Herry Fotr stál na pahorku nad Nilskou rovinou – napůl jako člověk, jenž si zapomněl kouzelný klobouk, napůl jako muž, jemuž Hospodin vložil do ruky lacinou krabičku plnou kouzel. V očích měl zápisník prorockých poznámek a v kapse amulet, který přišel s návodem „používat opatrně — může vést k nechtěným efektům“. Po jeho pravici kráčel Aron, vysoký, suchý jako kmín a věčně s pytlíkem objektivních výhrad. Mezi jejich prvními deseti učedníky se líně převalovala směsice nadšení, nedostatečných talentů a přehnané víry v vlastní intuici.
„Pamatujte,“ pravil Herry a jeho hlas zněl jako varování vydané rozhlednou v bouři, „síla světla je služba. A když se služba učiní efektně, lidé tomu říkají zázrak. Když se to udělá moc nahlas, lidi tomu říkají show.“
Aron si z kapsy vytáhl malý prsten, uvnitř nějž žil domácí duch, jménem Klep — duch, který dokázal vycítit blížící se omyl a varovat dřív, než se stane. „Nepodceňuj ten poslední bod. Lidé považují za božské jen to, co je dobře zrežírované,“ zamumlal.
Faraón v údolí – muž, jenž sestavil armádu poskoků, všedních vykladačů tarotových karet a nadaných zaříkávačů, jejichž kletby lámaly hradby a vysušovaly řeky. Byl to vznešený muž, který se svým vzezřením podobal Bohu. Měl vlastní školu temných praktik, ne však tak světoznámou – ani tak propracovanou – jako tu, kterou vedl Herry Fotr. Fotr totiž měl od Hospodina za úkol činit učedníky, kteří budou následovat Hospodina a ovládat síly světla a všechny kouzla bílé magie, tak dobře, aby jen s pomocí Hospodinových rad a jeho bílé energie zvládli zvítězit nad Faraonem a jeho armádou čarodějů. Herry vyrostl na Faraonově dvoře a zařídil se podle toho co viděl. Svou školu zařídil podle tradičních egyptských praktik. Jeho pomocníci nosili ornamenty a nosili je s hrdostí, jako by to byly medaile za účast v soutěži 'Nejlepší záludnost'. Když se faraón usmál, říkal lidem, že štěstí závisí na tom, kdo má lepší kontrolu nad duchovními služebníky. Herry poblázněný touhou po kontrole duchovních sil, to chtěl taky. Co viděl u Faraona, to napodoboval. Rozdíl byl jen v tom, že na straně Herryho Fotra byl Hospodin.
Když Herry a Aron tu školu bílé magie založili, volali k sobě učedníky z periferií — chudé dívky, ztracené chlapce, unavené proroky, nadějné bylinkářky. Učili je znát světlo bílé energie od Hospodina a ovládat všechny ty síly, a duchovní bytostí, aby jen přikázali slovem svým a oni sloužili jak bylo třeba. Jejich úkolem bylo vzývat tyto éterické bytosti tak dlouho, dokud se jim neuráčilo přijít. Když bylo třeba ptali se nejprve jich na budoucnost a na to co mají dělat. K samotnému Hospodinu měl totiž přístup pouze Herry. Ti ostatní jen spoléhali na tyto světelné éterické bytosti. A jak byli oblečení tito tvorové, kteří se zjevovali v mlze za hlasitého mumlání proroků? Byli oblečeni jako bojovníci, ve zlaté zbroji, s helmou, štítem i kopí bylo zlaté, někteří měli měče, jiní válečné sekery, to vše, aby mohli rozsekat temné bytosti, služebníky faraona. Světlo v krajině ponuré je drahá surovina. Jak přinést světlo než vzýváním duchovních bytostí? Klanět se jim je nutno, do barev různých významů se odít, dle potřeby. Je třeba uzdravit raněného v boji? Postavíme zelený stan a všichni se oblečou do zeleného hávu, zapálíme světlo a budeme uctívat světlo.
Fotr si sebou přinesl knihu, kterou ukradl z Faraonovi knihovny. Byla to kniha zaříkadel a strategií na ovládnutí duchovních mocností a lidské mysli. Byly to opakované zaříkávadla, které bylo nutné opakovat co nejčastěji, klidně i během mytí nádobí. Herry měl za cíl vytvořit mocné modlitební hnutí, které se bude modlit 24 hodin celý týden a furt. Tím si postaví na svou stranu hodně bytostí světla. Nesmí však zapomenout vyzdobit příbytek modlitby zlatým a stříbrným hedvábím. Uprostřed místnosti budou rozprostřeny světle modré prapory symbolizující věčnou vodu od Hospodina. Tak se kterýkoliv učedník smí přijít napít aby se posílil ve chvíli vyčerpání.
Aron úkoloval učedníky a ten co byl zaúkolovaný vedením ostatních k tomu řekl:
„Uděláme z modlitby, střídání na směny, obložíme oltář zlatem a budeme vzývat světlo tak dlouho až budou všichni v rauši. V tom správném rozpoložení, kam budeme chodit pro občerstvující vodu. To nám dodá sílu. Když použijeme Faraónovy techniky na ovládání duší, budeme lepší než on, protože k tomu přidáme světlo. Stačí imitovat obrazy, ale stíny nahradíme světlem. To nám dá vítězství. Budeme zvedat ruce k poslům světla tak dlouho, dokud nezměníme tenhle temný svět a světlo z něj neovládne Egypt. To je plán. Boží plán. Naučme je řvát tak dlouho až nebudou schopni přemýšlet a žádná myšlenka, ani trápení už nebudou existovat, protože všichni padnou vyčerpáním a prostě nebudou mít sílu. Tak hlavně, že armáda světla a skřeti od Hospodina budou bojovat za nás.“
Aron dále plánoval svůj Boží plán.
„Dobře — takhle bych to rozestavil:
Kruh zálohy: trojice stojících v pozadí jako rezerva (rotace každou hodinu).
Přední linie: čtyři modlitební ‚štíty‘ — ti, co první přijmou ‚šepot‘ a stabilizují dav.
Léčebný stan: dvojice léčitelů a jeden nosič amuletů (rychlá evakuace).
Hlídači brány: dva, co sledují nebeské průrazy a hlasují signál ‚ticho/útočit‘.
Systém signálů: trubka = mobilizace; bílý prapor = stáhni se; modrý = doplnit vodu.
Školení: rotační cvičení po třech hodinách, simulace ztráty vedoucího a okamžité nasazení zálohy. Učedníci musí znát nejen místo, ale proč tam stojí — jinak je plán jen dekorace.
A vedoucí, ti budou znát všechny ty detaily, jak jsme si tu řekli, to ostatní znát nemusí. “
„Deset ran,“ zašeptal jeden z učedníků, když se Herry Fotr připravoval na bitvu s faraonem, „to zní jako skvělý plán na vítězství.“
A pak — jak to už v dobrých příbězích bývá — někdo otevřel špatné dveře ve špatný čas. Z brány vylétly věci, které Herry neměl v učebnici přesněji popsané. Herry neměl tu správnou knihu. Tu se objevila delegace se špičatými klobouky, s diplomy na krku a očima, které si uměly stáhnout tvář přes půlku obličeje jako zatahovací rolety. Tvořily akreditační řády, kteří dávali svolení těm kdo byli dost vzorní a morální, aby mohli nastoupit do bitevní řady jako první: Šeptáci, kteří proměnili slova v sliz, jenž by zalepil stránky posvátných svitků nalezených po celém Egyptě; Krotilelé, kteří svým hlasem dokázali uzemnit kdejakého chudáka nemravného, nečistého a všechny kdo nebyli faraonova dvora hodny; a Nejvyšší Bezdůvodník, který dovozoval pochybnost zřejmě hlubším hlasem než samotný Nil. Co to má znamenat? To je omyl? Což tito svedou umlčet Faraonovu temnou armádu? Ach, co čekat od faraonovy knihovny...
Faraón stál na svém balkoně jako ředitel, taktéž mírně zaskočen nečekaně velkou silou, která mu přišla na pomoc proti Herrymu a Aronovi. Tvářil se jako by jeho sponzoři právě rozhodli udělat změnu marketingové strategie. "Nepřišli jsme kvůli tobě, to na Herryho a Aronovi nám moc záleží. Proto jsme přišli."
ZAČÁTEK BITVY
Faraón zvedl ruku — prostý obřadní pohyb, jako když ředitel podniku slavnostně přestřihne pásku nově otevřeného obchodního centra — s mystickým zasyčením se zjevil magický kotouč, který rotoval a dělal vír kolem sebe tak dlouho až se brána kníže pekla otevřela. Dvě sféry se roztrhly jako papyrus přeříznutý nožem; Na obzoru se vynořila jízda — jejich stíny sebou přinášeli chlad a úděs. Místo prachu vířili tmu, zimu a studený pot se rozlíval po čele všem, kdo přihlíželi té podívané.
První jízda byli temně zahalení jezdci jejichž oči ve tmě svítily jako uhlíky v rozžhavených helmách. Koně byli vraní a byli tak silní mohutní, že by se jim žádný tažný kůň svou silou nevyrovnal. Když ty koně řhály a kopyty dupaly, střechy městkých budov se chvěly děsem. Jezdci nesly prapory na kterých byly vyryty jména těch, pro které si přišli jako první. Byly to jména proroků a kouzelníků Herryho Fotra a bylo jich nespočet. Znám vaše jména i vaše skutky a přišel jsem si pro vás, zaznělo hlasem prvního jezdce.
Herryho ochranný amulet svítil a tak Fotr byl ve spojení s neviditelnými duchovními vůdci, kteří ho zevnitř povzbuzovali jako jeden muž... "Neboj se, jsem tu s tebou." . Aronův hlas se třásl úzkostí a šeptal Herrymu u jeho ucha zašeptal: „Toto nejsou jen velvyslanci toto je pekelná invaze.“ Za těmi jezdci totiž pěšky kráčela celá armáda. Klep v Herryho prstenu pronikl drobným, suchým hláskem: „Poznámka: tento druh tleskání má špatné recenze.“
Faraón dirigoval armádu, která zdánlivě reagovala na jeho vlajkové gesta: zbarvení světla se změnilo, kněží rozvinuli svitky a vykřikovaly kouzelné obřadní a bitevní hlášky. Z prastarých hrobek v údolí se vyvalila masa temných bojovníků — postavy s mohutným vzezřením a abskurním vzhledem s touhou ničit, s rukama ozdobenýma háky, klepety nebo bodáky připravenými servírovat bolest. Jejich maska však měla formu úsměvu, světla a naděje, takže až příjde zásah, nikdo to nečeká.
První šok udeřil v podobě hudby: trubky faraónových šamanů foukaly tóny, které pronikali duši víc než uchem. Pod jejich zvukem vznikl vítr, který sebou bral i těžké účetní knihy, mnoho věcí padalo k zemi, i Herryho učedníci padali — ne všichni tělesně, ale uvnitř. Jejich sny, plány a učení se bortilo pod nečekanými událostmi. trubky nesly melodii bolestné fráze, výčitek svědomí a času promarněného hloupým počínáním.
Herry sám neutekl. Vztyčil ruku a vykřikl první zaříkávání z Faraonovy ukradené knihy: „Luxen, veleó - k světlu, obracej se!“ Z jeho dlaně vystřelila zář jako nově ražená mince — lesk tak intenzivní, že učedníci na chvíli zapomněli dýchat. Světelné figury se vynořily z pozadí praporů, postavy ve zlatých zbrojích, kopí jejich byly jako sluneční paprsky, a rozběhly se proti jezdectvu stínů.
Ale temné bytosti nebyly jenom stíny; byly to zbytky marketingu, který podsunul závadné učení. Jeden z nich — velitel s helmou ozdobenou razítky starého porušení smlouvy — pozvedl ruku a z jeho ramen se vyval mrak šepotů, který pronikl do prsou bojovníků světla. Zářící kopí se zablokovala jako světelné zrcadla; jeden po druhém se zlatí žoldnéři zachvěli a začali se ptát, zda stojí na správné straně veřejného mínění. Učedníci Herryho si uvědomili, že někde mezi opakováním zaříkadel a recitací kouzelných sloganů zůstala mezera — lidské pochybnosti.
Herry, dojatý tím, co viděl, sáhl po dalším hesle z knihy — ne tak v mnohem moudřejším, ale rychlým a efektním. „Chvění! Chvění naděje!“ vykřikl. A z jeho hlasu se zrodil prastarý řetěz ohnivých bran — jedna z nich se otevřela níže nad Nilskou hladinou: nebyla to ale brána made-in-Egypt. Z ohnivé brány vystoupaly bytosti, jež nebyly jen vojáky, ale sochami zahalenými v roji jisker — andělští rytíři, kteří místo štítů nosili prastaré verze odpuštění.
Ten okamžik byl jako srážka dvou divadel: Faraónův tým přinesl scénografii strachu, Herry přinesl efekty, ale ta ohnivá brána přinesla bezprostřední výsledek — něco, s čím by se ani jedna strana nechtěla chlubit. Zářící rytíři šli vstříc temnotě a když se srazili z temnoty vyletěly jiskry, které prskaly jako prskavá světelná fontána.
Vřava byla totální. Zaklínadla praskala jako prskavky; kouzla se mísila v nových barvách a zem se roztřásla pod patami rytířů. Jeden z Herryho učedníků — Ambar, stál uprostřed a recitoval rituál „Očistné kroužení“. Místo aby z jeho svitku vyšla záře moci a síly, vyskočila z něj hejna drobných světlušek, která svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Aron velel: „Rotujte zálohy! Léčebný stan doprava! Hlídejte křídla!“ Jeho hlas byl čistý, tvrdý, jako ten, kdo zná taktiku. Klep ale v prstenu přidal suchý komentář: „Poznámka: instrukce fungují lépe, když je někdo poslouchá.“
Herry se snažil udržet ta dvě protikladná pole — stránku s předpisy z knihy i bránu, co vzedmula z ohně. Pak nastal výbuch smíšeného zvuku — bubny. Slova se proměnila v pohyb; armády se srazily a svět se pod nimi zavlnil.
Faraón přikázal svým čarodějům, aby vyvolali „stínoborce“ — stíny, které dokážou kopírovat chování davu. Herry poslal své zlaté bojovníky, kteří se leskli jako nové právě vyražené zlaté mince a při pohybu vyvolávali pozitivní hashtagy všude kudy prošli. Učedníci se rozdělili: někteří stáli v první linii a recitovali modlitby, které zněly jako smluvní podmínky pojišťovací agentury, jiní zase zněli jako by se zasekla gramofonová páska.
Bitva se změnila v kabaret, kde se andělé a démoni přetahovali o to, kdo umí lépe imitovat lidský strach. Jeden z temných říká: „My děláme špatné sny, ale kvalitně!“ A zlatý válečník odpovídá: „My děláme překvapení s prodlouženou zárukou!“
Klep v prstenu uštědřil poznámku: „Upozornění: amulet si stěžuje že je přepracovaný a chtěl by si zdřímnout.“
Mezitím se temní šamani naučili
skládat smlouvy se sebou samými — smlouvy, které fungovaly jako mosty
pro ostatní temné bytosti. „Kupujte a jezte naše proroctví, kupujte a
jezte naše věštby.“ a proroci světla? Ti se postupně nenápadně vytratili
do okolních domů, kde za úplatu požehnali, a přespali, aby mohli snít a
přinést nějaké kvalitní božské sny.
Přivedli s sebou komando „Nedůvěřáků“ — malinké bytosti, co žvýkaly laskavost, aby vytvořily zuby pro další invazi. Jejich způsob boje byl prostý: šepot, který rozséval pochybnost; malá představa, která rostla nenápadně jako plíseň.
Herry odpověděl tím, co uměl nejlépe: rituály, které se naučil z Faraonovy knihy. Vyzval své učedníky, aby vytvořili „kruh světla“ — šest vrstev švitořících frází, dvě vrstvy symbolů a jednu vrstvu svíček. Byl to velkolepý úkol, k recitacím proroků světla se přidával hlas který vzešel z prázdnoty. Jakoby svíčky zpívaly sami od sebe.
Faraón mezitím vytáhl z rukávu svou nejhorší zbraň: „Papyrus kontradikcí“ — svitek, který při přečtení mění realitu na alternativní nabídku. Když byl svitek unesen větrem mezi lidi, pletl jim myšlení tak šikovně, že si každá rodina myslela, že je galantnější odvádět daně dvakrát: jednou Herrymu fotrovy a té jeho škole, a podruhé Faraonovi, protože žijí v zemi Egyptské. Chaos rostl; kouzelníci z obou stran si začali vyměňovat poznámky o tom, jak moc je potřeba, aby publikum zůstalo emocionálně konzistentní.
Učedníci Herryho narazili na temné
bytosti tváří v tvář — a zjistili, že boj se nevede jen meči a
zaklínadly, ale i trapností. Jeden z vůdčích učedníků, co měl jméno
Ambar, při pokusu o explozivní jiskru špatně přečetl zaklínadlo. Místo
démonů světla vyvolal tak hejno destiček, které začalo létat z faraónovy
účetní knihy. Na nich byly napsány hlášky jako mene tekel upersin.
Neboli: Dlužíš mi svou duši a já z tebou skoncuji. Faraón propadl
rozhořčení, kdo to použil jeho nejoblíbenější kouzlo a kde ho vzal? Čí
duši kouzlo vezme ted? Faraonovu, Ambarovu nebo jejich služebníků?
Jak den přecházel v noc, obě armády — ta světlá i ta temná — už nebyly schopny jasně rozlišit, proč vlastně bojují a za co.
Nastalo ráno, bitva byla u konce a Herry stál u řeky. V ruce svíral amulet a přemýšlel, že možná moc není jen problém věcí, které přicházejí z vrchu, ale taky věcí, které si lidé sami vytvářejí — a že často bývá těžší umlčet touhu být první, než brigádu temných bytostí.
Bitva skončila nikoli prohrou, nýbrž přeřazením: jakmile se v tom všem ztratí smysl, zůstane pouze humorná relikvie, která se vypráví u ohňů a u které se každý občas zasměje — zejména když si uvědomí, kdo vlastně tahal za nitky.
A Herry? Stál se zápisníkem v ruce, z něhož mu vypadl jeden list s poznámkou: „Poznámka 43 — když kopíruješ moc, musíš ji složit účet.“ Aron se k němu přisunul, krev a prach na rouše, a řekl: „Buď jsme se naučili něco, co má cenu, nebo jsme právě podepsali smlouvu s tím, co označujeme za úspěch.“ Herry jen přikývl — protože věděl, že vítězství, které přichází přes bránu ohně, nese v sobě cenu, kterou neznají ti, kdo nechtějí porozumět tomu co bylo v ostatních faraonových knihách.
