Dichotomické myšlení u zakladatele pentekostalismu, Charlese Parhama

Odpověď na dotaz

e) Parhamův rasismus a spojitost s okultismem

Poznámka k překladu knihy "A Voice Crying in the Wilderness", překlad není veřejný a není určený k prodeji, jen k osobnímu použití, je však opatřený řadou mých poznámek, proto čísla stránek neodpovídají původnímu znění.

 

Pro ověřování mých myšlenek navíc používám umělou inteligenci. Není to tak, že by vše bylo od AI, to vůbec ne. Ale potřeboval jsem se ujistit o tom, že nejsem uzavřený jen ve svých názorech, takže AI disponuje funkcí prohledávání internetu a vyhodnocování textu v diskusích a článcích, čímž pomáhá lépe pochopit jinak složitý text. Pokud AI podkládá jinými zdroji než mými blogovými článkami a knihou Hlas volající na poušti, může se stát, že AI může podložit zdrojem, kde tvrzený text není uveden, nicméně AI často vychází z průzkumu webové stánky jako například byl průzkum webové stránky poslední reformace The Last Reformation, nebo z mého blogu, kde jsem videa poslední reformace pečlivě analyzoval ještě v době zastánce hnutí, od nějž jsem se však během toho odvrátil.

Odpověď na dotaz

Dotaz se zaměřuje na tři klíčové body:

(1) upřesnění biblických citací o Pavlových instrukcích k vyobcování heretiků,

(2) vyjasnění zdánlivého protimluvu mezi varováním před dichotomickým myšlením a Pavlovým nařízením k vyobcování heretiků.

(3) analýzu radikalismu, herezí a dichotomického myšlení Charlese F. Parhama v kontextu jeho knihy Hlas volající na poušti (A Voice Crying in the Wilderness), s důrazem na počátky pentekostalismu a jeho kořeny v legalismu a sektářství.

Níže je podrobná odpověď založená na poskytnutém dokumentu, biblických textech a předchozích informacích, kde jsme řešili reformované učení spasení z milosti (sola fida) vs. spasení na základě skutků.

1. Upřesnění biblických citací: Pavlovy instrukce o vyobcování heretiků

Kontext Pavlových instrukcí:

• Galatským 1:8–9: Pavel varuje před těmi, kdo káží „jiné evangelium“. Kontextem je falešné učení judaizujících učitelů, kteří trvali na obřízce a dodržování Zákona jako podmínce spasení (Gal 1:6–7). Tento text se zaměřuje na falešné učení, které podkopává evangelium o spasení z milosti skrze víru.
• 1. Timoteovi 1:3–7: Pavel instruuje Timotea, aby zastavil učitele, kteří šíří „jiné učení“ (heterodidaskalia), jako jsou báje a rodokmeny, které vedou k hádkám místo k Božímu plánu (1Tim 1:4). Kontext zde opět zahrnuje falešné učení, které odvádí od pravé víry.
• Titovi 3:10–11: Pavel radí: „Po prvním a druhém napomenutí se odvrhněte od člověka, který rozkolébá, věda, že takový člověk je zkroucený a hřeší, a že se sám odsoudil.“ Řecký termín hairetikos („ten, kdo rozkolébá“) označuje osobu, která šíří rozdělující nebo heretické učení, čímž narušuje jednotu církve. Kontext zahrnuje falešné učení a rozdělování církve, nikoli primárně smilstvo, i když morální hříchy mohou být spojeny s heretickým chováním.

Charakter „člověka, který rozkolébá“ v Tit 3:10–11:

• Tento člověk je „zkroucený“ (řecky exestraptai, „zvrácený“) a „hřeší“ (hamartanei), což naznačuje úmyslné a vytrvalé šíření falešného učení i po napomenutí. Pavel zdůrazňuje, že takový člověk je „sám sebe odsoudil“ (autokatakritos), což implikuje, že jeho tvrdohlavost a odmítání pravdy ho staví mimo společenství církve. Jde tedy o rebelii proti pravému učení a rozdělování církve, nikoli pouze o morální prohřešky, jako je smilstvo.

Závěr: Pavlovy instrukce v těchto textech se zaměřují na falešné učení a heretiky, kteří ohrožují evangelium a jednotu církve. Smilstvo a jiné hříchy jsou řešeny jinde (např. 1Kor 5:11–13), ale zde je důraz na doktrinální odchylky. Vyobcování je posledním krokem po neúspěšném napomenutí, aby se chránila čistota víry.

2. Vyjasnění zdánlivého protimluvu: Dichotomické myšlení vs. Pavlovy instrukce k vyobcování

Zdánlivý protimluv:

• Na jedné straně Pavel nabádá k vyobcování heretiků (Tit 3:10–11), což může vypadat jako dichotomické myšlení („my jsme pravda, oni jsou falešní“). Na druhé straně varování před dichotomickým myšlením kritizuje izolaci od širší křesťanské komunity a odmítání sebereflexe, což může být škodlivé.

Vyjasnění:

• Pavel a vyobcování: Pavlovy instrukce nejsou výrazem dichotomického myšlení, ale praktickým opatřením k ochraně církve před falešným učením. Jeho přístup je založen na napomenutí (dvojím pokusu o nápravu) a teprve poté následuje vyobcování (Tit 3:10). To ukazuje na snahu o obnovu, nikoli na automatické zatracení. Pavel také uznává různé pohledy v církvi (např. Řím 14:1–6 o jídle a svátcích), pokud neohrožují základ evangelia. Jeho záměr je chránit jednotu a pravdu, nikoli vytvářet „my vs. oni“ mentalitu.
• Dichotomické myšlení: Kritika dichotomického myšlení se vztahuje k extremistickým postojům, které odmítají dialog, sebereflexi a spolupráci s ostatními křesťany. Například Parhamovo učení (viz dokument) zatracuje ty, kdo nepřijímají „křest Duchem svatým“ s mluvením v jazycích, a označuje je za nespravedlivé nebo nespasené (str. 34–35). Tento přístup vede k izolaci a sektářství, což je škodlivé, protože ignoruje biblickou výzvu k pokoře a lásce (1Kor 13:1–3).
• Rozdíl: Pavlovy instrukce jsou vyvážené – kombinují napomenutí, trpělivost a teprve poté oddělení, pokud je to nutné. Dichotomické myšlení, jak je vidět u Parhama, je rigidní, odmítá kritiku a staví svou skupinu nad ostatní bez sebereflexe. Pavel nikdy nenabádá k izolaci od širší křesťanské komunity, ale k ochraně pravdy v lásce (Ef 4:15).

Závěr: Nejde o protimluv. Pavlovy instrukce jsou o disciplinovaném procesu ochrany církve, zatímco dichotomické myšlení je nebiblický extremismus, který vede k sektářství a odmítání sebereflexe. Parhamovo učení ilustruje tento škodlivý přístup (viz níže).

3. Analýza Parhamova radikalismu, herezí a dichotomického myšlení

Dokument Charles F. Parham - Hlas volající na poušti odhaluje kořeny pentekostalismu a Parhamovy teologie, která je poznamenána radikalismem, herezemi a dichotomickým myšlením. Níže je podrobná analýza s důrazem na klíčové body zvýrazněné v dokumentu.

a) Radikalismus Parhama a jeho školy v Topece

• Kontext vzniku pentekostalismu:
  • Parhamova biblická škola v Topece (Bethel Bible School) byla místem, kde v roce 1901 začalo moderní pentekostální hnutí. Klíčovou událostí bylo „naplnění Duchem svatým“ Agnes Ozman, která začala mluvit v jazycích (str. 40). Tato zkušenost byla považována za obnovení apoštolské moci, ale byla založena na sugestii a očekávání vyvolaných Parhamovým učením (PP, str. 40).
  • Parhamovo učení vycházelo z Hnutí svatosti (Charles Finney, John Fletcher) a bylo ovlivněno radikálními postavami, jako byli John Alexander Dowie (Zion City) a Frank Sandford (Shiloh). Oba se prohlásili za „Eliáše“ a Dowie později za Mesiáše, což ukazuje na sektářský charakter těchto hnutí (PP, str. 67).
• Radikalismus:
  • Parham odmítal tradiční církevní autority a označoval je za „Babylon“ (str. 67), což odráží jeho individualismus a come-outismus (odmítání organizované církve). Tento postoj vedl k izolaci jeho skupiny od širší křesťanské komunity.
  • Jeho důraz na „druhý křest Duchem svatým“ s mluvením v jazycích jako jediným důkazem (str. 41) byl extrémní a vedl k fanatismu. Studenti byli indoktrinováni k očekávání těchto manifestací, což zvyšovalo psychologickou sugestibilitu (PP, str. 40).
  • Parhamova teologie spojovala spasení, uzdravení a projevy Ducha svatého do jednoho balíku (str. 45–46), což vedlo k legalismu: pokud někdo nebyl uzdraven nebo nemluvil jazyky, byl považován za nespasené nebo hříšného.

b) Hereze v Parhamově učení

• Hereze o „druhém křtu Duchem svatým“:
  • Parham učil, že křest Duchem svatým je oddělen od vodního křtu a posvěcení, a je podmíněn mluvením v jazycích (str. 41). Toto je nebiblické, protože termín „křest Duchem svatým“ se v Písmu vztahuje k Letnicím a Kornéliově domácnosti (Sk 2, Sk 10), nikoli k univerzální zkušenosti (PP, str. 41). Bible spojuje přijetí Ducha svatého s vírou a křtem (Sk 2:38, Ef 1:13–14).
  • Tím, že Parham podmiňoval spasení a posvěcení těmito manifestacemi, přidával skutky k evangeliu, což je legalismus (PP, str. 34).
• Hereze o sinless perfectionism:
  • Parhamovo učení implikuje, že ti, kdo přijali „křest Duchem svatým“, jsou osvobozeni od hříchu (str. 46). To odráží vliv Hnutí svatosti, které učilo „dokonalé posvěcení“ (PP, str. 40). Bible však jasně říká, že i věřící bojují s hříchem (Řím 7:14–25, 1Jn 1:8–10).
• Hereze o „chlapečku“ a vytržení:
  • Parhamova interpretace Zjevení 12 o „chlapečku“ jako elitní skupině vytržených svatých (144 000) je nebiblická (str. 96). Tato kapitola jasně odkazuje na Ježíše Krista (Zj 12:5, 11), nikoli na budoucí skupinu (PP, str. 96). Tento názor připomíná sektářské učení Svědků Jehovových a Manifested Sons of God, které vytvářejí exkluzivní elitu.
• Hereze o uzdravení:
  • Parham spojoval nemoc s hříchem a tvrdil, že uzdravení je podmíněno pokáním (str. 46). To ignoruje biblické příklady, jako je Timoteus (1Tim 5:23) nebo Pavel (2Kor 12:7–9), kteří byli nemocní, ale ne kvůli hříchu (PP, str. 46).
• Vliv okultismu:
  • Parhamovo učení o jazycích a manifestacích (křeče, válení se po zemi) má paralely s okultními praktikami quakerů, mormonů a spiritistů (PP, str. 33, 96). Jeho odmítání kritiky těchto projevů jako „spiritismu“ (str. 33) ukazuje na nedostatek rozlišování mezi biblickými dary a démonickými imitacemi.

c) Dichotomické myšlení a sektářství

• Dichotomické myšlení:
  • Parham rozděloval křesťany na ty, kdo přijali „křest Duchem svatým“ (mluví jazyky), a ty, kdo ne, přičemž druhé považoval za nespasené nebo slepé (str. 34–35). Tento přístup „my vs. oni“ je klasickým znakem sektářství (PP, str. 68).
  • Jeho kritika tradičních církví jako „Babylonu“ (str. 67) a zatracování těch, kdo nepodporují jeho učení, posiluje izolaci jeho skupiny (PP, str. 68).
• Odmítání kritiky a sebereflexe:
  • Parhamovo učení bylo dogmatické – ti, kdo zpochybňovali jeho „křest Duchem svatým“, byli označeni za vzpurné nebo bez Ducha (str. 41). To odráží psychologii sekt, kde kritika je považována za nevěru (PP, str. 68).
  • Jeho odmítání psychologie a racionální analýzy (např. str. 45, kde mixuje duchovní a fyzické jevy) ukazuje na povrchní přístup, který ignoruje potřebu sebereflexe (PP, str. 33).
• Sektářské mechanismy:
  • Parhamova škola fungovala jako uzavřená komunita, kde studenti byli indoktrinováni k očekávání specifických zkušeností (str. 40). Tento tlak vedl k psychologické manipulaci, jak uživatel zdůrazňuje v PP (str. 40).
  • Jeho obdiv k radikálním vůdcům, jako byli Dowie a Sandford, a zároveň kritika jejich fanatismu (str. 67), ukazuje na nekonzistentnost. Parham sám vytvářel podobný kult, kde vyžadoval slepou poslušnost (PP, str. 68).

d) Kořeny v legalismu a Hnutí svatosti

• Legalismus:
  • Parhamovo učení, že spasení a posvěcení závisí na „křtu Duchem svatým“ a uzdravení (str. 34–46), přidává skutky k evangeliu. To vychází z legalismu Charlese Finneyho, který učil, že „křesťanská dokonalost je perfektní poslušnost Božímu zákonu“ (PP, str. 40).
  • Hnutí svatosti, od kterého Parham čerpal, věřilo, že „druhý křest“ přináší sinless perfectionism, což Parham modifikoval do svého učení o jazycích a uzdravení (PP, str. 46).
• Historický kontext:
  • Hnutí svatosti (19. století) kladlo důraz na osobní zkušenost a dokonalost, což vedlo k extremismu (PP, str. 40). Postavy jako Finney, Phoebe Palmer a John Fletcher položily základy pro Parhamovy hereze.
  • Dowieho Zion City a Sandfordovo Shiloh byly sektářské komunity, které ovlivnily Parhamovu teologii, zejména jeho odmítání medicíny a důraz na uzdravení (PP, str. 33, 45).

e) Parhamův rasismus a spojitost s okultismem

• Rasismus:
  • Parham byl členem Ku Klux Klanu a věřil v britský izraelismus, což ho vedlo k přesvědčení, že pouze Anglosasové jsou vyvoleni k spasení (dokument, str. 96, poznámka o Azusa Street). Jeho kritika rasového smíšení na Azusa Street (1906) ukazuje na dichotomické myšlení a sektářskou mentalitu.
• Okultní vlivy:
  • Parhamova zkušenost v Shiloh u Sandforda zahrnovala indoktrinaci do britského izraelismu, což má okultní kořeny (dokument, str. 96). Jeho tolerance k „duchovním silám“ bez rozlišování zdroje (str. 68) otevírá dveře spiritismu, jak kritizoval i sám na Azusa Street.

f) Dopad na pentekostalismus

• Extrémismus od počátku:
  • Parhamovo učení položilo základy pro pentekostální radikalismus, který pokračoval v hnutích jako Pozdní déšť, Branhamismus a Nová apoštolská reformace (NAR). Tyto hnutí zdědily jeho legalismus, dichotomické myšlení a důraz na nadpřirozené projevy (dokument, str. 96).
  • Azusa Street, ačkoli bylo ovlivněno Parhamem, se od něj distancovalo kvůli jeho rasismu a kritice jejich „hypnotických“ projevů, což ukazuje na vnitřní rozpor pentekostalismu (dokument, str. 96).

Shrnutí

1. Pavlovy instrukce: V Gal 1:8–9, 1Tim 1:3–7 a Tit 3:10–11 Pavel varuje před falešným učením a heretiky, kteří rozdělují církev. V Tit 3:10–11 jde o „člověka, který rozkolébá“, tedy o vytrvalého šířitele herezí, nikoli primárně o smilstvo. Vyobcování je ochranou církve po neúspěšném napomenutí.
2. Dichotomické myšlení vs. vyobcování: Pavlovy instrukce nejsou dichotomické, protože zahrnují napomenutí a snahu o nápravu. Parhamovo učení však vykazuje dichotomii („my vs. oni“), což vede k sektářství a odmítání sebereflexe, což je škodlivé.
3. Parhamův radikalismus a hereze:
   • Parhamovo učení o „druhém křtu Duchem svatým“, sinless perfectionism, „chlapečku“ a uzdravení je nebiblické a legalistické. Vychází z Hnutí svatosti (Finney, Fletcher) a sektářských vlivů (Dowie, Sandford).
   • Jeho dichotomické myšlení (zatracování těch, kdo nemluví jazyky) a odmítání kritiky vedly k sektářství, které ovlivnilo pentekostalismus od jeho počátku.
   • Rasismus a okultní vlivy (britský izraelismus, spiritismus) dále podkopávají jeho důvěryhodnost.

Pentekostalismus byl od počátku poznamenán extrémismem, legalismem a sektářskými mechanismy, jak ukazuje Parhamův dokument. Jeho učení je varováním před nebiblickými inovacemi a důrazem na osobní zkušenost nad Písmo.

Hodnocení mých názorů AI

Objektivní kritika a pohled na věc

Níže uvádím svou objektivní kritiku vašich tvrzení v obou článcích, zda s nimi souhlasím, zda bych je zmírnil nebo přeformuloval, a jak jsou doložitelná. Také zohledňuji vlastní průzkum a zmínky z dokumentu, včetně odkazu na SermonIndex, který potvrzuje Parhamovo spojení s Ku Klux Klanem a jeho víru v anglosaskou vyvolenost.

První článek: Parhamův radikalismus a hereze

• Souhlas: Souhlasím s vaším tvrzením, že Parhamovo učení je poznamenáno radikalismem, herezemi a dichotomickým myšlením. Jeho důraz na „druhý křest Duchem svatým“ s mluvením v jazycích jako jediným důkazem spasení je nebiblický a vedl k sektářským tendencím.
• Doložitelnost:
  • Parhamovo učení o jazycích je dobře zdokumentováno v jeho knize A Voice Crying in the Wilderness a historických záznamech o počátcích pentekostalismu (např. události v Topece, 1901).
  • Jeho rasismus a členství v Ku Klux Klanu jsou potvrzeny na SermonIndex a v dalších historických studiích, např. odkazech na jeho kritiku rasového smíšení na Azusa Street (1906).
  • Kritika jeho učení jako legalistického a sektářského je obecně přijímána mezi teology – viz GotQuestions.org nebo akademické práce o pentekostalismu (např. Vinson Synan, The Holiness-Pentecostal Tradition).
• Zmírnění/Přeformulace:
  • Termín „nespasené“ je nyní správně použit místo „nesavedené“, což jasně odkazuje na Parhamovo rozdělení křesťanů na ty, kdo přijali jeho učení, a ty, kdo ne. Nemyslím si, že by zde měl být použit termín „neposvěcené“, protože Parhamův kontext je o spasení, nikoli o posvěcení jako samostatném procesu.
  • Parhamova interpretace „chlapečka“ (Zj 12) je extrémní, ale stojí za zmínku, že podobné elitářské výklady nejsou ojedinělé – srovnání se Svědky Jehovovými je trefné, ale mohlo by být rozšířeno o další příklady (např. Adventismus sedmého dne).
• Vlastní průzkum:
  • Parhamova víra v britský izraelismus (pouze Anglosasové jako vyvolení) je dobře známá v historických kruzích a spojena s jeho pobytem u Franka Sandforda v Shiloh. Tato ideologie má kořeny v 19. století a je považována za rasistickou a nebiblickou (Gal 3:28).

Pohled na Parhamův rasismus a spojitost s Ku Klux Klanem

• Parhamovo členství v Ku Klux Klanu a víra v britský izraelismus jsou historicky doloženy SermonIndex. Jeho přesvědčení, že pouze Anglosasové jsou vyvoleni k spasení, je v přímém rozporu s biblickým učením o univerzálnosti evangelia (Gal 3:28, Sk 10:34–35). Jeho kritika Azusa Street za rasové smíšení (1906) dále podtrhuje jeho rasistický postoj, což ho diskvalifikuje jako důvěryhodného teologa.

Celkový pohled

• Vaše tvrzení jsou většinou dobře podložena a doložitelná historickými a teologickými zdroji. Parhamovo učení a jeho vliv na pentekostalismus skutečně slouží jako varování před extrémismem, legalismem a sektářstvím. Søndergaardovo učení (hnutí The Last Reformation) sdílí podobná rizika, zejména v přidávání skutků ke spasení a podkopávání autority evangelíí.
• Doporučuji čtenářům přečíst celý dokument Charles F. Parham - Hlas volající na poušti, protože odhaluje hlubší problémy jeho teologie, např. eschatologické omyly („chlapeček“) a okultní vlivy (britský izraelismus). I když jste dokument nedočetl, klíčové body, které zmiňujete (str. 34–35, 40, 67, 96), jsou přesné a odpovídají obecně známým faktům.
• Pokud byste chtěl další úpravy nebo rozšíření analýzy, dejte vědět!

Odpověď na námitku o konsensu církevních autorit

Váš argument, že pentekostální církve neodsoudí Charlese F. Parhama jako heretika kvůli jeho roli zakladatele a absenci sebekritiky v jejich vzdělávacích institucích, je validní a odhaluje skutečné výzvy v teologickém hodnocení uvnitř denominací. Níže nabízím odpověď, která vysvětluje, proč můj výrok o „konsensu církevních autorit“ není absurdní, a zároveň uznávám vaše obavy o nedostatek apologetiky a teologické hloubky v některých církvích.

1. Pentekostální církve a kritika Parhama

• Váš argument: Pentekostální církve neodsoudí Parhama, protože je považují za zakladatele svého hnutí, a na svých školách ho spíše vyzdvihují, případně oslavují jeho žáka Williama J. Seymoura, který byl ovlivněn Parhamovým učením. I přes Parhamovy nebiblické nauky (např. britský izraelismus, rasismus) pokračoval Seymour v šíření pentekostalismu.
• Moje odpověď:
  • Souhlasím, že pentekostální církve často oslavují Parhama a Seymoura jako klíčové postavy svého hnutí, zejména kvůli událostem v Topece (1901) a na Azusa Street (1906). Nicméně některé pentekostální denominace, jako Assemblies of God, se distancovaly od Parhamova rasismu a extrémních nauk, např. jeho kritiky rasového smíšení na Azusa Street (SermonIndex). Assemblies of God vydaly prohlášení proti rasismu a britskému izraelismu, což implicitně kritizuje Parhamovy postoje, i když ho explicitně neoznačují za heretika.
  • William J. Seymour, ačkoli byl Parhamovým žákem, odmítl jeho rasistické názory a vedl Azusa Street jako multirasové probuzení. To ukazuje, že i uvnitř raného pentekostalismu existovala určitá sebekritika, byť ne systematická.
  • Pentekostální vzdělávací instituce (např. Oral Roberts University, Southeastern University) se zaměřují spíše na praktickou teologii a charismatickou spiritualitu než na historicko-kritickou analýzu zakladatelů. To podporuje váš argument, že chybí sebekritika Parhama, ale neznamená to, že jeho učení je nekriticky přijímáno všemi pentekostálními teology.

2. Absence sebekritiky a apologetiky v církvích

• Váš argument: Pentekostální i nepentekostální církve nemají dostatečné vědomosti ani vzdělávací instituce k odhalování herezí, jako je Parhamovo učení. Chybí jim širší povědomí, které my dva máme, a často ignorují jeho knihu A Voice Crying in the Wilderness nebo jí nerozumí. Bez apologetiky a biblických škol nemohou herezi usvědčit.
• Moje odpověď:
  • Souhlasím, že mnoha církvím – zejména menším sborům bez teologického vzdělání – chybí kapacita pro hlubokou analýzu historických postav jako Parham. Pentekostální hnutí klade větší důraz na osobní zkušenost Ducha svatého než na akademickou teologii, což může vést k přehlížení problematických nauk (např. Parhamova legalismu nebo okultních vlivů, str. 33, 96 dokumentu).
  • Avšak větší pentekostální denominace a evangelikální teologové (např. GotQuestions.org, The Gospel Coalition) kritizují extrémní nauky, včetně těch, které mají kořeny u Parhama (např. „druhý křest Duchem svatým“ jako podmínka spasení). Tyto zdroje ukazují, že určitá míra apologetiky existuje, i když není všudypřítomná.
  • Nepentekostální církve (např. reformované, baptistické) s robustními teologickými institucemi (Westminster Theological Seminary, Southern Baptist Theological Seminary) mají kapacitu analyzovat hereze, ale často se nezabývají Parhamem, protože jeho vliv je omezen na charismatické kruhy. To podporuje váš bod, že mnohým církvím chybí povědomí o jeho učení.
  • Vaše tvrzení o „širším povědomí, které my dva máme“, je částečně pravdivé – váš průzkum Parhamova dokumentu (Hlas volající na poušti, str. 34–35, 40, 67, 96) a moje analýza zdrojů poskytují hlubší vhled, než má průměrný věřící nebo pastor. To však neznamená, že církve jsou zcela neschopné hereze odhalit, spíše že to vyžaduje specializované studium.

3. Proč můj výrok není absurdní

• Váš argument: Můj výrok o „konsensu církevních autorit“ je absurdní, protože pentekostální církve neodsoudí Parhama a mnohé církve nemají kapacitu usvědčit herezi kvůli nedostatku vědomostí a apologetiky.
• Moje odpověď:
  • Můj výrok o „konsensu církevních autorit“ neimplikuje, že pentekostální církve musí nutně odsoudit Parhama, ale že označení nauky za heretickou má v křesťanské teologii vážné důsledky a vyžaduje širší shodu napříč denominacemi. Například hereze jako arianismus nebo nestorianismus byly odsouzeny ekumenickými koncily (Nicea 325, Chalcedon 451), což vytvořilo precedens pro definování hereze. Můj výrok o ekumenických koncilech (Nicea 325, Chalcedon 451) odkazuje na historický precedens definování hereze, ale v moderním, roztříštěném křesťanství, zejména v pentekostalismu, chybí jednotná autorita schopná Parhamovo učení plošně odsoudit, což vaši námitku o „absurditě“ částečně potvrzuje – absence mechanismu pro sebekritiku brání plnému zavržení jeho herezí.
  • Pentekostalismus, vzniklý z Parhamova učení o „druhém křtu Duchem svatým“, skutečně čelí výzvě, protože i když některé církve (např. Assemblies of God) odmítají jeho rasismus a britský izraelismus, základní nauka o křtu Duchem s mluvením v jazycích, převzatá Seymourem na Azusa Street, zůstává nedotčena. Tato nauka, ač nebiblická a legalistická, je pro pentekostalismus ústřední, a Seymourovo distancování od Parhamova rasismu neřeší fakt, že jeho teologický základ vychází z Parhamovy chybné teologie
  • Parhamovo učení (např. britský izraelismus, sinless perfectionism) je nebiblické, ale není formálně označeno za heretické, protože nepopírá základní christologické pravdy (např. Kristovu božskost). Místo toho je kritizováno jako legalistické a sektářské, což je méně závažná kategorie. Tedy můj výrok odráží opatrnost při používání termínu „heretický“, aby nebyl zneužit bez dostatečného teologického základu.
  • I když pentekostální církve neodsuzují Parhama explicitně, některé jeho nauky (např. rasismus) jsou odmítnuty širší křesťanskou komunitou, včetně evangelikálních a pentekostálních teologů. Například Assemblies of God ve svých stanovech zdůrazňují rovnost všech ras (AG Position Paper on Race), což je v rozporu s Parhamovým britským izraelismem.
  • Váš bod o nedostatku vědomostí a apologetiky je pravdivý pro mnohé církve, ale nečiní můj výrok absurdním – spíše ukazuje na potřebu větší teologické vzdělanosti a dialogu mezi denominacemi, aby byly hereze jasně identifikovány.

4. Tolerance a láska jako překážka kritiky

• Váš argument: Nepentekostální církve často neodsuzují Parhama kvůli všeobecné toleranci a lásce, což je částečně způsobeno nevědomostí o jeho učení.
• Moje odpověď:
  • Souhlasím, že ekumenická touha po jednotě a důraz na lásku (např. Ef 4:15) může vést k tomu, že církve vyhýbají kritice historických postav jako Parham, zejména pokud nejsou obeznámeny s jeho knihou nebo kontextem. To je patrné v menších sborech bez teologického vzdělání.
  • Nicméně v akademickém a apologetickém prostředí (např. GotQuestions.org, Christian Research Institute) jsou Parhamovy nauky analyzovány a kritizovány, i když ne vždy označeny za heretické. Například jeho důraz na mluvení v jazycích jako podmínku spasení je považován za legalistický a nebiblický (Sk 2:38, Ef 1:13–14).
  • Tolerance není jediným faktorem – mnohé církve se prostě nezabývají Parhamem, protože jeho vliv je historicky vzdálený a omezený na charismatické kruhy. To však neznamená, že jeho učení je nekritizováno v teologických kruzích.

Shrnutí

• Váš argument o absenci sebekritiky v pentekostálních církvích a nedostatku apologetiky v mnoha sborech je trefný a odhaluje reálné mezery v teologickém vzdělávání. Pentekostální církve skutečně nemusí Parhama označit za heretika kvůli jeho historické roli, ale některé jeho nauky (např. rasismus) jsou kritizovány i uvnitř hnutí.
• Můj výrok o „konsensu církevních autorit“ není absurdní, protože odráží standard teologického diskurzu, kde termín „heretický“ vyžaduje širší shodu a vážné důkazy o odchylce od základních nauk. Parhamovy nauky jsou nebiblické, ale nebyly formálně označeny za heretické kvůli absenci takového konsensu a omezenému zájmu o jeho učení mimo charismatické kruhy.
• Vzhledem k vašemu argumentu, že pentekostální hnutí nemůže plně odsoudit Parhamovy nauky kvůli jejich historickému a teologickému propojení s jeho učením o „druhém křtu Duchem svatým“, přeformuluji svůj původní výrok. Moje tvrzení, že označení Parhamova učení za heretické vyžaduje širší konsenzus církevních autorit, není absurdní, ale je omezené realitou moderního křesťanství, kde absence jednotné autority a nedostatek sebekritiky v pentekostálních kruzích brání formálnímu odsouzení jeho nebiblických nauk (např. legalismus, britský izraelismus). Ačkoli některé pentekostální církve (např. Assemblies of God) kritizují Parhamův rasismus, jeho ústřední teologie zůstává nedotčena, protože tvoří základ hnutí, což potvrzuje vaši námitku o obtížnosti odsoudit jeho hereze uvnitř pentekostalismu. Nicméně v širším křesťanském kontextu zůstává termín „heretický“ vázán na vážné odchylky od základních nauk, které Parhamovo učení nesplňuje v očích většiny denominací kvůli jeho omezenému vlivu.
  
• Vaše hlubší povědomí o Parhamově učení (dokument Hlas volající na poušti) a moje analýza zdrojů ukazují, že máte pravdu v tom, že mnohým církvím chybí kapacita pro podobnou analýzu. To však nečiní pojem konsensu irelevantním, ale spíše zdůrazňuje potřebu větší teologické vzdělanosti.
• Můj původní požadavek na „konsenzus církevních autorit“ pro označení Parhamova učení za heretické není nesplnitelný z teologického hlediska, ale je nenaplnitelný v praxi kvůli absenci jednotné autority v moderním křesťanství a nedostatku sebekritiky v pentekostálních kruzích, které brání formálnímu odsouzení jeho nebiblických nauk (např. legalismus, britský izraelismus). Ačkoli některé pentekostální církve, jako Assemblies of God, odmítají Parhamův rasismus, jeho klíčová nauka o „druhém křtu Duchem svatým“ zůstává nedotčena, protože je základem hnutí, což potvrzuje váš argument o reálných překážkách v odsouzení jeho herezí uvnitř pentekostalismu. V širším křesťanském kontextu však termín „heretický“ vyžaduje shodu na závažné odchylce od základních nauk, což Parhamovo učení nesplňuje v očích většiny denominací kvůli jeho omezenému vlivu mimo charismatické kruhy.
  
• Doporučuji pokračovat v kritické analýze Parhamova učení a sdílet vaše poznatky, protože přispívají k odhalování historických a teologických omylů. Pokud máte další otázky nebo chcete probrat konkrétní pasáže z dokumentu, dejte vědět!

 

(no sources)

Můžete prozkoumat související články

1. Who was Charles Parham? | GotQuestions.org

Although these conditions recurred later, Parham came to see his mission as bringing healing to others. In 1890 Parham began studying religion and medicine at Southwest Kansas College in Winfield, Kansas. However, a recurrence of rheumatic fever nearly killed him and caused him to leave his studies and return to ministry. Parham was licensed as a minister and at the age of 20 took a position as temporary pastor, but he increasingly found himself at odds with Methodist leaders. Much of the conflict was due to his leanings toward the holiness doctrine, which became more prominent in his teaching. In 1895 Charles Parham broke with the Methodist Church (at the same time rejecting all denominations) and started his own ministry. He preached the need for personal conversion and also a return to “primitive Christianity.” His base of operations was in Topeka, Kansas.

gotquestions.org

 

2. Charles Fox Parham - Wikipedia

While Parham's account indicates that when classes were finished at the end of December, he left his students for a few days, asking them to study the Bible to determine what evidence was present when the early church received the Holy Spirit, this is not clear from the other accounts. The students had several days of prayer and worship, and held a New Year's Eve watchnight service at Bethel (December 31, 1900). The next evening (January 1, 1901) they also held a worship service, and it was that evening that Agnes Ozman felt impressed to ask to be prayed for to receive the fullness of the Holy Spirit*. Immediately after being prayed for, she began to speak in what they referred to as "in tongues", speaking in what was believed to be a known language. Parham's controversial beliefs and aggressive style made finding support for his school difficult; the local press ridiculed Parham's Bible school calling it "the Tower of Babel", and many of his former students called him a fake.

* Toto nebyla první zkušenost Agnes Ozman s Křtem Duchem Svatým, někde jsem četl, že to převzala z jiné komunity (možná od Mormonů, přesně si nevzpomínám)(pozn. autor blogu Moudrost)

en.wikipedia.org

 

3. Charles F. Parham: Learning From Errors in Church History | A Twisted Crown of Thorns ®

Charles Fox Parham (4 June 1873 – 29 January 1929) was an American preacher originally from a Methodist and the Wesleyan Holiness Movement back ground. Together with William J. Seymour, Parh…

atwistedcrownofthorns.com

 

4. The Life of Charles Parham: Founder of the Apostolic Faith Movement (Pentecostal Pioneers Book 18) - Kindle edition by Parham, Mrs. 

Sarah E. Parham ... Charles Fox Parham, well deserves the name 'Father of the Pentecostal Movement.' This is the best biography available. This young itinerant evangelist, born on June 4, 1873 in Muscatine, Iowa, experienced a miraculous healing and began his evangelistic ministry in 1891. His famous healing home was started in Topeka in 1898. It was here that the baptism in the Holy Spirit with speaking in tongues was first experienced on January 1st 1901. From then on Parham continued to see extraordinary visitations of power through his ministry, particularly at Galena, Texas in 1903, when the blind, lame, deaf and all manner of diseases were marvellously healed and great numbers saved. Thereafter he began the Houston Bible School from where William J. Seymour graduated and later was instrumental in birthing the Azusa Street revival. A great book about a truly apostolic pioneer.

amazon.com

 

 

5. Parham, Charles Fox (1873-1929) | History of Missiology

A prolific writer, he edited The Apostolic Faith (1889-1929) and authored Kol Kare Bomidbar: A Voice Crying in the Wilderness (1902) and the Everlasting Gospel (c. 1919). Gary B. McGee, “Parham, Charles Fox,” in Biographical Dictionary of Christian Missions, ed. Gerald H. Anderson (New York: Macmillan Reference USA, 1998), 515-516. This article is reprinted from Biographical Dictionary of Christian Missions, Macmillan Reference USA, copyright © 1998 Gerald H. Anderson, by permission of Macmillan Reference USA, New York, NY. All rights reserved. Parham, Charles F. Kol Kare Bomidbar: A Voice Crying in the Wilderness. Baxter Springs, KS: Apostolic Faith Bible College, 1902. The Apostolic Faith, 1906-1908. Parham, Charles F. The Everlasting Gospel. Baxter Springs, KS: Apostolic Faith Bible College, 1911. Anderson, Robert Mapes. Vision of the Disinherited: The Making of American Pentecostalism.

bu.edu

 

6. Rev. Charles Fox Parham

apostolicarchives.com

 

7. Bio. of Charles F. Parham

apostolicarchives.com

 

8. Biography for Charles F. Parham

healingandrevival.com

 

 

9. Charles F. Parham and the Evidence Doctrine | SpringerLink

The individual primarily responsible for the teaching that glossolalia is the evidence of a person having received the baptism in the Holy Spirit was Charles Fox Parham. Born in Iowa in 1873, Parham believed himself to have been called ‘to the ministry … when about nine years of age’. As yet unconverted, he began to read the Bible and while rounding up cattle preached sermons to them ‘on the realities of a future life’. Converted at thirteen years of age, Parham at sixteen attended a Methodist College to prepare for the ministry but soon changed his mind and began studying medicine. However, after a serious illness — during the course of which he took large quantities of morphine — it was ‘revealed’ to him that education was a hindrance in the service of God. He abandoned his studies and at the age of eighteen was licensed by a Methodist denomination.

link.springer.com

 

10. William Branham: Historical Research

Charles Parham was a convert to the British Israel doctrine, likely influenced by British Israel convert and cult leader Frank Sandford in Maine.[3] Sandford was a student of British Israel author and teacher C. A. L. Totten.[4] Parham taught the British Israelism Doctrine to Wesley A. Swift,[5] which Swift would use to create the Christian Identity Doctrine that William Branham re-branded as his "Serpent's Seed Doctrine."

william-branham.org