Historie charismatického pentekostalismu a letničního křesťanství

Pro krátký přehled si přečtěte předchozí úvodní článek Rozdíl mezi pentekostálními charismatiky a letničními.

1. Charles F. Parham a potřeba charismat

Charles F. Parham a jeho škola v Topece, Kansas, hrály klíčovou roli ve formování raných pentekostálních doktrín, včetně přesvědčení o nutnosti přítomnosti charismat ve víře každého spaseného jednotlivce. Toto učení bylo základem jejich teologie a mělo značný vliv na následné vývoje v rámci pentekostálního hnutí. Děkuji za zdůraznění tohoto důležitého aspektu historie pentekostalismu.

2. Denominace Shromáždění Boží

Assemblies of God byla založena v roce 1914. Tato pentekostální denominace vznikla jako reakce na potřebu organizovat pentekostální sbory a uspořádat je do strukturovaného společenství. Založení Assemblies of God bylo důležitým milníkem v historii pentekostalismu, protože poskytlo platformu pro sjednocení a růst pentekostálních církví v USA a později i po celém světě.

3. Shromáždění Boží a Hnutí pozdního deště

Na počátku Assemblies of God bylo spojeno s Hnutím pozdního deště. Hnutí pozdního deště bylo hnutí, které věřilo v příchod Ducha Svatého v posledních dnech, jako bylo předpovězeno v Bibli. To zahrnovalo důraz na charismatické dary, jako je mluvení v jazycích, uzdravování a jiné projevy duchovní moci. Assemblies of God vycházely z těchto charakteristik a přijaly je jako základní součást své teologie a praktik. Takže na počátku své existence bylo Assemblies of God silně spojeno s Hnutím pozdního deště a důrazem na charismatické projevy Ducha Svatého.

Bylo by přesnější říci, že v roce 1914, kdy byly Assemblies of God založeny, měly tyto sbory zásadní důraz na charismatické dary a projevy Ducha Svatého, jako je mluvení v jazycích, uzdravování a jiné formy duchovních projevů. Hnutí pozdního deště, které mělo důraz na tyto prvky, bylo jedním z důležitých hnutí, které ovlivnilo formování Assemblies of God a podobných pentekostálních denominací v té době. Takže založení Assemblies of God v roce 1914 bylo spojeno s těmito charismatami a duchovními projevy.

Čtyři etapy vývoje

V čem se tedy fakticky liší tyto čtyři etapy: 1) počátek pentekostalismu jak ho zavedl nebo učil Parham 2) počátek Assemblies of God 1914 až do rozchodu s hnutím posledního deště 3) Charismatismus 60. let. 4) neocharismatismus (80. léta dále)?

 

Rozdíly mezi těmito čtyřmi etapami lze identifikovat v několika klíčových aspektech:

1. Počátek pentekostalismu pod vedením Parhama:

   • Charles Parham zavedl důraz na charismatické dary a projevy Ducha Svatého, jako je mluvení v jazycích, uzdravování a vedení Ducha.
   • Jeho učení kladlo důraz na osobní zkušenost s Duhem Svatým a na mileniální očekávání příchodu Ducha Svatého v posledních dnech.

2. Počátek Assemblies of God (1914) a rozchod s hnutím posledního deště:

   • Assemblies of God byly založeny jako jedna z hlavních pentekostálních denominací s důrazem na charismatické projevy a dary Ducha Svatého.
   • Na počátku existence Assemblies of God byla spojenost s hnutím posledního deště, ale později došlo k určitému oddělení a k vytvoření vlastní identity denominace.

3. Charismatismus 60. let:

   • Charismatismus v 60. letech 20. století byl reakcí na zpomalení nebo ustálení pentekostálního hnutí a jeho úsilí integrovat charismatické prvky do tradičních církevních prostředí.
   • Charismatikové zdůrazňovali charismatické dary, jako je mluvení v jazycích a uzdravování, ale většinou zůstali uvnitř existujících církevních denominací.

4. Neocharismatismus (80. léta dále):

   • Neocharismatismus, někdy nazývaný též třetí vlna charismatického hnutí, vznikl v 80. letech 20. století a pokračuje dodnes.
   • Toto hnutí zdůrazňuje dary Ducha Svatého, ale často klade důraz na prosperitu a víru jako prostředky dosažení úspěchu a hojnosti v životě.

Tyto etapy představují postupné vývoje a změny v pentekostálním hnutí a charismatikách během 20. století, přičemž každá etapa reflektuje specifické podmínky a potřeby doby, ve které vznikla.

Rozdíly v teologii

Popis vývoje teologie a klíčových rozdílů mezi čtyřmi etapami pentekostálního hnutí a charismatik:

1. Počátek pentekostalismu pod vedením Parhama:

   • Teologie: Teologie zavedená Charlesem Parhamem se zaměřovala na charismatické projevy Ducha Svatého, jako je mluvení v jazycích a uzdravování. Důraz byl kladen na osobní zkušenost s Duhem Svatým a na očekávání příchodu Ducha Svatého v posledních dnech.
   • Změny: Na této úrovni došlo k formování základních doktrín pentekostálního hnutí, včetně důrazu na význam charismatických darů pro dnešní církev.

2. Počátek Assemblies of God (1914) a rozchod s hnutím posledního deště:

   • Teologie: Assemblies of God zdůrazňovaly charismatické dary a projevy Ducha Svatého, ale také se začaly oddělovat od některých extrémních prvků hnutí posledního deště, jako bylo mileniální očekávání.
   • Změny: Na této úrovni došlo k formalizaci pentekostální teologie a vzniku institucionální struktury, což zahrnovalo vytvoření denominace Assemblies of God a dalších podobných církví.

3. Charismatismus 60. let:

   • Teologie: Charismatikové zdůrazňovali charismatické dary a projevy Ducha Svatého, ale snažili se integrovat tyto prvky do existujících tradičních církevních prostředí.
   • Změny: Charismatikové přinesli charismatické prvky do širšího spektra církví a denominací, což vedlo k novým formám bohoslužeb a duchovní praxe.

4. Neocharismatismus (80. léta dále):

   • Teologie: Neocharismatické hnutí pokračuje v důrazu na charismatické dary a projevy Ducha Svatého, ale často klade důraz i na prosperitu a úspěch v životě.
   • Změny: Toto hnutí přináší nové teologické a praktické přístupy k charismatickým duchovním projevům a také se často snaží integrovat charismatické prvky do moderního kontextu.

Tyto změny a vývoj teologie reflektují adaptaci pentekostálního hnutí a charismat k novým podmínkám a potřebám v průběhu 20. století, přičemž každá etapa přináší nové akcenty a změny ve chápání duchovního života a praxe.

 

Denominace Assemblies of God byla založena v roce 1914, ale proces oddělení od některých prvků hnutí posledního deště probíhal postupně v průběhu let. Tyto změny v teologii a institucionální struktuře vyvrcholily později vytvořením formálních denominací a jasnější formulací teologických postojů. Děkuji za upřesnění.

Kenneth Hagin

Kenneth Hagin začal veřejně působit jako kazatel a učitel ve 40. letech 20. století. Po zkušenosti s vážným zdravotním stavem, který údajně uzdravil modlitbou a vírou, začal sdílet svědectví o uzdravení a učit o duchovním uzdravení a božích zázracích. Jeho kázání a semináře byly široce přijímány a přispěly k růstu jeho vlivu a následování. Hagin se stal známým jako zakladatel "Word of Faith" hnutí, které se zaměřuje na moc slova a víry ve výsledky v oblasti zdraví a prosperity. Jeho spisy a nahrávky byly široce distribuovány a jeho vliv přetrvává i po jeho smrti.

Kenneth Hagin, který byl prominentní postavou v charismatickém hnutí, přispěl k dalšímu vývoji a rozšíření charismatických učení, zejména v oblasti prosperity, víry a uzdravení. Jeho vyučování často zdůrazňovalo víru jako klíč k dosažení materiálního bohatství a fyzického uzdravení, což někteří kritici označovali za extrémistické až absurdní.

Haginův důraz na prosperitu a uzdravení prostřednictvím víry mohl být vnímán jako odchýlení se od tradičních křesťanských doktrín a jako podpora teologie prosperity, která staví víru do role nástroje pro dosažení bohatství a zdraví. Jeho kázání a vyučování také často zdůrazňovaly moc slova a přesvědčení jako prostředku k ovlivnění reality.

Někteří lidé mohou považovat Haginovo vyučování za kontroverzní nebo extrémní z důvodu jeho důrazu na materiální bohatství a zdraví jako důsledky víry. Tato témata často vyvolávají rozporuplné reakce a mohou být vnímána jako odchýlení od tradičních teologických postojů.

Nicméně je důležité si uvědomit, že Haginovo vyučování mělo svůj vliv na mnoho lidí a přispělo k formování moderní charismatické teologie a praxe. Jeho příznivci argumentují, že jeho učení o víře a Boží vůli k prosperitě a uzdravení mohou poskytnout naději a povzbuzení v obtížných časech.

Kenneth Hagin byl členem Assemblies of God, ale jeho učení a praxe nakonec vedly ke sporům s některými aspekty tradičních učení denominace, včetně některých prvků hnutí pozdního deště. Ačkoli Haginův vliv na charismatické hnutí byl významný, jeho teologické postoje se nakonec odlišovaly od některých prvků Assemblies of God a hnutí pozdního deště.

Hagin se vydal vlastní cestou v učení o víře a zázracích, které se soustředilo na moc slova a víry jako prostředek k dosažení Božích zaslíbení, včetně prosperity a zdraví. Jeho učení bylo někdy kontroverzní a vedlo k diskusím a neshodám s některými tradičními učeními Assemblies of God a hnutí pozdního deště.

I přesto, že byl členem Assemblies of God a vyučoval v jejich církvích, jeho teologické postoje a důraz na určité aspekty víry ho postavily do nesouladu s určitými aspekty tradičních učení denominace a hnutí pozdního deště.

Haginovi následovníci

Kenneth Hagin měl velký vliv na mnoho charismatických a evangelikálních kazatelů a učitelů, kteří sdíleli jeho teologické postoje a duchovní dědictví. Někteří z jeho nejvýznamnějších následovníků a lidí, kteří šli v jeho stopách, zahrnují:

1. Kenneth Copeland: Byl blízkým spolupracovníkem Kennetha Hagina a založil Kenneth Copeland Ministries. Jeho kázání se zaměřují na Boží slovo, víru a prosperitu.

2. Joyce Meyer: Americká autorka a kazatelka, která se stala známou svými knihami a kázáními o osobním růstu a duchovním uzdravení.

3. Benny Hinn: Televizní evangelista, který se stal známým pro své kázání o uzdravení a mocné duchovní zážitky na svých událostech.

4. Creflo Dollar: Kazatel a učitel, který se zaměřuje na učení o prosperitě a duchovním bohatství.

5. Joel Osteen: Americký kazatel a autor, známý svými pozitivními kázáními o naději a úspěchu v životě.

Tito kazatelé a učitelé převzali některé z Haginových teologických postojů a dále je šířili prostřednictvím svých kázání, knih a médií, což vedlo k rozšíření vlivu hnutí Word of Faith (hnutí víry) a charismatického hnutí jako celku.

Charismatismus chápán v širším pojetí i pentekostálně

Charismatismus je širší termín, který zahrnuje širokou škálu charismatických prvků a projevů v různých církevních tradicích. Zatímco charizmatické prvky mohou existovat dlouho před zavedením termínu "charismatické hnutí", charismatismus jako takový může být považován za kontinuální a různorodý jev v rámci křesťanství.

Na druhé straně termín "charismatické hnutí" obvykle odkazuje na určitý historický a sociální vývoj v křesťanských církvích, který zahrnuje nárůst důrazu na duchovní dary, zkušenosti a projevy Ducha Svatého, a to zejména v rámci hlavních denominací a církevních tradicí.

Argument, že charismatické hnutí vzniklo až v 60. letech, se často zakládá na identifikaci konkrétních historických událostí a sociálních změn, které vedly k nárůstu zájmu o charismatické projevy, zejména ve světě hlavních denominací. Tento pohled bere v úvahu konkrétní kulturní a sociální kontext, který ovlivnil formování charizmatického hnutí jako sociálního fenoménu.

Přestože charismatismus jakožto fenomén může existovat dříve, než bylo oficiálně pojmenováno charismatické hnutí, pojmenování a identifikace tohoto hnutí jako sociálního a historického jevu obvykle spočívá na určitých klíčových událostech a změnách v 20. století, které ovlivnily jeho formování a rozvoj.

Popis od Heleny Exnerové

Z bakalářské práce Heleny Exnerové z Karlovy Univerzity, fakulty filozofické jsem se dozvěděl následující.

Exnerová popisuje vznik charismatického hnutí jako reakci na odmítnutí pentekostálního hnutí ze strany tradičních církví, zejména evangelikálů. Tato negativní reakce byla motivací k vytvoření nezávislých institucí, jako je Shromáždění Boží (Assemblies of God), která vznikla v roce 1915.

Charismatické hnutí představovalo druhou vlnu pentekostální zbožnosti, která se od původního pentekostalismu distancovala kvůli negativním konotacím a odmítání ze strany tradičních církví. Charismatické hnutí se začalo formovat a prosazovat ve 60. a 70. letech, kdy se zvětšila otevřenost ke charismatickým projevům i v tradičních církvích, včetně katolické církve.

Exnerová také uvádí, že episkopální kněz Dennis Bennet byl jedním z prvních, kdo veřejně uznal svou zkušenost s křtem v Duchu Svatém v roce 1960. Tato událost měla významný vliv na rozvoj charismatického hnutí i ve větším spektru církví. Navíc, po Druhém vatikánském koncilu v roce 1967 začala charismatická zkušenost pronikat i do katolické církve, kde několik studentů získalo letniční zkušenost na univerzitě v Pittsburghu. Tento vývoj představuje přijetí charismatických prvků do tradičních církevních prostředí a rozšíření charismatického hnutí mezi různé denominace.

Exnerová zmiňuje, že druhá vlna pentekostální zbožnosti se úmyslně nazvala charismatiky, což naznačuje snahu distancovat se od negativních konotací spojených s původním pentekostálním hnutím a otevřít cestu pro akceptaci a vstřícnost ze strany tradičních církví. Tímto způsobem se charismatičtí věřící snažili prezentovat svou víru a zkušenosti s Duchem svatým jako součást tradiční církve a jejího dědictví.

H. Exnerová odkazuje na negativní konotace spojené s původním pentekostálním hnutím, které byly spojeny s označením za "zvířecí projevy", "démonskou posedlost" a spiritismus, a to vedlo k jejich systematickému vyobcování z tradičních církví. V tomto kontextu by se úmyslné pojmenování druhé vlny pentekostálního hnutí jako charismatiků mohlo vnímat jako snaha o odbourání těchto negativních asociací a o přijetí větší míry akceptace ze strany tradičních církví. Kenneth Hagin a jeho učení o evangelium prosperity by mohli být jedním z faktorů, které přispěly k těmto negativním konotacím, ale není to jediný možný výklad.

Výrazně přeskočila v čase mezi rokem 1915 a rokem 1960 takže popis pro mě není dostatečně hluboký, abych tématiku lépe pochopil. Z textu není zřejmé, proč se Exnerová rozhodla nezmiňovat období mezi založením Assemblies of God v roce 1914 a rokem 1960, kdy se poprvé veřejně uznalo charismata v rámci episkopálního kněze Dennise Benneta. Možná se rozhodla soustředit se na významné body v historii pentekostalismu, které považovala za relevantní pro svou analýzu, ale to je pouze spekulace. Je možné to pochopit i tak, že se ji nepodařilo získat dostatek informací nebo tomuto období porozumět. 

Úplně jsem nepochopil co myslela větou "Kvůli tomuto cejchu se druhá vlna pentekostální zbožnosti úmyslně nazvala charismatická." V kontextu toho co jsem se dozvěděl z jiných zdrojů, zdá se že by mohlo jít o potřebu nazvat se jinak, protože charismatické hnutí bylo silně kritizováno Shromážděním Božím a zároveň oni kritizovali Shromáždění Boží a tradiční církve pro jejich institucionální "zkostnatělost" a nedostatek Ducha. Text není úplně jasný v tom, kdy přesně se druhá vlna pentekostálního hnutí začala nazývat charismatismem. Pokud se odkazuje na "druhou vlnu", může to naznačovat období po vzniku Assemblies of God v roce 1914, kdy se hnutí začalo více formálně organizovat, což by mohlo být někdy v první polovině 20. století. Nicméně, konkrétní časový rámec není z textu jasně patrný, což může být zdrojem nedorozumění. Může být užitečné konzultovat jiné prameny nebo odbornou literaturu, abyste získal lepší přehled o tom, jak se pojmy "pentekostalismus" a "charismatismus" vyvíjely a používaly v historii církve. Nejspíš se znovu obrádím na Helenu Exnerovou nebo Zdeňka Vojtíška, jestli by mi to mohli vysvětlit.

Popis rozdílů podle Jiřího Kouby

Dále jsem diskutoval o rozdílech mezi letničními a charismatickými pentekostálními křesťany a shrnuji zde některé klíčové body z jeho popisu.

Rozdíly mezi letničními a charismatickými charismatiky: Porovnání teologických a praktických aspektů

Letniční a charismatické hnutí jsou dva významné proudy v křesťanském světě, které oba zdůrazňují projevy Ducha Svatého a charismata. I když se mohou zdát podobné, existují mezi nimi určité rozdíly, které odrážejí jejich vlastní teologické a praktické přístupy. Zde jsou některé klíčové rozdíly:

1. Teologické zaměření:

   • Letniční: Letniční hnutí se obecně drží tradičních teologických nauk evangelikálního křesťanství, včetně důrazu na bibli jako základní autoritu, spásu skrze víru v Ježíše Krista a jeho oběť na kříži, a posvěcení skrze Ducha Svatého.
   • Charismatické: Charismatické hnutí může být otevřenější k novým teologickým myšlenkám a praxím, včetně přijímání nauk z různých křesťanských tradic a důrazu na osobní zkušenost s Božím Duchem jako základní pramen duchovní autority.

2. Liturgické a praktické rozdíly:

   • Letniční: Letniční bohoslužby a praktiky mohou být tradičnější a pevněji vázané na určité liturgické struktury a formality, včetně pravidelného průběhu bohoslužeb a používání konkrétních náboženských symbolů.
   • Charismatické: Charismatické shromáždění mohou být spontánnější a otevřenější k projevům Ducha Svatého, včetně hlasitého modlení, duchovního vedení a vyznávání duchovních darů.

3. Přístup k duchovním projevům:

   • Letniční: Letniční hnutí se může více zaměřovat na některé konkrétní duchovní projevy, jako jsou mluvení v jazycích, vykládání snů a vidění, a věřit, že tyto dary jsou důležitou součástí dnešní církve.
   • Charismatické: Charismatické hnutí může být více otevřené různým duchovním projevům a praktikám, včetně moderních forem proroctví, léčení, a víry ve zázraky.

4. Postoj k institucionální církvi:

   • Letniční: Letniční církve mohou mít pevnější struktury a hierarchie, které připomínají tradiční církevní organizace, a obecně klade větší důraz na disciplínu a poslušnost vůči vedení církve.
   • Charismatické: Charismatické hnutí může být méně formální a méně vázané na institucionální struktury, s větším důrazem na individuální duchovní prožitky a společenství věřících.

5. Specifické učení a praktiky charismatických charismatiků:

   • Impartace (Impartation): Charismatické hnutí klade důraz na přenos duchovní autority a darů prostřednictvím modliteb a požehnání od vůdců církve nebo nadále nadaných věřících.
   • Teologie vykoupení: Někteří charismatičtí učitelé kladou důraz na myšlenku, že Ježíš v pekle porazil Satanu a vykoupil lidstvo, což má velký vliv na jejich pojetí spásy.
   • Dominionismus: Tento teologický koncept zahrnuje myšlenku, že věřící mají mít vládu nad fyzickým světem a že církev má převzít vládu nad různými sférami společnosti.
   • Manažerské vedení církve: V některých charismatických hnutích je důraz kladen na autoritu a poslušnost vůči vůdcům církve, což může vést k autoritářským a kultickým tendencím.
   • New Thought (Nové myšlení): Charismatické hnutí může zdůrazňovat pozitivní vyznávání a popírání negativní reality, což může zahrnovat odmítání nemoci a utrpení ve prospěch prosperity a blahobytu.
   • Teritorialismus: Někteří charismatici věří, že musí vyhánět duchovní mocnosti z určitých geografických oblastí a vyhlašují nárok na tyto území ve prospěch Boha.
   • Uzdravování vírou: Charismatické hnutí může zdůrazňovat uzdravování skrze víru a důraz na zázraky jako důkaz Boží moci a přítomnosti.

Toto rozšířené porovnání ukazuje, že i když existuje mnoho podobností mezi letničními a charismatickými hnutími, charismatičtí věřící často zdůrazňují určité specifické nauky a praktiky, které se mohou lišit od tradičních letničních učení.