Kdo napsal 1, 2 a 3 Jana?

Nejsem autorem, toto je jen přeloženo z původního článku:

https://zondervanacademic.com/blog/who-wrote-1-2-3-john

Církevní tradice od nejstarších dob křesťanství připisuje tyto dopisy Janovi, o kterém se běžně věří, že je apoštol Jan – jeden z Ježíšových vyvolených dvanácti, syn Zebedeův a „učedník, kterého Ježíš miloval“ z Janova evangelia.

Ale je tu problém. Ani text evangelia, ani text dopisů nenese Janovo jméno ani žádné jméno. Druhý a třetí Jan jsou z pera „staršího“, který není identifikován. Dopisy a evangelium jsou pro nás anonymní, ale křesťané, kteří je původně obdrželi, nepochybně znali totožnost autora a je pravděpodobné, že na základě starověkého svědectví těchto věřících byly dopisy připsány Janovi.

Ale Jan bylo v té době běžné jméno a na počátku křesťanské historie někteří začali pochybovat, zda „starší“ byl stejný muž jako autor 1. Jana a Janova evangelia. Moderní věda tento problém ještě více zkomplikovala, protože většina novozákonních učenců odmítá totožnost milovaného učedníka jako apoštola Jana a předpokládá až pět různých autorů nebo redaktorů evangelia a dopisů.

 

Dva rané zdroje, které uvádějí Jana jako autora: Polycarp a Papias

Nejčasnější připsání autorství Janovi pochází od Polycarpa, biskupa ze Smyrny († 156 n. l.), a od Papiase, Polykarpa současníka, jehož spisy se zachovaly pouze jako citace v pozdějších spisech Ireneje a Eusebia.

Svědek Polykarpův

Polykarp i Papias žili ve větší blízkosti Efezu v západní Malé Asii, na místo, kam údajně uprchl apoštol Jan asi v době, kdy Římané zničili jeruzalémský chrám (70 n. l.) a vzali Marii, matku Ježíš s ním. Tam pravděpodobně žil po zbytek svého dlouhého života, až do vlády Traiana, římského císaře, který vládl říši v letech 98 až 117 našeho letopočtu.

Irenej (175–195), biskup z Lyonu, se narodil v Malé Asii a jako dítě osobně znal Polykarpa, o kterém se říká, že byl očitými svědky Pána Ježíše jmenován biskupem ve Smyrně. Irenej říká, že Jan, učedník Páně, který byl s Ježíšem v horní místnosti, napsal Janovo evangelium, když žil v Efezu (Haer. 3.1.2).

I když takové prameny podléhají stejnému historickému zkoumání jako jiné starověké dokumenty, jedná se o pozoruhodný řetězec historických svědků – od Ireneje, přes Polykarpa až po samotného Jana – z nichž žádná jiná novozákonní kniha nemá radost.

Svědek Papias

Papiovo svědectví je složitější a bylo předmětem větších diskusí, protože jeho spisy jsou zachovány pouze v spisech Eusebia, jehož výklad Papiášových slov vyvolal možnost dvou mužů jménem Jan, z nichž jeden je autorem evangelia a druhý, starší Jana, dopisy a kniha Zjevení.

Papias zmiňuje Jana dvakrát, jednou jako „učedníka Páně“ a podruhé jako „staršího“. Eusebius však přehlédl skutečnost, že i když Papias zmiňuje Petra a Jakuba, nenazývá je nejprve „apoštoly“, ale „staršími“, což naznačuje, že tyto dva tituly se u Papiase vzájemně nevylučují.

Ale již od čtvrtého století, kdy Eusebius psal, se v církvi vedou debaty o autorství tří dopisů připisovaných v Novém zákoně Janovi.

Ačkoli otázka autorství nebude pravděpodobně nikdy s jistotou známa, autor těchto dopisů jasně tvrdí, že je nositelem apoštolského učení o Ježíši, které bylo založeno na očitých svědectvích o jeho veřejném působení, smrti a vzkříšení.

Vztah mezi těmito třemi dopisy a mezi nimi a evangeliem naznačuje, že všechny tři dopisy pravděpodobně napsal stejný autor a byl také buď autorem evangelia, nebo jeho blízkým spolupracovníkem. Tyto dopisy trvají na tom, že toto apoštolské svědectví převáží jakoukoli reinterpretaci Ježíše těmi, kdo nebyli pověřeni ním a kteří byli vzdáleni osobnímu poznání o něm.

Kdy byly napsány 1., 2. a 3. Jana?

Všechny knihy Nového zákona odkazují na události, které se staly v prvním století, jako je Ježíšův život, šíření evangelia a problémy, které se objevily v malých sborech. Samotné knihy Nového zákona byly napsány v druhé polovině tohoto století. Nový zákon jako celek je zaměřen na jednu osobu, která žila na počátku třetiny prvního století, Ježíše Nazaretského, a na význam jeho života, smrti a vzkříšení.

Evangelia, která vyprávějí tento příběh, byla napsána o několik desetiletí později, a tak se zabývají zaprvé zaznamenanými událostmi Ježíšova života, ale zadruhé tím, co se dělo v církvích, kterým bylo každé evangelium určeno a co utvářelo jejich obsah. Je tedy na místě uvažovat o tom, co se dělo ve sborech, které byly původními příjemci Janova evangelia, s největší pravděpodobností posledního evangelia, které bylo napsáno.

Novozákonní dopisy se liší od těchto narativních zpráv o životě Ježíše, protože každý dopis se zabýval naléhavými problémy okamžiku, spíše než líčením událostí z předchozího časového období. Autoři dopisů řeší skutečné otázky, problémy a okolnosti, které jsou v tu chvíli naléhavé.

V důsledku toho nám umožňují rozlišit tři období prvního století a umístit události a původ knih do každého období:

1. Ježíšův život, během něhož nebyly napsány žádné novozákonní knihy;
2. období velkého rozšíření evangelia po celé římské říši (33 – 60 n. l.); a
3. období doktrinálního a církevního sjednocení (asi 60 – 100 n. l.).

Evangelium a Janovy listy byly napsány v tomto posledním období, kdy církev jako celek čelila obrovským problémům, jako je organizované pronásledování křesťanů římskou vládou, kacířství pronikající do církve (zejména z různých řeckých filozofií) a krize vedení církve, zvláště když apoštolové zemřeli a Pán se nevrátil.

Johnovy dopisy odrážejí druhý a třetí problém: kacířství a krizi vedení. Falešní učitelé se objevili z vlastní církve (církví) staršího a jejich víra zpochybňovala jeho apoštolské vedení. Pokud byl starší Jan, syn Zebedeův, byl pravděpodobně starší a byl posledním žijícím apoštolem. Když církev stála na pokraji nejisté budoucnosti uprostřed přechodu k církevním vedoucím, kteří nebyli apoštoly, neexistovala žádná kritičtější otázka než to, kde lze nalézt pravdu o Ježíši Kristu. Starší tvrdí, že křesťanské vedení je v podstatě konzervativní, zachovává a předává další generaci učení apoštolů, které si Pán sám vybral. Inovace v křesťanské víře a praxi musela být ohraničena apoštolskou ortodoxií. To platí pro každou generaci církve, dokud se Pán nevrátí.

Tento příspěvek byl převzat z komentáře Karen H. Jobesové k 1, 2 a 3 John v Zondervan Exegetical Commentary on the New Testament.