Historický kontext pentekostalismu a hnutí svatosti

Článek: Historický kontext pentekostalismu a hnutí svatosti

Pentekostalismus se vyvinul z amerického hnutí svatosti (Holiness movement) 19. století. Toto hnutí bylo „characterized by a doctrine of sanctification centring on a post-conversion experience“

– tedy kladlo důraz na druhý zvláštní milostný zážitek po obrácení (tzv. posvěcení). Britannica uvádí jako jednu z klíčových postav tohoto hnutí právě Phoebe W. Palmerovou. Ačkoliv některé církve svatosti připomínaly ve svých vyznáních praktiky jako „divine healing“ či mluvení jazyky, Britannica naopak varuje, že to „nelze považovat za dostatečný důvod k ztotožnění hnutí svatosti s pentekostálním hnutím“.

Jinými slovy, holinští i pentekostální věřící čerpali ze společného evangelikálního základu, ale nelze jejich tradice automaticky sloučit v jedinou homogenní skupinu.

Charles Fox Parham a „počáteční důkaz“ jazyků

Klíčovou postavou raného pentekostalismu byl kazatel Charles F. Parham, který vyučoval v Bethelu v Topece (Kansas). Parham, ovlivněný učením hnutí svatosti, věřil, že církev potřebuje nové vylití Ducha svatého.

V lednu 1901 jeho studentka Agnes Ozmanová jako první z kursu začala mluvit v neznámých jazycích (glossolalie). Parham prohlásil, že glossolálie je „počátečním důkazem (initial evidence)“, že člověk skutečně přijal křest Duchem svatým. Tuto zkušenost oni sami interpretovali jako znamení blížícího se konce věků, ale biblicky ani kriticky ověřitelně ji nikdo zvenčí nepotvrdil. Později Parham přenesl důraz i na praktiky jako duchovní uzdravení, které poprvé převzal od některých sbírek hnutí svatosti.

Parhamova teologie jazyků následně významně ovlivnila další obrození, ale zůstávala pouze jedním pohledem uvnitř nového hnutí.

William J. Seymour a obrození na Azusa Street

Dalším mezníkem bylo rozšíření pentekostalismu díky Williamu J. Seymourovi, afroamerickému kazateli. Seymour vyšel rovněž z prostředí hnutí svatosti a navázal na Parhamovo učení – sám se ve své biblické škole v Houstonu setkal s Parhamovými myšlenkami.

Na září 1906 vedl Seymour shromáždění ve skromné budově Azuza Street v Los Angeles, které se stalo ohniskem celonárodního oživení. Britannica popisuje: „Its leader, William Seymour… had been exposed to Parham’s teachings at a Bible school in Houston, Texas. Under Seymour’s guidance, the old frame building on Azusa Street became a great spiritual center…“.

Toto oživení, kde kázání a charismatické projevy přitahovaly černé i bílé věřící, znamenalo vrchol šíření prvotního pentekostalismu. Přesto i zde platilo, že účastníci „své obrození“ považovali za prožitek Ducha, nikoli za záznam empirického, univerzálně ověřitelného zjevení.

John Alexander Dowie a kontext hnutí uzdravování

Souvislost s širokým duchovním obrozením konce 19. století dokládá i osoba Johna Alexandera Dowieho, přívržence tzv. healing-revival. Dowie nebyl přímou součástí pentekostalismu, přesto jeho působení pozadí charakterizuje. Britannica ho nazývá „evangelistou a léčitelem vírou, který založil Christian Catholic Church a město Zion“.

Dowie založil svou komunitu s utopickými a uzdravovacími ideály (mj. v „City of Zion“ v Illinois), čímž vystihuje širší vlnu radikálního hnutí svatosti a zázračných uzdravení té doby. Toto prostředí duchovní „oživovací“ a tzv. faith-healingové praxe formovalo klima, z nějž později pentekostalismus čerpal – ovšem Dowieho církev zůstala jako samostatná skupina.

Závěr: Pentekostalismus tedy historicky „staví“ na kořenech hnutí svatosti a radikálních duchovních probuzeních na přelomu století (křest Duchem ve Topece, obrození na Azusa Street). Jak odborné zdroje ukazují, není oprávněné z těchto skutečností vyvozovat, že jde o objektivně ověřené zjevení. Naopak, jedná se o popis a interpretaci jistých náboženských zkušeností účastníků v rámci ustavených tradic. Nejlepší formulací je proto říci, že pentekostalismus „čerpá z historie hnutí svatosti, Parhamovy nauky o jazykách a reviválních akcí jako Azusa Street“, a ne že by stál na empiricky prověřeném zjevení

. Takový kontext lépe vysvětluje původ fenoménu, než se odvolávat na novodobé mystické obrazy.

Zdroje: Encyclopædia Britannica (hesla Holiness movement, Pentecostalism, Azusa Street revival, William J. Seymour, John Alexander Dowie). 

Zdroje budu teprve doplňovat, nejsem si jistý zda to má smysl.

* * *

 

To máme historický kontext. Ovšem v pozadí existuje jev, který je snadno přehlížený zastánci pentekostalismu. Je to opomenutí důležitého faktu, který v raném pentekostalismu pomáhal ověřit pravdivost a věruhodnost poselství. Tento ověřovací mechanismus byl součástí hnutí, ze kterého se pentekostalismus zrodil.

Jádro té chyby není v tom, že by se o Parhamovi řeklo, že „tento vůdce byl morálně problematický, takže celé hnutí je automaticky falešné“. Tak jednoduché to není. Pointa přesněji ležíí v tom, že raný pentekostalismus a příbuzná prostředí hnutí svatosti opírala svou legitimitu o zvláštní duchovní status určitých osobností a o jejich údajné vyvolení, bezhříšnost nebo výjimečné pověření. Holiness movement vzniklo v 19. století s důrazem na posvěcení po obrácení a z jeho prostředí vyšli i lidé, kteří měli vliv na raný pentekostalismus. (Britannica u Parhama uvádí, že právě on propojil glossolalii s tvrzením, že jde o „initial evidence“ křtu Duchem svatým, a u Azusa Street říká, že William J. Seymour byl vystaven Parhamovu učení v Houstonu a že právě pod jeho vedením se Azusa Street stala středem šíření hnutí. Zároveň ale odborná literatura upozorňuje, že Parhamovo dědictví je problematické a že jeho pozdější pověst byla poznamenána rasismem a kulturní necitlivostí.)

Logika vyvyšovat pentekostalismus jako duchovní obrození padá ve chvíli, kdy se ukáže, že údajně „vyvolený“ člověk nebyl morálně ani věroučně spolehlivý. Pokud se totiž počáteční zkušenost vykládá tak, že její pravdivost je zpečetěna právě tímto člověkem, jeho čistotou, jedinečností nebo zvláštním povoláním, pak odhalení charakterových vad nebo rozporů s vlastními nároky neřeší jen morální problém; narušuje i samotný důkazní mechanismus. Jinými slovy: když se pravost hnutí odvozuje od výjimečnosti zakladatele, a zakladatel se ukáže jako sporný, pak se nezhroutí jen jeho pověst, ale i argument, že jeho zkušenost byla spolehlivým měřítkem pravdy. To je důležité u Parhama, ale podobně i u Franka Sandforda, který byl vůdčí postavou sekty Shiloe a podle historických zdrojů se brzy veřejně prohlašoval za „Elijáše“ a později i za Davidovu postavu; právě jeho komunita byla známá extrémní disciplínou s tragickými důsledky.

Raný pentekostální model neobstojí v epistemickém prověření spolehlivosti poselství. Není relevantní přímat pentekostalismus jako spolehlivé učení jen proto, že jeho stoupenci měli silné zážitky, protože síla zážitku není důkazem pravdy; a když se k tomu přidá, že vůdcové jako Parham nebo Sandford stavěli svou autoritu na výjimečném povolání a oddělenosti od „falešných“ církví, vzniká bludný kruh s chybou v úsudku. Výjimečnost má potvrdit zkušenost, ale zkušenost má zároveň potvrdit výjimečnost. Jakmile se jeden článek řetězu ukáže jako nespolehlivý, celý model potvrzování se rozpadá.