Kompletní článek v originále: https://www.thegospelcoalition.org/essay/battle-will-part-4-john-wesley-jonathan-edwards/
Komplexnější překlad: Bitva o vůli, 4. část
Autor: Matthew Barrett
Český text: Jde o extract
Definice
Neshody ohledně svobodné vůle pokračovaly i v 18. století mezi osobnostmi jako John Wesley a Jonathan Edwards. Wesley, jako arminián, tvrdil, že vůle je obdařena předcházející milostí, která jí umožňuje svobodně se rozhodnout následovat Krista; Edwards na druhé straně tvrdil, že touhy srdce jsou v konečném důsledku dány Bohem nebo hříšnou přirozeností člověka, a tudíž je Bůh suverénní nad volbami člověka, přičemž umožňuje lidem volit podle svých touh, což je podle Edwardse podstatou lidské svobody.
Shrnutí
Neshody ohledně role vůle v spasení pokračovaly i v 18. století a jsou dobře viditelné, pokud porovnáme teologii dvou významných teologů a kazatelů: Johna Wesleye a Jonathana Edwardse. John Wesley, jako arminián, tvrdil, že vůle je obdařena předcházející milostí, která jí umožňuje svobodně se rozhodnout následovat Krista. To znamenalo, že každý člověk měl možnost svobodně si vybrat, zda bude Krista následovat, nebo ne, ale zároveň to znamenalo, že mohl ztratit své spasení. Wesley také věřil v určitou úroveň křesťanské dokonalosti, která zahrnovala to, že křesťan je svobodný od vědomého hříchu. Jonathan Edwards, na druhé straně, jako příslušník kalvinistické tradice, tvrdil, že touhy srdce jsou v konečném důsledku dány Bohem nebo určeny hříšnou přirozeností padlé lidskosti. To chránilo jak Boží suverenitu, tak lidskou odpovědnost a milosrdnou povahu spasení. Zatímco lidské touhy nebo sklony jsou určeny, lidé vždy jednají svobodně podle svých touh, takže svobodná vůle člověka je také chráněna v Edwardsově argumentaci.
John Wesley a Jonathan Edwards byli dvě z nejvýznamnějších postav křesťanského kazatelství 18. století. Jejich služba a spisy nejenže ovlivnily křesťany a církve na různých kontinentech, ale jejich dědictví bylo předáno generacím, které následovaly. Přestože oba muži byli oddáni kázání a výuce stejného evangelia, jejich příběhy se liší a jejich teologie také.
John Wesley
V rané fázi svého života měl John Wesley (1703–1791) hluboký zájem o zbožnost a pobožnost, což se dá vystopovat až do jeho dní na Oxfordu. Wesley projevoval vážnou oddanost, která byla charakterizována přísným dodržováním morální správnosti. Jeho starost o zbožnost byla ovlivněna pravidly a cvičeními svatého života a smrti od biskupa Taylora. Johnův bratr Charles založil „Svatý klub“, což byla příležitost se spojit s dalšími mladými muži v odhodlání žít svatě. Byli také silně ovlivněni knihou Williama Lawa Křesťanská dokonalost, která prosazovala sebeodmítnutí a vykonávání dobrých skutků. Pozorovatelé Svatého klubu se smáli a nazývali jeho členy „Biblovými moly“ nebo „metodisty“.
Navzdory takové oddanosti morálnímu životu se John po zpětném pohledu na tuto dobu rozhodl, že ještě nebyl skutečně obrácený k evangeliu. Když v roce 1737 odcestoval do USA s plánem působit jako misionář mezi indiány Chickasaw pro Společnost přípravy evangelia v cizích zemích, byl nečekaně ohromen německými Moravany na cestě. Když jejich loď plula přes divoké větry a moře, Moravany neprojevovali strach, ale ukazovali důvěru v Boha a nepochopitelnou pokoru. Po malém úspěchu u Chickasaw se John vrátil do Anglie a znovu se setkal s Moravany. Tentokrát Johnova pozornost upoutal muž jménem Peter Boehler, který učil, že existují dva znamení, že je člověk obrácený. Za prvé, člověk je charakterizován pánováním nad hříchem. Za druhé, má určitou jistotu, že mu byly odpuštěny hříchy, což vede k neobvyklému pokoji.
John a Charles oba cítili, že jim tato zkušenost chybí, což je naplnilo úzkostí. Ale 24. května 1738 John navštívil moravské shromáždění na Aldersgate Street v Londýně, kde uslyšel nahlas přečtený úvod k Luterovu komentáři k Listu Římanům. Johnovo srdce bylo „zvláštně zahřáto“. Později o této zkušenosti řekl: „Cítil jsem, že důvěřuji v Krista, pouze Krista pro spásu, a byla mi dána jistota, že mi vzal hříchy, i mé, a zachránil mě od zákona hříchu a smrti.“ Evangelium Ježíše Krista otevřelo jeho oči pro jeho závislost na Bohu pro odpuštění a věčný život. Wesley si uvědomil, že vnější shoda může vypadat jako svatost, ale může být klamná a nemusí nutně odrážet, zda člověk skutečně znovu zrozený.
Toto bylo jen začátkem dlouhé a vlivné itinerantní kázatelské služby pro Johna. Ale John měl také administrativní dary, což se projevilo jeho schopností organizovat společnosti, kde se muži scházeli k tomu, aby usilovali o svatost. Jelikož John nemohl najít dostatečný počet pastorů, kteří by vedli tyto společnosti, zavedl systém okruhů, kde kazatelé cestovali na dlouhé vzdálenosti, aby dohlíželi na společnosti po celé zemi. Tyto společnosti byly známé svou důrazem na evangelizaci, ale zejména a především na svatý život.
Wesley věřil v Arminianismus, který je založen na prevenientní milosti, která byla každému člověku dána a která zrušila účinky původního hříchu. Vůle neskoro obráceného člověka je tedy schopná buď spolupracovat s následnými milostmi, nebo je odmítat, čímž zmaří jejich účinek a spasení. To znamená, že otázka, zda je někdo znovu zrozen, závisí na vůli člověka. Wesleyho Arminianismus ho postavil do konfliktu s kalvinisty jeho doby, jako byl George Whitefield.
Wesley rovněž učil formu křesťanské dokonalosti, vzhledem k jeho silnému důrazu na posvěcení a svatost.
V roce 1757 jej pozvala do funkce prezidenta Princetonské koleje, kam se přestěhoval v lednu 1758. 22. března 1758 však nečekaně zemřel na komplikace po očkování proti neštovicím. Jeho poslední dny a dopisy, v nichž vyjadřoval důvěru v Boží vůli a duchovní spojení se svou manželkou Sarah, zůstávají dojemnou připomínkou jeho víry a odkazu.
Jonathan Edwards
Jonathan Edwards (1703–1758) se narodil ve stejném roce jako Wesley, ale zemřel mladý, o několik desetiletí dříve, než Wesleyův život skončil. Po třech stoletích od Edwardsovy smrti historici a teologové došli k závěru, že byl jedním z nejimpozantnějších teologických a filozofických myslitelů své doby.
Edwards ale nebyl akademik v ivory tower, ale pastor v Nové Anglii, který většinu svého týdne věnoval studiu a přípravě na nedělní kázání. Někteří ho označili za posledního puritána, možná proto, že jeho styl psaní a kázání, stejně jako jeho teologická logika a důrazy, měly puritánskou příchuť. Na jedné straně kázal „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“ (1741), kde kladl velký důraz na Boží hněv jako spravedlivý soud proti vzpurným hříšníkům – zpráva, která měla posluchače přimět k pokání a obrácení. Na druhé straně Edwards napsal Nebesa, svět radosti, kde se zabýval nejen nadějí, kterou má každý věřící v Krista v posmrtném životě, ale i slávou a radostí, které na věřícího čekají. Důvod pro tuto budoucí radost měl vše společného s tím, kdo je v nebi – tedy samotným Bohem, který je, jak Edwards říkal, nekonečným pramenem krásy a lásky. Pro Edwardse Boží sláva a radost křesťanů nejsou v protikladu, ale jsou neoddělitelně spojeny.
Edwards byl také důkladným filozofem a teologem. Snažil se vyrovnat s myšlenkami osvícenství a přemýšlel, jak by se křesťanská víra dala pochopit skrze víru a rozum. Zároveň se považoval za dědice kalvinistické tradice a hájil doktríny milosti proti arminiánským odpůrcům. Dělal to ale způsobem, který odpovídal kontextu jeho doby. Ve své práci Svoboda vůle (1754) Edwards oponoval arminiánskému pojetí svobodné vůle, když navrhl, že vůle je určována vnitřními a vnějšími faktory, ať už jsou to hřích a svět, nebo sám Bůh. Lidské sklony nejsou autonomní, ale určeny k tomu, aby si člověk vybral jednu věc před druhou. Jinak není možné vysvětlit motivy při rozhodovacím procesu. A přesto, i když je člověk určován k tomu, aby si vybral A místo B, jeho volba zůstává svobodná, protože si vždy vybírá podle své nejsilnější sklony.
Co se týče milosti, Edwards rozlišoval mezi přirozenými a morálními schopnostmi. Přirozená schopnost je fyzická vlastnost člověka, zatímco morální schopnost je duchovní vlastnost ovlivněná původním hříchem. Ve světě po pádu může člověk mít fyzické schopnosti, tedy schopnost volby, ale je duchovně zotročen, postrádá duchovní schopnost vybrat si Boha místo hříchu a světa.
Pro tuto důvod, co unregenerované (neobnovované) osoby zoufale potřebují, je obnova – proces, v němž Duch svatý vdechuje nový život do duchovně mrtvých. Tímto způsobem Duch obnovuje a přetváří lidské sklony. Předtím nenáviděl Krista, ale nyní touží po Kristu více než po samotném životě. Jeho sklony jsou určovány účinnou milostí Ducha a přesto díky Ducha práci regenerace už nejsou sklony proti Kristu, ale pro Krista, dokonce důvěřující v Krista.
I když bychom se mohli zaměřit na jeho intelektuální úspěchy, nemůžeme opomenout Edwardsův pastorační přínos. Solomon Stoddard, Edwardsův dědeček (z matčiny strany), byl pastorem kostela v Northamptonu, Massachusetts. Edwards sloužil pod Stoddardem od roku 1727 a po Stoddardově smrti v roce 1729 ho nahradil.
V letech 1734–1735 zažil Edwardsův kostel v Northamptonu probuzení. Edwards kázal sérii kázání o ospravedlnění vírou (o stejném tématu napsal svou magisterskou práci na Yale). Výsledkem bylo, že mnoho lidí v jeho kongregaci a okolí bylo silně zasaženo a přivedeno k pokání a důvěře v Krista, stejně jako k většímu závazku k svatosti a pevné lásce k ostatním. Ve své práci Věrný příběh o překvapivém díle Boha při obrácení mnoha stovek duší v Northamptonu a okolních městech a vesnicích Nového [sic] Hampshire v Nové Anglii (1737) Edwards popisuje tuto zkušenost:
„Bylo zde řečeno několik věcí veřejně … o ospravedlnění vírou … Bylo to slovo, které zde bylo včas proneseno; a bylo to zjevně provázeno velmi pozoruhodným Božím požehnáním na duších lidí v tomto městě...“
Toto probuzení bylo skutečně pozoruhodné. Tři sta lidí bylo spasených za pouhých šest měsíců, a to v městě s pouhými 1200 obyvateli. V březnu a dubnu 1735 bylo konvertováno až 30 lidí týdně.
Později Edwards napsal Nauku o náboženských afektech (1746), kde se podíval na duchovní zkušenosti křesťanů, rozdělil mezi pravé a falešné obrácení, stejně jako autentické a umělé formy svatosti. Nikdo po něm nevyprodukoval lepší analytickou práci o tom, co tvoří skutečné probuzení a s ním i skutečnou spiritualitu.
I přes takové probuzení jeho pastorační služba neskončila dobře. Ukázalo se, že Edwards nesouhlasil se svým předchůdcem, Solomonem Stoddardem, který připustil nepřevrácené lidi ke svaté večeři. K tomu se přidala komplikovaná řada událostí, včetně rodinných neshod, což vedlo k tomu, že byl Edwards v roce 1750 vyhozen. Tento tragický výsledek vedl k nečekanému zvratu. Edwards a jeho rodina se přestěhovali do Stockbridge, kde sloužili mezi původními obyvateli, a tento přechod mu umožnil napsat a vydat řadu teologických prací.
V roce 1757 ho přijala Princetonská univerzita, která byla stále v plenkách, a Edwards přijal nabídku stát se jejím prezidentem. V lednu následujícího roku se přestěhoval, a zbytek jeho rodiny měl přijít v dalších měsících. Ale 22. března 1758 Edwards nečekaně zemřel na následky očkování proti neštovicím. Jeho smrt byla tak šokující, jak nečekaná.
A přesto, jak v životě, tak i ve smrti, Edwards mluvil o svém „neobvyklém spojení“ se svou ženou Sarah a důvěřoval Boží vůli a jeho péči. Když věděl, že smrt je blízko, řekl své dceři Lucy:
„Milá Lucy, zdá se mi, že je Boží vůle, abych tě brzy opustil; proto vyřiď má nejvřelejší pozdravy mé drahé ženě, a řekni jí, že to neobvyklé spojení, které mezi námi trvalo tak dlouho, bylo takového druhu, že věřím, že je duchovní a proto bude trvat navždy.“
Sářina odpověď, stejně jako ta jeho, odrážela důvěru v Boží providenci a dobrodiní i v těžkém zármutku:
„Můj drahý dítě, co mám říci? Svatý a dobrý Bůh nás zahalil temným oblákem! … Pán to učinil. Učinil mě uctívat Jeho dobrotu, že jsme ho [Jonathana] měli tak dlouho. Ale můj Bůh žije a má mé srdce. Ó, jaký odkaz nám zanechal můj manžel, tvůj otec! Všichni jsme dáni Bohu; a tam jsem, a ráda tam budu.“
* * *
🧾 Dodatečné informace o Edwardsově smrti způsobené "očkováním"
-
Edwards byl zastáncem vědy a tehdejší osvícenské medicíny.
-
V roce 1758 se stal prezidentem Princeton College a chtěl jít příkladem studentům – nechal se tedy inokulovat.
-
Přestože většina lidí proceduru přežila, on zemřel na její komplikace – konkrétně horečku a sekundární infekci.
