3. Znovuzrození lidského ducha: Klade důraz na nutnost znovuzrození lidského ducha prostřednictvím osobní a upřímné víry v Ježíše a jeho přijetí jako Pána, Boha, Vykupitele a Krista. Toto znovuzrození je klíčové pro vnímání a pochopení duchovních věcí.

  4. Duchovní království ve vás: Zmiňuje, že Ježíš vztahoval znovuzrození lidského ducha k Duchovnímu království Božímu, které je ve věřících. Toto království je vnímáno jako vnitřní realita v lidském duchu, nikoli pouze jako budoucí realita v nebi.

  5. Ukřižování hříšného těla: Vykládá, že "ukřižování hříšného těla" znamená odmítnutí přizpůsobení se hříšným způsobům světa a souhlas s vedením Ducha svatého, aby došlo ke změně mysli a porozumění Boží vůli.

Tímto způsobem autor shrnuje klíčové teologické principy a zdůrazňuje význam znovuzrození lidského ducha prostřednictvím víry v Ježíše Krista.

 

Konec. Děkuji za přečtení a tohoto dvojčlánku. Věřím, že z nabytých vědomostí budete požehnaní.



Kořeny charismatismu a dispenzacionismu: Podivné praktiky Irvingitů a bludné učení J. N. Darbyho

K napsání tohoto článku jsem byl inspirován uživatelem Facebooku, který napsal tento příspěvek na FB. Dnes si nepovíme přímo o dispenzacionismu a bludařském učení o vytržení, které vyšlo z díly Nelsona Darbyho, ale o souvislostech, které tomu jeho učení předcházely. Vše se do jednoho článku rozhodně nemůže vejít, protože klíčovou postavou je Emanuel Swedenborg, charismatik 19. století o jehož učení si dopodrobna povíme v dalším díle! Je to nesmírně zajimavé, protože E. Swedenborg. velmi zásadně ovlivnil celý vznik charismatismu, potažmo pentekostalismu! Přesně řečeno, těsně před událostí oživení na Azusa Street v LA, bylo pro vývoj pentekostalismu zcela zásadní přibližně dvacetiletí působení Johna Alexandera Dowieho, který právě od E. S. převzal mnoho doktrín (možná něco z praxe).

Kdo byl Manuel Lacunza?

Manuel Lacunza byl chilský jezuitský kněz a spisovatel, který žil v 18. století. Narodil se kolem roku 1731 a zemřel v roce 1801. Lacunza je nejznámější pro své dílo nazvané "La venida del Mesías en gloria y majestad" (Příchod Mesiáše ve slávě a velebnosti), které napsal pod pseudonymem Juan Josafat Ben-Ezra.

V tomto díle Lacunza diskutuje o apokalyptických tématách a věřil, že Příchod Mesiáše bude spojen s návratem židovského lidu do Země zaslíbené. Jeho práce ovlivnila některé křesťanské myslitele a měla vliv na některé eschatologické teorie.

Je důležité poznamenat, že Lacunza byl členem jezuitského řádu, který byl v té době často kritizován a nakonec byl papežem Klementem XIV. v roce 1773 potlačen. Lacunza zemřel v Itálii, kde žil po vypovězení jezuitů z Španělska.

Co jeho doktrína o vytržení?
 

Manuel Lacunza byl známý svým přesvědčením o vytržení (rapture) spojeným s Příchodem Mesiáše. Jeho doktrína o vytržení byla prezentována ve svém díle "La venida del Mesías en gloria y majestad" (Příchod Mesiáše ve slávě a velebnosti), které napsal pod pseudonymem Juan Josafat Ben-Ezra.

Podle Lacunzy bude vytržení spočívat v tom, že věřící budou náhle a v nečekaný okamžik "vytrženi" z této současné reality, aby byli přeneseni do nebeské sféry, předtím než nastane poslední soudu a apokalyptické události. Tato myšlenka vytržení byla spojena s eschatologickým očekáváním a vírou v blízký návrat Ježíše Krista.

Lacunzova interpretace vytržení měla vliv na některé křesťanské skupiny a myslitele, zejména v oblasti eschatologie. Nicméně je třeba poznamenat, že tato nauka o vytržení není součástí hlavního proudu křesťanské teologie a má různé interpretace a názory v rámci křesťanské komunity.

Na jaké křesťanské skupiny a myslitele měla vliv Lacunzova interpretace vytržení v oblasti eschatologie?

Lacunzova doktrína o vytržení ovlivnila některé křesťanské skupiny a myslitele, ale není snadné poskytnout úplný seznam všech konkrétních jmen a detailů, zejména vzhledem k rozmanitosti interpretací a názorů. Níže jsou uvedeni někteří myslitelé a skupiny, kteří byli ovlivněni eschatologickými myšlenkami podobnými Lacunzovým:

  1. Edward Irving (1792–1834): Skotský presbyteriánský duchovní a jeden z předních postav rané fáze plynného vytržení. Žil v 19. století a byl vlivným kazatelem a spisovatelem. Irving měl výrazný vliv na některé myšlenky, které později formovaly doktrínu plynného vytržení, zejména prostřednictvím svých kázání a teologických prací.

  2. John Nelson Darby (1800–1882): Anglický kazatel a jeden ze zakladatelů pohybu plynného vytržení. Žil v 19. století a byl klíčovou postavou v rozvoji konceptu vytržení.

  3. Cyrus Ingerson Scofield (1843–1921): Americký pastýř a autor, který byl spojen s vytvořením Scofieldových referenčních Bible. Jeho teologické názory byly ovlivněny myšlenkami vytržení.

  4. Charles Taze Russell (1852–1916): Zakladatel hnutí Svědků Jehovových (hlásil se ke svobodným zednářům). Přestože se jeho učení odlišuje od tradičního křesťanství, Russell byl také ovlivněn eschatologickými myšlenkami, včetně těch týkajících se vytržení.

  5. Plynný vytržení v evangelikálním hnutí: Koncept vytržení získal popularitu v rámci evangelikálního hnutí ve 20. století, kde ovlivnil mnoho kazatelů, spisovatelů a křesťanských komunit.

  6. Dispensacionalismus: Hnutí, které rozděluje historii spásy do různých dispensací nebo období. Mnoho dispensacionalistů zahrnuje koncept vytržení do své eschatologie.

  7. Je důležité si všimnout, že názory na vytržení se mohou lišit a různí myslitelé mohou přijímat různé varianty této nauky. Ovlivnění může být většinou vnímáno skrze jejich spisy, kázání a rozšíření myšlenek v křesťanských komunitách, často s důrazem na eschatologii.

Podobnost mezi Irvingovým učením a praxí s pentekostálním charismatismem

Edward Irving byl výraznou postavou s neobvyklými názory a praxí, zejména v oblasti charismatického hnutí. Pro srovnání s moderními pentekostálními charismatickými skupinami, jako je Bethel Church v Reddingu, California, a hnutím New Apostolic Reformation (NAR), se podívejme na několik klíčových bodů:

Podobnosti:

  1. Charismatické dary: Jak Irving, tak moderní pentekostální charismatické skupiny věří v manifestaci duchovních darů, včetně mluvení novými jazyky, uzdravování, a profetování.

  2. Emoce a extáze: Oba Irvingův hnutí a moderní charismatické skupiny kladou důraz na osobní zážitky, emoce a extázi během bohoslužeb a modliteb.

  3. Důraz na proroctví: Irving byl fascinován proroctvím a věřil v kontinuální proroctví pro církev. Některé moderní charismatické skupiny také zdůrazňují kontinuální proroctví a hledají čerstvá slova od Boha pro církev.

Rozdíly:

  1. Teologie a apoštolát: NAR často zdůrazňuje apostolety a proroky s autoritou pro dnešní církev. Irving sice uznával proroky, ale nebyl tak zaměřen na struktury jako NAR.

  2. Specifické praktiky a nauky: Bethel Church v Reddingu má specifické praktiky, jako je „přidělování“ darů, výrazné modlitební služby a důraz na tvořivost. Tyto prvky nemusely být přímo přítomny v Irwingově praxi.

  3. Církevní hierarchie: NAR často uznává specifickou hierarchii apoštolů a proroků. Zatímco Irving věřil v autoritu proroků, není jasné, zda měl podobně strukturovanou hierarchii jako NAR.

  4. Teologie o Božích zákrocích: Bethel Church a některé NAR skupiny zdůrazňují víru v boží zákroky, uzdravování a nadpřirozené jevy. I když Irving věřil v nadpřirozené jevy, jeho teologie se mohla lišit v důrazu a přístupu k těmto záležitostem.

  5. Liturgie a bohoslužby: Moderní charismatické skupiny, včetně Bethel Church, mohou mít specifické liturgické prvky, hudbu a styl bohoslužeb, které se mohou odlišovat od toho, co měl Irving ve svém prostředí.

TYPICKÉ RYSY IRVINGOVA UČENÍ A PRAKTIK V OBLASTI CHARISMATICKÝCH DARŮ

1) Charismatické dary:

Edward Irving:

  • Irving věřil v plnost duchovních darů, jak je popisuje Nový zákon, včetně mluvení novými jazyky (glosolálie), uzdravování, a profetování.
  • Byl znám tím, že v jeho shromážděních se vyskytovaly charismatické projevy, jako je mluvení novými jazyky, vykládání jazyků a uzdravování.
  • Irving byl jedním z prvních, kdo začal podporovat a učit o plnosti duchovních darů v moderním kontextu.

Moderní pentekostální charismatické skupiny:

  • Moderní charismatické hnutí vychází z myšlenek Edwarda Irvinga a dalších myslitelů, kteří zdůrazňovali plnost duchovních darů pro současnou dobu.
  • Charismatické církve, včetně pentekostálních, věří v možnost projevu všech duchovních darů, včetně mluvení novými jazyky, uzdravování a profetování.
  • Mluvení novými jazyky, vykládání jazyků a modlitba za uzdravení jsou běžnými praktikami během bohoslužeb v těchto církvích.

2) Emoce a extáze:

Edward Irving:

  • Irving zdůrazňoval význam emocí a osobních zážitků v náboženském životě. V jeho shromážděních se často projevovaly silné emocionální reakce.
  • Věřil, že Duch svatý může vyvolat extatické projevy, které mohou zahrnovat vykřikování, tleskání, tanec a jiné projevy extáze.

Moderní pentekostální charismatické skupiny:

  • Moderní charismatické hnutí pokračuje v důrazu na osobní zážitky a emocionální projevy během bohoslužeb.
  • Vyjadřuje se to v intenzivní modlitbě, chvále, uctívání a prostřednictvím tzv. "chválových setkání," kde se lidé mohou zapojit do spontánních projevů radosti, tleskání, tance a projevování duchovní extáze.

Je důležité si uvědomit, že i když jsou tyto prvky sdíleny, každá skupina má své vlastní nuance a specifické praktiky. Charismatické hnutí je velmi rozmanité a zahrnuje různé denominace a církve s různými teologickými a praktickými přístupy k charismatickým duchovním darům a projevům.

CHOVÁNÍ IRVINGOVÝCH NÁSLEDOVNÍKŮ BĚHEM BOHOSLUŽBY

Edward Irving a jeho následovníci v první polovině 19. století byli známí pro své náboženské shromáždění, kde docházelo k projevům charismatických duchovních darů a extatických prožitků. Některé z praktik, které byly v té době pozorovány, zahrnovaly:

  1. Mluvení novými jazyky (glosolálie): Podobně jako v moderních charismatických církvích, i v Irwingově hnutí docházelo k projevům mluvení novými jazyky během bohoslužeb a modliteb.

  2. Vykládání jazyků: Kromě mluvení novými jazyky bylo také pozorováno vykládání těchto jazyků, což byla interpretace projevů mluvení novými jazyky.

  3. Uzdravování: Irving věřil v nadpřirozenou moc uzdravování. Během bohoslužeb byly projevy uzdravování pravidelnou součástí, kde se modlilo za nemocné s očekáváním Božího zázraku.

  4. Proroctví: Irving a jeho následovníci věřili v proroctví, kdy byly předávány poselství od Boha pro shromáždění. Tato proroctví byla často spojena s budoucími událostmi nebo duchovními napomenutími.

  5. Extatické projevy: Během bohoslužeb byly pozorovány extatické projevy, jako bylo křičení, tleskání, tanec a obecná extáze. Lidé se mohli dostat do takového stavu, kdy se zdálo, že jsou vytrženi z běžné reality a jsou naplněni duchovní energií.

Je důležité poznamenat, že tyto praktiky byly vnímány jako projevy Boží přítomnosti a duchovního působení v životech věřících. Některé z těchto projevů mohly být spontánní, zatímco jiné byly součástí organizovaných bohoslužebných aktivit. Mluvení novými jazyky, uzdravování a proroctví byly klíčovými prvky, které spojovaly Irvingovy následovníky v jejich náboženských setkáních.

EXTATICKÉ PROJEVY V IRVINGOVĚ BOHOSLUŽBĚ

"Extatické projevy," ve shromážděních Edwarda Irvinga a jeho následovníků byl spojen s intenzivním prožíváním Boží přítomnosti a duchovní extází. Několik bližších a hlubších detailů o těchto extatických projevech zahrnovalo:

  1. Křičení a vykřikování:

    • Lidé v extatickém stavu byli známi tím, že vykřikovali ve chvílích intenzivního duchovního působení. Tyto výkřiky mohly vyjadřovat radost, vděčnost nebo hluboký kontakt s Božím Duchem.
  2. Tleskání a tanec:

    • Tleskání bylo často součástí extatických projevů během bohoslužeb. Lidé mohli spontánně začít tleskat jako reakci na duchovní působení. Tanec byl také pozorován, kdy lidé tancování vyjadřovali radost a radost z Boží přítomnosti.
  3. Extatická extáze:

    • Členové shromáždění se mohli dostat do stavu extáze, kdy se zdálo, že jsou vytrženi z běžné reality a jsou naplněni duchovní energií. Tento stav byl spojen s hlubokým spojením s Božím Duchem a přítomností.
  4. Společné projevy extáze:

    • Extatické projevy nebyly výjimkou, ale často byly sdíleny ve společném prožívání shromáždění. Lidé mohli reagovat na podněty duchovního vedení, které vedlo k současnému prožívání extatických projevů.
  5. Duchovní působení hudebního doprovodu:

    • Hudební doprovod, včetně zpěvu a hry na hudební nástroje, hrál klíčovou roli při vyvolávání extatických projevů. Hudba byla používána k vytvoření atmosféry, kde bylo možné prožívat duchovní extázi.
  6. Individuální a společné prožitky:

    • Extatické projevy mohly být jak individuální, kdy se jednotlivci ponořili do hlubokého prožívání, tak i společné, kdy se celé shromáždění stalo jedním kolektivním tělem prožívajícím Boží přítomnost.

Tato extatická projevování byla vnímána jako způsob projevu Božího Ducha a byla vnitřním představováním spojení s božstvím. Tyto projevy také vyjadřovaly radost, vděčnost a hluboké náboženské prožívání mezi následovníky Edwarda Irvinga v průběhu jejich náboženských setkání a bohoslužeb.

VZTAH IRVINGITŮ KE KŘTU DUCHEM SVATÝM

Edward Irving a jeho následovníci věřili, že extatické projevy, včetně mluvení novými jazyky, uzdravování a dalších duchovních darů, jsou působením samotného Ducha Svatého. Pro ně byly tyto projevy vyjádřením Boží přítomnosti a působení v životech věřících.

Ohledně křtu Duchem Svatým a jeho spojení s extatickými projevy existovaly některé podobnosti, ale také rozdíly ve srovnání s některými charismatickými hnutími pozdější doby, jako byl Azusa Street Revival nebo Torontské požehnání:

  1. Podobnosti s Azusa Street:

    • Stejně jako v pozdějších charismatických hnutích, Irvingovi následovníci věřili v křest Duchem Svatým jako oddělený, osobní zážitek, který může být spojen s projevy mluvení novými jazyky a dalšími duchovními dary.
    • Extatické projevy byly vnímány jako projev křtu Duchem Svatým a Boží přítomnosti v životech věřících.
  2. Rozdíly v pohledu na křest Duchem Svatým:

    • Je však třeba poznamenat, že Irvingovi následovníci neměli tak strukturovaný nebo standardizovaný pohled na křest Duchem Svatým jako pozdější hnutí. Nebylo u nich tak zdůrazňováno učení o křtu Duchem Svatým v kontextu teologie "druhého pokřtění" nebo "křestu v Duchu" jako u některých charismatických hnutí v 20. století.
  3. Vztah k Křtu ve Vodě a Vkládání Rukou:

    • Nebylo jednoznačně zdůrazňováno, že křest ve vodě je spojen s křtem Duchem Svatým nebo extatickými projevy. Na rozdíl od některých hnutí, která kládla důraz na oddělené zážitky křtu ve vodě a křtu Duchem Svatým, nebyl tento náhled tak explicitní u Irvingových následovníků.

Celkově lze říci, že i když Irvingovi následovníci měli zážitky spojené s křtem Duchem Svatým a extatickými projevy, jejich teologický rámec a postoj k těmto zážitkům byl specifický a mohl se lišit od pozdějších charismatických hnutí.

 

Pokračování se bude týkat hlavně teologie Edward Irvinga, W Blaka a E Swedenborga. Dočtete se o kořenech a masivním okultismu skrytým za vírou Irvingitů.

Další díl: Co mají společného: Charismatické hereze Edwarda Irvinga a svobodné zednářství Williama Blaka?