Proč lidé chodí na hřbitov?
Nedávno jsem začal přemýšlet nad tím, proč tolik lidí pravidelně navštěvuje hřbitovy, když já osobně do nich vůbec nechodím. Připadá mi to poněkud zvláštní - proč by člověk měl trávit čas seděním u hrobu zemřelého, když to stejně může udělat doma? A pokud má někdo potřebu mluvit s mrtvým, proč by to nemohl udělat v pohodlí svých vlastních zdí?
Všiml jsem si, že lidé často zapalují svíčky před fotografiemi na hrobech, a to mi připomíná starověké rituály, kdy služebníci faraónů dávali vytesané sochy a dary do hrobek, aby svým pánům osvětlili cestu v posmrtném životě. Ne že bych měl něco proti fotografiím, ale opravdu je nezbytné k nim přidávat svíčku?
A co ta "komunikace" s mrtvými? Lidé si klečí u hrobů a zdá se, že se snaží navázat kontakt s těmi, kteří už odešli. Je toto opravdu takový obvyklý jev? A je to v souladu s náboženskými předpisy, nebo jde proti nim? Podle Tóry není komunikace s mrtvými zakázána, ale co když by mrtví začali mluvit - třeba skrze sny? A co když bychom si začali hrát s myšlenkou, že nám mluví zemřelý člověk?
Přemýšlím také o historii židů a jejich pohledu na svatost. Byli svatí, protože Bohu obětovali a on jim odpouštěl. Ti, kteří byli považováni za svaté, měli úspěch v bitvách, zatímco ti, kteří nebyli svatí, byli bezmocní. To mě přivádí k myšlence, že komunikace s mrtvými nebyla povolena, a že příliš mnoho času stráveného na hřbitově nemusí být prospěšné.
A co Nová smlouva? Příběh o Lazarovi a Boháči nám připomíná, že komunikace s mrtvými není nijak zaručena. Pokud věříme tomu, co Bible říká, ti, kteří jsou v nebi nebo spí, nemohou slyšet naše hlasitě vyřčené prosby.
Je tedy možné, že návštěva hřbitova a komunikace s mrtvými jsou spíše způsoby, jak čelit naší vlastní smrtelnosti a připomínat si hodnotu života, než aby přinesly reálnou interakci s těmi, kteří již odešli.
Žádné komentáře:
Okomentovat