Historické shrnutí kořenů legalismu ve hnutí svatosti a pentekostalismu

Kompletní článek v originále: https://www.thegospelcoalition.org/essay/battle-will-part-4-john-wesley-jonathan-edwards/

Komplexnější překlad: Bitva o vůli, 4. část

Autor: Matthew Barrett

Český text: Jde o extract

Definice

Neshody ohledně svobodné vůle pokračovaly i v 18. století mezi osobnostmi jako John Wesley a Jonathan Edwards. Wesley, jako arminián, tvrdil, že vůle je obdařena předcházející milostí, která jí umožňuje svobodně se rozhodnout následovat Krista; Edwards na druhé straně tvrdil, že touhy srdce jsou v konečném důsledku dány Bohem nebo hříšnou přirozeností člověka, a tudíž je Bůh suverénní nad volbami člověka, přičemž umožňuje lidem volit podle svých touh, což je podle Edwardse podstatou lidské svobody.

Shrnutí

Neshody ohledně role vůle v spasení pokračovaly i v 18. století a jsou dobře viditelné, pokud porovnáme teologii dvou významných teologů a kazatelů: Johna Wesleye a Jonathana Edwardse. John Wesley, jako arminián, tvrdil, že vůle je obdařena předcházející milostí, která jí umožňuje svobodně se rozhodnout následovat Krista. To znamenalo, že každý člověk měl možnost svobodně si vybrat, zda bude Krista následovat, nebo ne, ale zároveň to znamenalo, že mohl ztratit své spasení. Wesley také věřil v určitou úroveň křesťanské dokonalosti, která zahrnovala to, že křesťan je svobodný od vědomého hříchu. Jonathan Edwards, na druhé straně, jako příslušník kalvinistické tradice, tvrdil, že touhy srdce jsou v konečném důsledku dány Bohem nebo určeny hříšnou přirozeností padlé lidskosti. To chránilo jak Boží suverenitu, tak lidskou odpovědnost a milosrdnou povahu spasení. Zatímco lidské touhy nebo sklony jsou určeny, lidé vždy jednají svobodně podle svých touh, takže svobodná vůle člověka je také chráněna v Edwardsově argumentaci.

John Wesley a Jonathan Edwards byli dvě z nejvýznamnějších postav křesťanského kazatelství 18. století. Jejich služba a spisy nejenže ovlivnily křesťany a církve na různých kontinentech, ale jejich dědictví bylo předáno generacím, které následovaly. Přestože oba muži byli oddáni kázání a výuce stejného evangelia, jejich příběhy se liší a jejich teologie také.

John Wesley

V rané fázi svého života měl John Wesley (1703–1791) hluboký zájem o zbožnost a pobožnost, což se dá vystopovat až do jeho dní na Oxfordu. Wesley projevoval vážnou oddanost, která byla charakterizována přísným dodržováním morální správnosti. Jeho starost o zbožnost byla ovlivněna pravidly a cvičeními svatého života a smrti od biskupa Taylora. Johnův bratr Charles založil „Svatý klub“, což byla příležitost se spojit s dalšími mladými muži v odhodlání žít svatě. Byli také silně ovlivněni knihou Williama Lawa Křesťanská dokonalost, která prosazovala sebeodmítnutí a vykonávání dobrých skutků. Pozorovatelé Svatého klubu se smáli a nazývali jeho členy „Biblovými moly“ nebo „metodisty“.

Navzdory takové oddanosti morálnímu životu se John po zpětném pohledu na tuto dobu rozhodl, že ještě nebyl skutečně obrácený k evangeliu. Když v roce 1737 odcestoval do USA s plánem působit jako misionář mezi indiány Chickasaw pro Společnost přípravy evangelia v cizích zemích, byl nečekaně ohromen německými Moravany na cestě. Když jejich loď plula přes divoké větry a moře, Moravany neprojevovali strach, ale ukazovali důvěru v Boha a nepochopitelnou pokoru. Po malém úspěchu u Chickasaw se John vrátil do Anglie a znovu se setkal s Moravany. Tentokrát Johnova pozornost upoutal muž jménem Peter Boehler, který učil, že existují dva znamení, že je člověk obrácený. Za prvé, člověk je charakterizován pánováním nad hříchem. Za druhé, má určitou jistotu, že mu byly odpuštěny hříchy, což vede k neobvyklému pokoji.

John a Charles oba cítili, že jim tato zkušenost chybí, což je naplnilo úzkostí. Ale 24. května 1738 John navštívil moravské shromáždění na Aldersgate Street v Londýně, kde uslyšel nahlas přečtený úvod k Luterovu komentáři k Listu Římanům. Johnovo srdce bylo „zvláštně zahřáto“. Později o této zkušenosti řekl: „Cítil jsem, že důvěřuji v Krista, pouze Krista pro spásu, a byla mi dána jistota, že mi vzal hříchy, i mé, a zachránil mě od zákona hříchu a smrti.“ Evangelium Ježíše Krista otevřelo jeho oči pro jeho závislost na Bohu pro odpuštění a věčný život. Wesley si uvědomil, že vnější shoda může vypadat jako svatost, ale může být klamná a nemusí nutně odrážet, zda člověk skutečně znovu zrozený.

Toto bylo jen začátkem dlouhé a vlivné itinerantní kázatelské služby pro Johna. Ale John měl také administrativní dary, což se projevilo jeho schopností organizovat společnosti, kde se muži scházeli k tomu, aby usilovali o svatost. Jelikož John nemohl najít dostatečný počet pastorů, kteří by vedli tyto společnosti, zavedl systém okruhů, kde kazatelé cestovali na dlouhé vzdálenosti, aby dohlíželi na společnosti po celé zemi. Tyto společnosti byly známé svou důrazem na evangelizaci, ale zejména a především na svatý život.

Wesley věřil v Arminianismus, který je založen na prevenientní milosti, která byla každému člověku dána a která zrušila účinky původního hříchu. Vůle neskoro obráceného člověka je tedy schopná buď spolupracovat s následnými milostmi, nebo je odmítat, čímž zmaří jejich účinek a spasení. To znamená, že otázka, zda je někdo znovu zrozen, závisí na vůli člověka. Wesleyho Arminianismus ho postavil do konfliktu s kalvinisty jeho doby, jako byl George Whitefield.

Wesley rovněž učil formu křesťanské dokonalosti, vzhledem k jeho silnému důrazu na posvěcení a svatost.

V roce 1757 jej pozvala do funkce prezidenta Princetonské koleje, kam se přestěhoval v lednu 1758. 22. března 1758 však nečekaně zemřel na komplikace po očkování proti neštovicím. Jeho poslední dny a dopisy, v nichž vyjadřoval důvěru v Boží vůli a duchovní spojení se svou manželkou Sarah, zůstávají dojemnou připomínkou jeho víry a odkazu.

Jonathan Edwards

Jonathan Edwards (1703–1758) se narodil ve stejném roce jako Wesley, ale zemřel mladý, o několik desetiletí dříve, než Wesleyův život skončil. Po třech stoletích od Edwardsovy smrti historici a teologové došli k závěru, že byl jedním z nejimpozantnějších teologických a filozofických myslitelů své doby.

Edwards ale nebyl akademik v ivory tower, ale pastor v Nové Anglii, který většinu svého týdne věnoval studiu a přípravě na nedělní kázání. Někteří ho označili za posledního puritána, možná proto, že jeho styl psaní a kázání, stejně jako jeho teologická logika a důrazy, měly puritánskou příchuť. Na jedné straně kázal „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“ (1741), kde kladl velký důraz na Boží hněv jako spravedlivý soud proti vzpurným hříšníkům – zpráva, která měla posluchače přimět k pokání a obrácení. Na druhé straně Edwards napsal Nebesa, svět radosti, kde se zabýval nejen nadějí, kterou má každý věřící v Krista v posmrtném životě, ale i slávou a radostí, které na věřícího čekají. Důvod pro tuto budoucí radost měl vše společného s tím, kdo je v nebi – tedy samotným Bohem, který je, jak Edwards říkal, nekonečným pramenem krásy a lásky. Pro Edwardse Boží sláva a radost křesťanů nejsou v protikladu, ale jsou neoddělitelně spojeny.

Edwards byl také důkladným filozofem a teologem. Snažil se vyrovnat s myšlenkami osvícenství a přemýšlel, jak by se křesťanská víra dala pochopit skrze víru a rozum. Zároveň se považoval za dědice kalvinistické tradice a hájil doktríny milosti proti arminiánským odpůrcům. Dělal to ale způsobem, který odpovídal kontextu jeho doby. Ve své práci Svoboda vůle (1754) Edwards oponoval arminiánskému pojetí svobodné vůle, když navrhl, že vůle je určována vnitřními a vnějšími faktory, ať už jsou to hřích a svět, nebo sám Bůh. Lidské sklony nejsou autonomní, ale určeny k tomu, aby si člověk vybral jednu věc před druhou. Jinak není možné vysvětlit motivy při rozhodovacím procesu. A přesto, i když je člověk určován k tomu, aby si vybral A místo B, jeho volba zůstává svobodná, protože si vždy vybírá podle své nejsilnější sklony.

Co se týče milosti, Edwards rozlišoval mezi přirozenými a morálními schopnostmi. Přirozená schopnost je fyzická vlastnost člověka, zatímco morální schopnost je duchovní vlastnost ovlivněná původním hříchem. Ve světě po pádu může člověk mít fyzické schopnosti, tedy schopnost volby, ale je duchovně zotročen, postrádá duchovní schopnost vybrat si Boha místo hříchu a světa.

Pro tuto důvod, co unregenerované (neobnovované) osoby zoufale potřebují, je obnova – proces, v němž Duch svatý vdechuje nový život do duchovně mrtvých. Tímto způsobem Duch obnovuje a přetváří lidské sklony. Předtím nenáviděl Krista, ale nyní touží po Kristu více než po samotném životě. Jeho sklony jsou určovány účinnou milostí Ducha a přesto díky Ducha práci regenerace už nejsou sklony proti Kristu, ale pro Krista, dokonce důvěřující v Krista.

I když bychom se mohli zaměřit na jeho intelektuální úspěchy, nemůžeme opomenout Edwardsův pastorační přínos. Solomon Stoddard, Edwardsův dědeček (z matčiny strany), byl pastorem kostela v Northamptonu, Massachusetts. Edwards sloužil pod Stoddardem od roku 1727 a po Stoddardově smrti v roce 1729 ho nahradil.

V letech 1734–1735 zažil Edwardsův kostel v Northamptonu probuzení. Edwards kázal sérii kázání o ospravedlnění vírou (o stejném tématu napsal svou magisterskou práci na Yale). Výsledkem bylo, že mnoho lidí v jeho kongregaci a okolí bylo silně zasaženo a přivedeno k pokání a důvěře v Krista, stejně jako k většímu závazku k svatosti a pevné lásce k ostatním. Ve své práci Věrný příběh o překvapivém díle Boha při obrácení mnoha stovek duší v Northamptonu a okolních městech a vesnicích Nového [sic] Hampshire v Nové Anglii (1737) Edwards popisuje tuto zkušenost:

„Bylo zde řečeno několik věcí veřejně … o ospravedlnění vírou … Bylo to slovo, které zde bylo včas proneseno; a bylo to zjevně provázeno velmi pozoruhodným Božím požehnáním na duších lidí v tomto městě...“

Toto probuzení bylo skutečně pozoruhodné. Tři sta lidí bylo spasených za pouhých šest měsíců, a to v městě s pouhými 1200 obyvateli. V březnu a dubnu 1735 bylo konvertováno až 30 lidí týdně.

Později Edwards napsal Nauku o náboženských afektech (1746), kde se podíval na duchovní zkušenosti křesťanů, rozdělil mezi pravé a falešné obrácení, stejně jako autentické a umělé formy svatosti. Nikdo po něm nevyprodukoval lepší analytickou práci o tom, co tvoří skutečné probuzení a s ním i skutečnou spiritualitu.

I přes takové probuzení jeho pastorační služba neskončila dobře. Ukázalo se, že Edwards nesouhlasil se svým předchůdcem, Solomonem Stoddardem, který připustil nepřevrácené lidi ke svaté večeři. K tomu se přidala komplikovaná řada událostí, včetně rodinných neshod, což vedlo k tomu, že byl Edwards v roce 1750 vyhozen. Tento tragický výsledek vedl k nečekanému zvratu. Edwards a jeho rodina se přestěhovali do Stockbridge, kde sloužili mezi původními obyvateli, a tento přechod mu umožnil napsat a vydat řadu teologických prací.

V roce 1757 ho přijala Princetonská univerzita, která byla stále v plenkách, a Edwards přijal nabídku stát se jejím prezidentem. V lednu následujícího roku se přestěhoval, a zbytek jeho rodiny měl přijít v dalších měsících. Ale 22. března 1758 Edwards nečekaně zemřel na následky očkování proti neštovicím. Jeho smrt byla tak šokující, jak nečekaná.

A přesto, jak v životě, tak i ve smrti, Edwards mluvil o svém „neobvyklém spojení“ se svou ženou Sarah a důvěřoval Boží vůli a jeho péči. Když věděl, že smrt je blízko, řekl své dceři Lucy:

„Milá Lucy, zdá se mi, že je Boží vůle, abych tě brzy opustil; proto vyřiď má nejvřelejší pozdravy mé drahé ženě, a řekni jí, že to neobvyklé spojení, které mezi námi trvalo tak dlouho, bylo takového druhu, že věřím, že je duchovní a proto bude trvat navždy.“

Sářina odpověď, stejně jako ta jeho, odrážela důvěru v Boží providenci a dobrodiní i v těžkém zármutku:

„Můj drahý dítě, co mám říci? Svatý a dobrý Bůh nás zahalil temným oblákem! … Pán to učinil. Učinil mě uctívat Jeho dobrotu, že jsme ho [Jonathana] měli tak dlouho. Ale můj Bůh žije a má mé srdce. Ó, jaký odkaz nám zanechal můj manžel, tvůj otec! Všichni jsme dáni Bohu; a tam jsem, a ráda tam budu.“

* * *

🧾 Dodatečné informace o Edwardsově smrti způsobené "očkováním"

• Edwards byl zastáncem vědy a tehdejší osvícenské medicíny.

• V roce 1758 se stal prezidentem Princeton College a chtěl jít příkladem studentům – nechal se tedy inokulovat.

• Přestože většina lidí proceduru přežila, on zemřel na její komplikace – konkrétně horečku a sekundární infekci.

 

 

Překlad článku: Bitva o vůli - John Wesley a Jonathan Edwards (4. část)

Tento velmi užitečný článek pomáhá pochopit hlavní problém učení Johna Wesleyho , vznik a šíření legalismu hnutím svatosti, z čehož se později vyvinul legalismus pentekostální a charismatický.

Zdroj: https://www.thegospelcoalition.org/essay/battle-will-part-4-john-wesley-jonathan-edwards/

Původní název:  The Battle of the Will, Part 4: John Wesley and Jonathan Edwards 

Autor: Matthew Barrett

Překlad: GPT 4o

Poznámka překladatele: Za správnost překladu neručím, mohou být vypuštěny a pozměněny některé části. Čtete originál nebo použijte překladač.

Definice

Rozepře o vůli pokračovaly až do 18. století mezi osobnostmi, jako byli John Wesley a Jonathan Edwards: Wesley, jako arminián, tvrdil, že vůle obdržela předcházející milost (prevenient grace), která jí umožňuje svobodně se rozhodnout následovat Krista; Edwards naopak argumentoval, že touhy srdce jsou v posledku dány buď Bohem, nebo hříšnou přirozeností člověka, a že proto je Bůh suverénní nad lidskými volbami, přičemž lidem zároveň dovoluje volit podle svých tužeb, což je Edwardsovým pojetím lidské svobody.

Shrnutí

Rozepře o roli vůle ve spáse pokračovaly až do 18. století a jasně se ukazují při konfrontaci teologií dvou předních teologů a kazatelů: Johna Wesleyho a Jonathana Edwardse. John Wesley, jako arminián, zastával názor, že vůle obdržela předcházející milost, která jí umožňuje svobodně následovat Krista. To znamená, že každý člověk má schopnost svobodně se rozhodnout, zda Krista přijme, avšak zároveň nese riziko ztráty spásy. Kromě toho Wesley věřil v možnost dosáhnout křesťanské dokonalosti, v jejímž rámci je věřící zbaven veškerého vědomého hříchu. Jonathan Edwards, zastávající kalvinistickou tradici, naopak tvrdil, že touhy srdce jsou ve svém jádru dány Bohem nebo hříšnou přirozeností padlé lidskosti. Tímto názorem chránil jak Boží suverenitu, tak lidskou odpovědnost a milostný charakter spásy. Lidské touhy jsou sice determinované, přesto však člověk vždy jedná svobodně podle svých nejhlubších sklonů, což zároveň potvrzuje svobodnou povahu vůle i v Edwardsově pojetí.

---

John Wesley

John Wesley (1703–1791) projevil zájem o zbožnost a pobožnost již během studia na Oxfordu. Prokazoval vážnou oddanost, poznamenanou přísným dodržováním morálních zásad. Jeho snahu o pobožnost ovlivnilo dílo biskupa Taylora Rules and Exercises of Holy Living and Dying. Wesleyho bratr Charles založil „Holy Club“, kde se mladí muži zavázali usilovat o svatost. Velký vliv na ně měla i kniha Williama Lawa Christian Perfection, která propagovala sebezapření a konání dobrých skutků. Diváci „Holy Clubu“ je posměšně nazývali „Bible Moths“ („bibličtí moli“) nebo „metodisté“.

Navzdory svému odhodlání k mravnímu životu však Wesley s odstupem došel k závěru, že dosud skutečně neuvěřil evangeliu. V roce 1737 odcestoval do Ameriky jako misionář u společnosti Society for the Preparation of the Gospel in Foreign Parts, kde měl sloužit Čikasawům. Na palubě lodi potkal německé Moravany, jejichž neochvějná důvěra v Boha a pokora ho zanechaly v úžasu. Po nevelkých úspěších u Čikasawů se vrátil do Anglie a Moravany znovu potkal. Tentokrát ho oslovil Peter Boehler, který učil, že obrácení je poznat podle dvou znaků: nadvlády nad hříchem a jistoty odpuštění, která přináší nezvyklý pokoj.

John i Charles si uvědomili, že v jejich vlastních zkušenostech tyto znaky chybí, a obklopila je úzkost. Dne 24. května 1738 navštívil John moravské shromáždění na Aldersgate Street v Londýně, kde mu bylo při čtení Lutherovy předmluvy k Římanům „podivně rozžhaveno srdce“. Wesley o tom později napsal:

„Cítil jsem, že doufám v Krista, Krista jedině pro spasení, a dostalo se mi jistoty, že mi byly odpuštěny mé hříchy, dokonce i ty mé vlastní, a že jsem byl vysvobozen ze zákona hříchu a smrti.“

Tato zkušenost mu otevřela oči k závislosti na Boží milosti a upevnila jeho přesvědčení, že ospravedlnění přichází vírou, nikoli skutky. Ještě následující neděli vystoupil v kazatelně s učením sola fide (pouze vírou) a solus Christus (pouze Kristus).

Tím začalo jeho dlouhé a vlivné kazatelské putování. Wesley však projevil i organizační nadání – zakládal společenství věřících, která vedli jáhni a starší. Když nemohl najít dostatek pastorů, zavedl obvodní (circuit) systém, v němž kazatelé cestovali na koních mezi různými společenstvími. Jeho společnosti byly známé dùrazem na evangelizaci i na posvěcený život.

Přestože Wesley trval na základních principech křesťanské soteriologie (nové narození, ospravedlnění vírou), některá jeho zdůraznění byla kontroverzní. Jako arminián učil o prevenientní milosti, která předchází spáse a je udělena všem lidem, avšak účinnost další Boží milosti závisí na lidské vůli, jež ji může přijmout nebo odmítnout. Tím odmítal myšlenku neodolatelné milosti a zdůrazňoval možnost ztráty spásy. V souladu s arminiánstvím učil, že vyvolení je podmíněné, smíření univerzální a spása může být ztracena, což jej vedlo ke konfliktu s kalvinisty, například s Georgem Whitefieldem.

Wesley také vyučoval formu křesťanské dokonalosti: podle něj může křesťan dosáhnout stavu bez vědomého hříchu. Hřích definoval jako „dobrovolné porušení známého zákona, který lze poslechnout“. Pokud je hřích vědomým činem, lze se mu zcela vyhnout. Ve svém spisu Plain Account of Christian Perfection (1767) popsal, že dokonalost je dar Ducha svatého, na kterém lze s nadšením pracovat, ale zároveň varoval, že nadměrná sebedůvěra může vést k pádu: spása i dokonalost jsou výlučně výsledkem Boží milosti.

Wesleyho vliv byl mimořádný: předpokládá se, že kázal přes 40 000krát a procestoval více než 250 000 mil. Ke dni jeho smrti bylo v Anglii a Americe pod jeho dohledem zhruba 294 metodistických kazatelů, kteří vedli desetitisíce věřících.

---

Jonathan Edwards

Jonathan Edwards (1703–1758) se narodil ve stejném roce jako Wesley, ale zemřel mnohem dříve. O jeho intelektuálních a filozofických schopnostech se dodnes soudí jako o jedněch z nejvýznamnějších své doby.

Nejednalo se však o izolovaného akademika, ale o pastora v Nové Anglii, který většinu týdnů věnoval pečlivé přípravě kázání. Někteří jej nazvali „posledním puritánem“ díky puritánskému stylu psaní, kázání i teologické argumentace. V roce 1741 pronesl slavné kázání „Hříšníci v moci rozhněvaného Boha“, zdůrazňující Boží hněv nad hříšníky a vyzývající k pokání. Na druhé straně ve spisu Heaven, a World of Joy popisoval naději každého věřícího a rozjímání o potěšení a slávě, kterou Bůh jako nekonečný pramen krásy a lásky poskytuje. Pro Edwardse nebyly Boží sláva a křesťanská radost protiklady, ale neoddělitelné.

Edwards byl také důkladný filozof a teolog. V díle Freedom of the Will (1754) vyvracel arminiánský pohled na svobodnou vůli tím, že ukazoval, že vůle je nevyhnutelně ovlivněna vnitřními a vnějšími faktory – ať už hříchem, světem, nebo Bohem. Lidské sklony jsou tedy determinovány, přesto člověk volí svobodně podle své nejsilnější touhy. Rozlišoval mezi přirozenou schopností (fyzickou kapacitou volby) a mravní schopností (duchovní schopností volit Boha), kterou člověk po pádu postrádá.

K pravému obrácení je proto nezbytné znovuzrození – Duch svatý vdechne duchovně mrtvým nový život a obnoví jejich sklony. Kdysi nenáviděli Krista, ale po regeneraci po Něm touží více než po vlastním životě. Tato účinná milost nutí k víře, přesto však volba zůstává svobodná. Edwards tak rozvíjel kalvinistické pojetí svobody vůle, konsistentní s jeho dobou i s tradicí. První zárodky této myšlenky lze spatřit již v jeho kázání „A Divine and Supernatural Light“ z roku 1733.

Kromě intelektuálního odkazu nelze opomenout Edwardsovu pastoraci. Pod otcovskou střechou dědečka Solomona Stoddarda v Northamptonu (Massachusetts) sloužil od roku 1727 a po jeho smrti v roce 1729 převzal úřad pastora. V letech 1734–1735 jeho sbor prožil „obrození“, když Edwards kázal o ospravedlnění vírou. Ve spise A Faithful Narrative of the Surprising Work of God in the Conversion of Many Hundred Souls in Northampton, and the Neighbouring Towns and Villages of New [sic] Hampshire in New-England (1737) Edwards píše:

„Bylo zde veřejně proneseno několik slov … týkajících se ospravedlnění pouze vírou … Ukázalo se, že to bylo řádné slovo v pravý čas; a bylo zjevně doprovázeno velmi pozoruhodným požehnáním z nebe duším lidí v tomto městě. … A pak to bylo, v pozdější části prosince [1734], kdy Duch Boží začal neobyčejně působit a zázračně mezi námi pracovat; a velmi rychle, jeden za druhým, pět či šest osob, které byly … a některé z nich byly dotčeny v nesmírně pozoruhodném způsobem.“ (s. 149)

Edwards popisuje praktický průběh:

„Ačkoli lidé obvykle nezanedbávali své světské povinnosti, náboženství bylo pro všechny největší starostí a svět byl jen vedlejší záležitostí. Jedinou věcí, na kterou byli zaměřeni, bylo získat království nebeské, a každý se zdál do něj vroucně tlačit. Zapálení jejich srdcí v této velké záležitosti nelze bylo skrýt, projevovalo se v jejich tvářích. Bylo pak strašlivé být mimo Krista, dennodenně v nebezpečí upadnout do pekla; a co měli lidé na mysli, bylo zachránit své životy a utéci před hněvem, který přijde. Všichni horlivě vyhledávali příležitosti pro své duše a často se scházeli v soukromých domech k náboženským účelům: a když se taková setkání konala, byla velmi hojně navštěvována.“ (s. 150)

Toto náhlé oživení bylo ničím jiným než pozoruhodné. Tři sta lidí bylo spaseno během šesti měsíců v městě s pouhými 1 200 obyvateli. Na vrcholu, v březnu a dubnu 1735, docházelo k obrácení až třiceti duší týdně. Jeho dopad na širší společnost byl rovněž výrazný:

„Tato Boží práce, jak pokračovala, a množství pravých svatých, kteří se přidávali, brzy vedly k nádherné proměně města: zdálo se, že je plné Boží přítomnosti; nikdy nebylo tak plné lásky, ani radosti, a přitom tak plné soužení, jako tehdy. Ve skoro každém domě byly pozoruhodné známky Boží přítomnosti. Byla to doba radosti v rodinách na znamení spasení, které k nim přišlo; rodiče se radovali nad svými dětmi jako nad novorozenými, manželé nad svými manželkami a manželky nad svými muži. Boží jednání byla vidět v jeho svatyni, Boží den byl potěšením a jeho stánky byly příjemné. Naše veřejné shromáždění byla nádherná: shromáždění bylo živé v Boží službě, všichni horlivě naslouchali veřejnému bohoslužebnému úkonu, každý posluchač chtěl pít z Kristových slov, jak plynula z úst kazatele; shromáždění obecně se z času na čas potýkalo s slzami při kázání slova; někteří plakali se smutkem a soužením, jiní se slzami radosti a lásky, další se slitováním a starostí o duše svých bližních.“ (s. 151)

Po tomto zážitku Edwards v roce 1746 vydal A Treatise Concerning the Religious Affections, kde rozlišoval mezi pravou a falešnou konverzí a mezi autentickou a umělou zbožností. Toto dílo zůstává vrcholnou analýzou znaků opravdového obrození.

Navzdory tomuto oživení však Edwardsova pastorace skončila konfliktem se zastánci volného přístupu k Večeři Páně a osobními spory ve sboru, které vedly k jeho odvolání v roce 1750. Odešel do Stockbridge sloužit domorodým Američanům a v tomto období intenzivně psal teologická díla.

K roku 1757 se Princetonská koleje, tehdy teprve v počátcích, obrátila na Edwardse s nabídkou prezidentského úřadu, kterou přijal. V lednu následujícího roku se přestěhoval do Princetonu a očekávalo se, že se k němu v následujících měsících připojí i zbytek jeho rodiny. Avšak 22. března Edwardse nečekaně zasáhly komplikace po očkování proti neštovicím a on zemřel. Jeho smrt byla stejně zničující, jako byla nečekaná.

Stejně jako za života, i ve smrti hovořil Edwards o své „mimořádné jednotě“ s manželkou Sarah a důvěřoval Boží vůli a jeho otcovské péči a věrnosti. Když věděl, že mu zbývá málo času, řekl dceři Lucy:

„Drahá Lucy, zdá se mi, že je Boží vůle, abych vás brzy opustil; proto pozdrav mou nejmilejší manželku a řekni jí, že ta mimořádná jednota, která mezi námi tak dlouho panovala, byla podle mé naděje duchovní a proto bude trvat navěky; doufám, že ji Bůh podpoří v tak těžké zkoušce a že se dobrovolně podrobí Boží vůli. Co se týče mých dětí, nyní pravděpodobně zůstanete bez otce, což doufám bude pobídkou, abyste všechny hledaly Otce, který vás nikdy nezklame.“
(zapsáno v dopise manželce)

Sarah na tento dopis, stejně jako její manžel, odpověděla v duchu důvěry v Boží prozřetelnost a dobrotu i uprostřed zdrcujícího smutku:

„Má nejdražší dcerko, co ti říci? Svatý a dobrý Bůh nás zahalil temným mrakem! … Pán tak chtěl. On mě přiměl velebit Jeho dobrotu, že jsme ho [Jonathana] měli tak dlouho. Ale můj Bůh žije, a On má mé srdce. Ó, jaké dědictví nám můj manžel, váš otec, zanechal! Jsme všichni darem Božím; a tam přebývám já a mám v tom zalíbení.“
(v dopise dceři Lucy)

Skutečně pozoruhodné dědictví.

The Almost Christian - legalismus hnutí svatosti

User:

The Sermons of John Wesley - Sermon 2
The Almost Christian
Preached at St. Mary's, Oxford, before the university, on July 25, 1741.
"Almost thou persuadest me to be a Christian." Acts 26.28.

Pozn. "Almost a Christian" ang. překlad "Téměř křesťan" je Wesleyho legalistické označení pro nedokonalé křesťany (přitom paradoxně citace Sk 26:28 není citace křesťana, ale pohana! Tím pádem nevím koho měl Wesley na mysli, když mluvil o Skoro křesťanovi - tento citovaný Říman nebyl křesťan! Už zde s ním nesouhlasím a soudím to jako nesprávná implikace vzniklá vytržením verše z kontextu.). Podle Wesleyho tito křesťané

• Mají některé vnější znaky křesťanského života (morální chování, dodržování určitých pravidel, účast na bohoslužbách),

• Ale chybí jim opravdová, hluboká vnitřní víra a proměna srdce, která je podle něj podstatou skutečného křesťanství.

To znamená, že je to opravdu odsuzující vůči těm, kdo nesplňují Wesleyho morálního nároky (nebo aspoň takto ty nároky AI chápe - možná je legalistické AI?). AI (perplexity.ai) například překládá a vykládá Wesleyho výroky, které nebyly a mění je do této podoby:

AI překlad k podmínce pravého křesťanství: "Všechny vnější skutky musí vycházet z opravdového vnitřního náboženského přesvědčení a touhy sloužit Bohu." 

Toto je absolutní legalismus. Toto není nutné. Pohané, žádné náboženské přesvědčení nemají, a taky zákony dodržují! Prostě to vymyslel legalista. Pohané mají lásku a sociální pomoc, soucit empatii nebo pomocnou ruku, jakou spousta křesťanů nemá. Jděte se podívat do organizací jako je Slezská diakonie a zjistěte kolik tam pracuje nekřesťanů! Prostě ten člověk chrlil legalistická přesvědčení, jen o tom nevěděl. Apoštol Pavel sám řekl v listu Římanům 2:14-15, kdesi na začátku, že pohané ač sami od sebe zákon dodržují, dosvědčují, že znají Boha (on to tak neřekl, ale mluvil o Zákonu zapsaném do jejich srdce - přičemž velké Z je u překladu NBK). Prostě to kázání Wesleyho zní jakoby ospravedlňoval skutky Zákona a stavěl tuto morální kvalitu na první místo. Pak ale není třeba být křesťan, když pohané do dělaj lépe a taky to platí lépe ty sociální a humanitární služby! Tohle úplně podrývá potřebu být křesťanem.

Výpis nároků a očekávání na křesťany z kázání "The Almost Christian" od Johna Wesleyho

Níže uvádím výpis nároků a očekávání, které John Wesley v kázání formuloval vůči křesťanům, v českém překladu spolu s originálním anglickým zněním citace.

1. Poctivost a spravedlnost (Heathen honesty)

Česky: Křesťan by měl být spravedlivý, nekrást, neokrádat, nevykořisťovat, neklamat, neškodit druhým a pokud možno nikomu nic nedlužit.
Anglicky:
"By the rules of this they were taught that they ought not to be unjust; not to take away their neighbour's goods, either by robbery or theft; not to oppress the poor, neither to use extortion toward any; not to cheat or overreach either the poor or rich, in whatsoever commerce they had with them; to defraud no man of his right; and, if it were possible, to owe no man anything."

Jinými slovy, AI chápe tento text jako požadavek dodržovat Zákon, ale ve skutečnosti bible pouze dělá rozdíl mezi spravedlivým a nespravedlivým, protože dodržovat zákony obecně je norma.

2. Pravdomluvnost a poctivost ve slovech

Česky: Křesťan by měl být pravdomluvný, nesmí křivě přísahat, pomlouvat nebo lhát.
Anglicky:
"They not only held him in abomination who was forsworn, who called God to witness to a lie; but him also who was known to be a slanderer of his neighbour, who falsely accused any man."

3. Láska a pomoc bližním

Česky: Očekává se, že křesťan bude pomáhat druhým, krmit hladové, oblékat nahé a dávat potřebné, pokud může.
Anglicky:
"They expected whatever assistance any one could give another, without prejudice to himself... to the feeding the hungry, if they had food to spare; the clothing the naked with their own superfluous raiment; and, in general, the giving, to any that needed, such things as they needed not themselves."

4. Vnější projev zbožnosti (forma zbožnosti)

Česky: Křesťan by měl dodržovat zákaz hříchu, vážit si Božího jména, vyhýbat se nadávkám, přísahám, nemravnosti, pomluvám a zbytečným slovům.
Anglicky:
"The almost Christian does nothing which the gospel forbids. he taketh not the name of God in vain; he blesseth, and curseth not; he sweareth not at all, but his communication is, yea, yea; nay, nay... he abstains from 'wine wherein is excess'; from revellings and gluttony... he is no railer, no brawler, no scoffer."

5. Usilování o pokoj a nenásilí

Česky: Křesťan se snaží žít pokojně se všemi, neodplácí zlem za zlo, neodvádí se k hádkám a neubližuje druhým.
Anglicky:
"He avoids, as much as in him lies, all strife and contention, continually endeavouring to live peaceably with all men. And, if he suffer wrong, he avengeth not himself, neither returns evil for evil."

6. Aktivní konání dobra a služba druhým

Česky: Křesťan neomezuje svou dobročinnost na malé skutky, ale pracuje a trpí pro dobro druhých, snaží se pomáhat všem, učí, napomíná a utěšuje.
Anglicky:
"In doing good, he does not confine himself to cheap and easy offices of kindness, but labours and suffers for the profit of many... he reproves the wicked, instructs the ignorant, confirms the wavering, quickens the good, and comforts the afflicted."

7. Pravidelná účast na bohoslužbách a modlitbách

Česky: Křesťan by měl pravidelně navštěvovat bohoslužby, modlit se veřejně i soukromě, a to s vážností a pozorností.
Anglicky:
"He constantly frequents the house of God... behaves with seriousness and attention, in every part of that solemn service... the constant use of family prayer... and the setting times apart for private addresses to God."

8. Upřímnost a vnitřní opravdovost (Sincerity)

Česky: „Upřímnost je tedy nezbytně zahrnuta v tom být téměř křesťanem; opravdový záměr sloužit Bohu, srdečná touha plnit Jeho vůli.“
Anglicky:
"Sincerity, therefore, is necessarily implied in the being almost a Christian; a real design to serve God, a hearty desire to do his will."

9. Plná láska k Bohu

Česky: Být skutečným křesťanem znamená milovat Boha celým srdcem, duší, myslí a silou, radovat se v Něm a vzdávat Mu díky ve všem.
Anglicky:
"Thou shalt love the Lord thy God with all thy heart, and with all thy soul, and with all thy mind, and with all thy strength... his spirit continually 'rejoiceth in God his Saviour.'"

10. Láska k bližnímu jako k sobě samému

Česky: Křesťan má milovat své sousedy, své bližní, tím ale obvykle nejsou jeho nepřátele.
Anglicky:
"Thou shalt love thy neighbour as thyself... Every Christian loveth these also as himself, yea, 'as Christ loved us.'"

Máme právo se bránit?

    Ano, Bible a křesťanská tradice uznávají právo na sebeobranu a spravedlivou válku (např. Řím 13,1-4).

    Křesťané, kteří jsou vojáky, jsou povinni plnit své občanské a vojenské povinnosti, pokud nejsou v rozporu s Božím zákonem.

    Láska k bližnímu neznamená pasivitu vůči zlu, ale spíše aktivní usilování o dobro a spravedlnost.
 

11. Víra, která přináší pokání, lásku a skutky

Česky: Víra musí být živá, přinášející pokání, lásku a dobré skutky, nikoli jen víra v pravdivost učení.
Anglicky:
"The faith which bringeth not forth repentance, and love, and all good works, is not that right living faith, but a dead and devilish one."

12. Vytrvalost v modlitbě a hledání Boha

Česky: Křesťan má neustále vytrvale hledat Boha v modlitbě, dokud nezakusí opravdovou víru a lásku.
Anglicky:
"Always to pray, and not to faint... till thou also canst lift up thy hand unto heaven, and declare... 'Lord, Thou knowest all things, Thou knowest that I love Thee.'"

Tyto body shrnují hlavní nároky a očekávání, které John Wesley v kázání "The Almost Christian" předkládá jako měřítka skutečného křesťanského života, od základní poctivosti až po hlubokou lásku a živou víru.

* * *

K výše uvedeným výrokům se ještě vrátím. Nyní překlad první části Wesleyho kázání.

"Skoro mě přesvědčuješ, abych byl křesťanem." Skutky 26,28.

A mnoho jich je, kteří jdou tak daleko: od doby, kdy byla křesťanská víra na světě, bylo mnoho v každém věku a národě, kteří byli skoro přesvědčeni, aby byli křesťany. Ale protože to před Bohem nic neplatí, jít jen tak daleko, je pro nás velmi důležité zvážit,

Za prvé. Co je implikováno v tom být skoro,

Za druhé. Co v tom být úplně, křesťanem.

I. (I.) 1. Nyní, v tom být skoro křesťanem je implikováno, za prvé, pohanská čestnost. Nikdo, předpokládám, nebude mít žádné pochybnosti o tom; zvlášť, protože pod pohanskou čestností zde myslím, ne tu, která je doporučována v spisech jejich filozofů, ale takovou, jakou si běžní pohané navzájem očekávali, a mnozí z nich ji skutečně praktikovali. Podle pravidel tohoto byli učeni, že by neměli být nespravedliví; neměli by brát majetek svého souseda, ať už loupeží nebo krádeží; neměli by utlačovat chudé, ani používat vydírání vůči nikomu; neměli by podvádět ani obelhávat chudé ani bohaté v jakémkoli obchodě, který s nimi měli; neměli by nikomu upírat jeho právo; a pokud by to bylo možné, neměli by nikomu nic dlužit.

2. Znovu: běžní pohané uznávali, že určité ohledy je třeba věnovat pravdě, stejně jako spravedlnosti. A podle toho nejen považovali za ohavnost toho, kdo byl přísahou zproštěn, kdo se odvolával na Boha jako na svědka lži; ale také toho, kdo byl znám jako pomlouvač svého souseda, kdo falešně obvinil jakéhokoli člověka. A skutečně, o málo lépe si cenili úmyslných lhářů jakéhokoli druhu, považujíce je za hanbu lidského rodu a za pohromy společnosti.

   OK, zde bych přerušil Wesleyho kázání a podívejme se na to. Ve světě antického Říma tedy bylo očekávané, stejně jako v židovské Toře (Zákoně) i v křesťanské bibli, která navíc obsahuje evangelia, soupis Skutků apoštolských a apoštolské dopisy, že kdo by si podlým způsobem vymýšlel lži nepodložené, vykonstruoval nepravdivé příběhy proti někomu s cílem ho poškodit, svrhout, okrást, atp. bylo to označováno, slovy starověkého Žida, jako kopání jámy spravedlivému, strojení nástrah svévolníků. Slovy prvních učedníků a křesťanů byly to podlé záměry bezbožníků s cílem poškodit nebo ublížit bližnímu. Bližní byl obvykle soused a nejednalo se o osobu, která je vůči vám ve stavu nepřátelském, s cílem vás poškodit. Jinými slovy jak pohanské tak biblické právo zachovává nárok na obranu, obranu života i majetku a na spravedlnost, podle starověké židovské tradice a podle Tory, právo na spravedlivý soud (hebr. mišpat) podle Tory. Tolik jsem se rozepsal jenom kvůli tomu, abych zdůraznil, že právo obvinit někoho na základě podezření stále platí a je legální a validní jak v pohanských zákonech, tak v bibli. Ovšem v bibli to má jiný kontext, protože například církev, podle apoštola Pavla, měla usilovat o vysvětlování, učení, dobrou komunikaci s cílem objasnit křesťanské učení. Pokud se nepovadlo záležitost objasnit, přišlo na řadu staršovstvo, kteří by jako zkušenější a moudřejší měli mít schopnost vysvětlit křesťanské učení a zásady. Teprve po odmítnutí byla exkomunikace, ale jen jako poslední řešení, že nebyla vůle k nápravě. Přitom apoštol Pavel v podstatě opravdové hříšníky - tedy bezbožníky řešil veřejně, neboť je jmenoval v listech.

Z bible známe případy falešného obviňování za tímto účelem, různé zákeřné plány osnovaly osoby jako Jezábel nebo farizejové. Farizejové svým charakterem trochu připomínají narcisty, přicházeli za Ježíšem, aby mu kladli záludné, nepříjemné otázky, protože ho považovali za hrozbu, za ohrožení své pozice a moci. Jejich jediným cílem bylo najít cokoliv, z čeho by ho mohli obvinit, ovšem, na rozdíl od narcistů, tito se se museli držet Zákona. Až teprve když nic nedokázali najít, museli si najmout Jidáše, aby ho mohli falešně obvinit. Toto jsou tedy příklady z bible i ze současnosti, osoby s narcistickou poruchou osobnosti. Jeden kamarád či známý z FB, jménem Lukáš, právě řeší v práci narcistu, neustále naschvály. Jen ještě jeden rys u farizejú si nevybavuji, že bych viděl neustálé porušování hranic, tak jak to narcisové mívají, ale to mohlo být skryté veřejnosti. Jeden příklad je zde, příklad narcistického porušování hranic ze strany farizejů vůči uzdravenému dříve slepému muži, který moudře promluvil před farizeji:

28. Odpověděli mu: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme Mojžíšovi učedníci.
29. My víme, že k Mojžíšovi promluvil Bůh, ale o tomto člověku nevíme, odkud je.“
30. Ten člověk jim odpověděl: „To je podivné, že nevíte, odkud je, a přitom mi otevřel oči.
31. Víme, že Bůh hříšníky neposlouchá, ale poslouchá toho, kdo se bojí Boha a koná jeho vůli.
32. Od věků se neslyšelo, že by někdo otevřel oči slepému od narození.
33. Kdyby ten člověk nebyl od Boha, nemohl by nic učinit.“
34. Odpověděli mu: „Ty jsi se celý narodil v hříchu, a ty nás učíš?“ A vyhnali ho ven.

To bylo velice pokrytecké, protože nedokázali přijmout, že muž měl pravdu a navíc všichni se narodili v hříchu, jenom oni mluvili jako by oni sami ne.

Pokračování Wesleyho kázání:

3. Ještě jednou: existoval jakýsi druh lásky a pomoci, kterou navzájem mezi sebou očekávali. Očekávali jakoukoli pomoc, kterou by někdo mohl poskytnout druhému, aniž by tím uškodil sám sobě. A to rozšiřovali nejen na ty malé úkony lidství, které se vykonávají bez jakýchkoli nákladů nebo námahy, ale také na krmení hladových, pokud měli jídlo navíc; na oblékání nahých svými vlastními nadbytečnými oděvy; a obecně na poskytování věcí, které sami nepotřebovali, každému, kdo je potřeboval. Tak daleko, v nejnižším hodnocení, sahala pohanská čestnost; první věc, která je implikována v tom být skoro křesťanem.

(II.) 4. Druhá věc, která je implikována v tom být skoro křesťanem, je mít formu zbožnosti; zbožnosti, která je předepsána v evangeliu Krista; mít vnější vzhled skutečného křesťana. Podle toho skoro křesťan nedělá nic, co by evangelium zakazovalo. Nezneužívá jméno Boha; nepožehnává a neproklíná; vůbec nepřísahá, ale jeho komunikace je: ano, ano; ne, ne. Neznesvěcuje den Páně, ani nedovoluje, aby byl znesvěcován, dokonce ani cizincem, který je v jeho bránách. Nejenže se vyhýbá všemu skutečnému cizoložství, smilstvu a nečistotě, ale také každému slovu nebo pohledu, který k tomu přímo nebo nepřímo směřuje; a také všem prázdným slovům, zdržuje se jak od pomlouvání, tak od pomluv, drbání, zlého mluvení a od "všech hloupých řečí a žertování" – eutrapelia, jakýsi druh ctnosti v očích pohanského moralisty; – stručně, od veškeré konverzace, která není "dobrá k užití k budování," a která tedy "zarmucuje Ducha svatého Božího, jímž jsme zapečetěni k dni vykoupení."

   Zde opět přidám svůj komentář. Udivuje mě, že ačkoliv Wesley informoval své posluchače o tom, že pohané mají lásku a všeobecně závazná pravidla mezilidského chování, jak jsem tučně zvýraznil, tak ani další závazek ze strany křesťana - víra v Krista, podle jeho terminologie, nemá stačit k tomu být plnohodnotný křesťan. Poznámku sem uvedl protože, by to byl jeden z hlavních momentů, kde s Wesleym nemohu souhlasit. Navíc necítím se v pohodě s jeho terminologií, že by evangelium něco zakazovalo. V kontextu informací o dobovém pozadí evangelia, by se však dalo dodat, že apoštolský sněm sice nezakazoval nic než modloslužbu, ale z dobového kontextu lze implikovat, že věřící museli stále dodržovat Římský zákon a zásady slušného chování, tak aby nebyly křesťané před pohany zahanbeny, samo evangelium, ale nezakazovalo nic. Pro Židy platil židovský zákon Tora, pro Římany a poddané té říše platily jejich zákony.

5. Zdržuje se „vína, v němž je přebytek“; od veselí a obžerství. Vyhýbá se, jak jen může, všem svárům a hádkám, neustále se snaží žít v pokoji se všemi lidmi. A pokud utrpí křivdu, neodplácí, ani nevrací zlo za zlo. Není pomlouvačný, není rváč, není posměvačný, ani co se týče chyb nebo slabostí svého bližního. Nečiní nikomu úmyslně křivdu, bolest nebo zármutek; ale ve všech věcech jedná a mluví podle toho jasného pravidla: „Co bys nechtěl, aby ti činili, to nečiň jinému.“

6. A při konání dobra se neomezuje na levné a snadné úkony laskavosti, ale pracuje a trpí pro prospěch mnohých, aby jakýmikoliv prostředky mohl někomu pomoci. Navzdory únavě nebo bolesti, „co jeho ruka najde, aby činila, činí to s veškerou silou“; ať už je to pro jeho přátele, nebo pro jeho nepřátele; pro zlé, nebo pro dobré. Neboť „nebuď líný“ v tom, ani v žádné „práci“, jak má „příležitost“, činí „dobro“, všechno možné dobro, „všem lidem“; a to jak jejich duším, tak jejich tělům. Napomíná zlé, poučuje nevědomé, potvrzuje váhající, oživuje dobré a utěšuje trpící. Snaží se probudit ty, kteří spí; vést ty, které Bůh již probudil k „Prameni otevřenému pro hřích a nečistotu“, aby se v něm umyli a byli čistí; a podněcovat ty, kteří jsou spaseni vírou, aby ve všem zdobili evangelium Krista.

7. Ten, kdo má formu zbožnosti, používá také prostředky milosti; ano, všechny z nich, a při všech příležitostech. Neustále navštěvuje dům Boží; a to ne tak, jak to dělají někteří, kteří přicházejí do přítomnosti Nejvyššího, buď zatíženi zlatem a drahým oděvem, nebo ve veškeré okázalosti šatů, a buď svými nevhodnými zdvořilostmi k sobě navzájem, nebo nevhodnou veselostí svého chování, popírají veškeré nároky na formu i moc zbožnosti. Kéž by mezi námi nebyl nikdo, kdo by spadal pod stejné odsouzení! Kteří přicházejí do tohoto domu, možná, s pohledem kolem, nebo se všemi znaky největší lhostejnosti, ačkoli se někdy mohou zdát, že se modlí k Bohu o jeho požehnání na to, co začínají; kteří během toho hrozného obřadu buď spí, nebo se opírají v nejpohodlnější poloze jakoby spali; nebo, jako by si mysleli, že Bůh spí, mluví spolu, nebo se rozhlížejí, jako by jejich pozornost byla zaměstnána něčím jiným. Ani ti by neměli být obviňováni z formy zbožnosti (pozn. lidé, kteří se chovají lhostejně nebo nezodpovědně během bohoslužby, by podle Wesleyho neměli být považováni za ty, kteří skutečně mají formu zbožnosti). Ne; ten, kdo má i toto, se chová vážně a pozorně v každé části toho slavnostního obřadu. Zvláště, když přistupuje k Pánově stolu, není to s lehkým nebo lhostejným chováním, ale s výrazem, gestem a chováním, které neříká nic jiného než „Bože, smiluj se nade mnou hříšníkem!"
   

V tomto bodě musím opět přerušit Wesleyho kázání, neboť je to jedno z dobrých míst, které trefně vystihuje Wesleyho legalismus. Jeho vysoká očekávání se odrážejí i v tom jak ke spaseným a znovuzrozeným křesťanům přistupuje jako k hříšníkům, což je synonymum pro bezbožníky (bible v hebr. se onich vyjadťuje v  singularu reša, v pluralu reša'im). Apoštol Pavel o nich nemluví jako o hříšních ale o svatých a Božích dětech. Wesley tedy požaduje vážný přístup, vážnou tvář, žádné veselí, řádnou radost obráceného Božího dítěte. Copak to není legalismus? A ty přehnané nároky na formu to je co? To snad není legalismus?

Ještě jsem o tomto diskutoval s AI, který opakovaně Wesleyho legalismus přehlíží, a srovnává ho s apoštolem Pavlem, ale apoštol sám ospravdlňoval pohany na základě skutků jejich zákona, podobně jako to dělal Wesley. Tak pak proč vůbec se zaobírat nějakou církví, biblí a pod. legalistickými kazately? Vždyd je to hrůza co slibují a jak podvratně a vlezle lákají ovečky na sladké falešné sliby. Když jsem uvěřil ve Slově života krátce po miléniu, evangelizovali jsme s misionáři z Liverts Ort z Upsaly a vždycky to probíhá stejně. Nikdo nikdy těm lidem neřekne, pozor, tím že vyznáš Pána se zavazuješ žít tím a tím dělat to a to, a ted by mě zajímalo, kolik těch lidí by se doopravdy obrátilo, kdyby jim ti evangelisté dali podobný seznam skutků ideálního chování křesťana jako má Wesley.

"V kázání „The Almost Christian“ Wesley rozlišuje mezi „skoro křesťanem“, který může mít morálku bez víry, a „opravdovým křesťanem“, jehož víra se projevuje v životě." 

Můj argument zní - právě apoštol Pavel v Římanům jmenuje příklady, shodně tak činí Wesley, - že pohané dokazují svou lásku tím, že mají skutky zákona. Ř 2:14-15 v NBK "dílo Zákona" je napsáno velkým písmenem. Wesleyho kázání na některé křesťany má a bude mít tento účinek: prakticky svým kázáním ruší svá vlastní slova. Řečeno po lidsku: V podstatě není třeba žádné vnější formy, žádné zbožnosti a dokonce ani víry v Krista, protože jeho kázání je protikřesťanské. Můžete si říkat co chcete, ale přesně tohle dělá, protože ve výsledku si člověk řekne: je tedy jednodušší nemít žádnou formu zbožnosti a řídit se jen tím pohanským zákonem, který je daleko méně legalistický než Wesley a jeho potřeba dodržovat seznam nějakých vlastností. Kromě podnikatelů, ti to mohou vnímat jinak. Jinak po mě pohanský zákon nic nevynucuje, mohu si dělat co chci a chodit kam chci a kdy chci a nikdo mě nehlídá. A hlavně! Nikdo mě neodsuzuje za mou nedokonalost.

To byla moje odpověd AI. Zejména se mi z toho líbí dva nové termíny:

- protikřesťanské (místo heretické - může být dobré použít i tam, kde se člověk dostane do styku s obdivovateli Wesleyho a hnutí víry, potažmo pentekostalismu)

- slídilové - což je odkaz na Pavlovo: 

Jelikož mi skončil limit pro diskusi s AI, tak jsem to předal ChatGPT, aby dokončil za mě můj spor s AI. Napsal tuto větu jako závěr:

Konečně, otázka svobody v Kristu je klíčová. Křesťanství by mělo vést k opravdové svobodě, nikoli k otroctví pravidel a zákonů. Je důležité hledat rovnováhu mezi vírou, skutky a osobním vztahem s Bohem, abychom se vyhnuli jak legalismu, tak laxnosti.

Jo, ale co je vlastně laxnost? Jaký je rozdíl mezi laxností a svobodou? Jsem asertivní. Mám právo být asertivní. Nemusím následovat cestu slídilů.

GPT mini odpovídá:

Rozdíl mezi laxností a svobodou spočívá v tom, jak se tyto pojmy vztahují k osobní odpovědnosti a morálním hodnotám.

Laxnost se obvykle chápe jako nedostatek disciplíny nebo úsilí dodržovat pravidla a normy. Může vést k nezodpovědnému chování, kdy jedinec ignoruje důsledky svých činů a nebere v úvahu etické nebo morální standardy. Laxní přístup může vést k chaosu a nedostatku struktury v životě.

Svoboda, na druhé straně, je schopnost jednat podle vlastního uvážení, s respektem k sobě i k ostatním. Svoboda zahrnuje odpovědnost za vlastní činy a rozhodnutí. Když se člověk cítí svobodný, může se rozhodovat na základě svých hodnot a přesvědčení, aniž by byl omezován vnějšími tlaky nebo očekáváními.

Pokud jde o asertivitu, je to zdravý způsob, jak vyjadřovat své potřeby a názory, aniž byste se uchylovali k agresi nebo pasivitě. Mít právo být asertivní znamená, že si uvědomujete svou hodnotu a máte právo na vlastní názory a rozhodnutí. Následování vlastní cesty, která je v souladu s vašimi hodnotami, je důležité a může vás vést k větší spokojenosti a naplnění.

Je důležité najít rovnováhu mezi svobodou a odpovědností, abyste mohli žít autentický život, který je v souladu s vašimi přesvědčeními, aniž byste se stali laxními nebo ignorovali důsledky svých činů.

Takže jsme nakonec skončili u toho, že je lepší se vyhnout slídilům a cesta asertivity není cesta laxnosti. Doporučuji všem vyhnout se církvím, zvlášť těm, které jsou odvozeny od Wesleyho tradice, hnutí víry nebo pentekostalismu a ve výsledku vedou do legalismu, vyhoření nebo odsouzení.

Galatským 2,3-5:

3. „Ale ani Titus, který byl se mnou, ač byl Řek, nebyl donucen k obřízce,
4. a to pro falešné bratry, kteří se vkradli, aby prozkoumali naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, a aby nás zotročili.
5. Jim jsme ani na chvíli nepodvolili, abychom zachovali pravdu evangelia pro vás.“

 

Jak chápat Jakubovo varování před rozpolcenou myslí v kontextu židovském?

Považoval jsem za důležité podívat se na kontext výroku z Jakubova verše 1:6–7 („ať si nemyslí ten, kdo pochybuje…“), abychom znali jeho skutečný význam v původním historickém, kulturním a židovském kontextu – včetně paralel z Tanachu (hebrejské Bible i Septuaginty).

Zaměřím se především na to, jak je tento verš často překroucen charismatiky a v hnutí víry (Word of Faith), když se používá jako duchovní výhrůžka nebo psychologický tlak. Vysvětlím pojem „dvojí mysl“ (řecky dipsychos) a ukážu, jak to souvisí s myšlenkami starozákonní moudrosti a Jakubovým důrazem na celistvost a moudrost, nikoli dokonalou bezchybnou víru.

Až bude článek hotový, dám ti vědět k nahlédnutí.

Židovské pozadí Jakubova listu

Jakub (pravděpodobně bratr Páně a vůdce jeruzalémské církve) psal ke židovskému křesťanskému obecenstvu s hlubokým povědomím o Starém zákoně. Jeho list je doslova jako „Novozákonní kniha přísloví“ – soustředí se na praktické, morální pokyny v židovském moudru. Jamesův styl je krátký, úderný a poučný (ve stylu Přísloví či Sirachovce): často používá kontrasty a antiteze, obrázky z každodenního života i přímé náznaky Hebrejských textů. Celkově je Jakubův dopis protkán odkazem na Starý zákon (např. o chudých a bohatých, o trpělivosti, o svatbě a moudrosti), více než kterýkoliv jiný Novozákonní list vzhledem k rozsahu.

• Židovské kořeny a tradice: Jakub byl Žid, vychovaný ve světě biblických textů i ústních tradic. Ve svých radách staví na obrazech a hodnotách známých ze Starého zákona (pokora, důvěra v Boha, celistvost srdce).

• Mudroslovný styl: Jeho list kombinuje osobní oslovení a přikázání s krátkými výroky (např. „Jestliže někomu z vás něco chybí, ať prosí Boha…“ – Jak 1:5). Tento aphoristický styl je typický pro židovskou žánrovou literaturu mudroslovnou (přísloví, detektivky a didaktické eseje).

• Boží moudrost vs lidské pochybnosti: Přímo v kontextu víry Jakub kontrastuje „jednosoušné“ Boží dávání s lidskou „dvojí myslí“ (dipsychos) a pochybováním. Bůh je zde vykreslen jako ten, kdo dává „jednosoušně“ (ἁπλῶς), zatímco pochyby působí „dvojí mysl“ (δίψυχος) u člověka. Toto písmo zákona a Boží dokonalé světlo nemění na rozdvojené – na rozdíl od nestálého lidského srdce.

Paralely ve Starém zákoně

Jakubův výraz „člověk rozpolcené mysli“ (dipsychos) nemá přesnou citaci v Tanachu, ale velmi odpovídá motivům biblické moudrosti, která opakovaně zdůrazňuje jednotu srdce a stálost vůči Pánu. Podobné myšlenky najdeme například:

 

• „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem“ (Přísloví 3:5–6)
  Tento verš vybízí k sjednocené důvěře v Boha – bez váhání či rozkolísání v srdci. Nejde o technické „dvojí mysli“, ale o neodbytnou, celistvou víru, která se během zkoušek nevzdaluje od Pána.
• „Uvažuj o stezce svých nohou… neodbočuj ani vpravo, ani vlevo“ (Přísloví 4:26–27)
  Obraz člověka, jehož kroky jsou pevné a ustálené. Znamená to vyhnout se nerozhodnosti – na rozdíl od někoho, kdo neustále mění směr a ztrácí jistotu.
• „Bezbožní jsou jako plevy, co vítr odnáší“ (Žalm 1:4)
  Tento přirovnávací obraz ukazuje na bezchybnou lehkost a nestálost bezbožného člověka. Jako plevy bez kořenů nemá žádnou vnitřní oporu ani určitý směr.
• „Bezbožní jsou jako rozbouřené moře, co nemůže ztichnout“ (Izajáš 57:20)
  Obraz vlnami zmítaného moře symbolizuje vnitřní neklid. Bez Božího zásahu se tyto vlny nikdy úplně neuklidní – podobně jako duševní bouře nerozhodnosti a pochybností u člověka.

Tyto verše a obrazy společně kladou důraz na vnitřní pevnost a jednotu mysli: kontrastují s obrazem člověka „dvou myslí“. Jak uvádí Studie k Žalmu 119:113: „Pán dvojí mysli nenávidí“, přičemž komentáře vysvětlují, že dvouduchost znamená nenormální kolísání víry a nedůvěru, která činí člověka nevyrovnaným ve všem, co dělá (což přesně popisuje i Jakub 1:8). Židovská tradice tedy spojuje „dvě mysli“ s nevyrovnaností, váháním a s nedostatkem pevnosti ducha.

Závěr: inspirace – ano, přímá citace – ne

Citoval Jakub přímo Starý zákon? Ne, Jakub zde necituje doslova žádný konkrétní text ze Starého zákona. Používá ale židovský způsob uvažování – moudroslovné obrazy a paralely – které jsou silně inspirované Starým zákonem a tradicí. Jeho varování o nestálosti vychází z ducha izraelského náboženského myšlení (důraz na celistvost srdce a neodchylování se), spíše než z konkrétní věty Přísloví.

Odpovídá toto vyjádření duchu židovské moudrosti? Ano, velmi. Jamesova myšlenka „dvojí mysli“ odpovídá biblickému kontrastu mezi nerozpolcenou vírou (celistvým důvěřováním Hospodinu) a dlouhým váháním či nerozhodností. Židovská moudrost opakovaně vyzývá být „jednomyslný“, „vytrvalý“ a „pevný“ v cestách spravedlnosti – což bylo Jakubovo hlavní poselství právě v těchto verších.

Je pojem „nestálost“ součástí židovského myšlení? Ano. V židovských spisech jsou nestálí lidé často přirovnáváni k prachu odnášenému větrem nebo k obrazům hříchu (hebr. há ra, dosl. překl. jako zlo apod.), a to v protikladu k lidem pevně stojícím v zákoně Božím (tedy v Tóře). 

"Nenávidím polovičaté lidi, ale miluji tvůj zákon" (ČSP 119:113)

Nestálost a nerozhodnost jsou považovány za neukotvenost víry, proti které stojí celistvá víra a bázlivost (Pokoj s Bohem). Jak Žalm 119:113 podotýká, dvouduchost (δίψυχος - odkazuje na rozdělenou duši; hebr. se'afím - ti kdo nemají jasně dané hranice Strong's "") je v Bibli příznačně spojena s nevyrovnaností a nedostatkem opravdové víry.

💡 Shrnutí: Jakub tedy necituje Žalm nebo Přísloví přímo, ale přemítá „jako moudrý Žid“ – pomocí obrazů a paralel známých z judaistické tradice. Jeho „dvojí duše“ (dipsychos) je novozákonní termín vyjadřující starozákonní koncept celistvého, neměnného lidského srdce versus rozpolcené mysli plné pochybností. Jakub tak vybízí ke sjednocené víře a pevnému odhodlání, jak to vyžaduje židovská bázeň před Hospodinem.

(Poznámka: Verš Jakuba 1:7–8 („nechť ten, kdo pochybuje, nemyslí si, že něco obdrží od Pána…“) je moderními vlivy chybně vysvětlován jako klíč k prosazování „modliteb bez pochyby“. Připomeňme si však, že v původním kontextu mluví Jakub o stálosti života a důvěře ve zkouškách, nikoliv o finančním či zdravotním zisku. Toto velkorysé zaměření na hlubší integritu víry je jeho pravým poselstvím.)

Zdroje: Jakubův dopis skutečně souzní s židovskou mudroslovnou tradicí a vyhýbá se doslovným citacím SZ. Jeho pojem dipsychos („dvojí mysli“) ukazuje na kontrast Boží jednosoušné štědrosti a lidských pochybností. Tyto poznatky potvrzují, že James zde skutečně vychází z kořenů židovské víry a důraz klade na celistvý postoj srdce, nikoli na pouhé verbální znalosti Písma.

* * *

Přenesení do praktického života: účelné hospodaření vs marnotratnost

Samotné obrazy z Přísloví a Žalmů (cesty, plevy, rozbouřené moře) neříkají výslovně „neztrácej peníze v hazardu“ nebo „nepropíjej dědictví“. Přesto princip stálosti a cílevědomosti najde skvělé uplatnění i v oblasti hospodaření:

• Kdo šetří a pečlivě spravuje svůj majetek, dělá rozhodnutí „vpravo ani vlevo“ (Přísloví 4), a dosahuje dlouhodobého cíle (např. finanční jistoty, zabezpečení rodiny).

• Kdo marnotratí, „žije z vlny na vlnu“, jako plevy ho unáší vítr – končí bez prostředků.

Takže metaforicky lze říct, že finanční disciplína je jedním z příkladů „nestálé mysli vs pevných kroků“:

Rozpolcená mysl = impulzivní utrácení, hazard, krátkodobé potěšení
Celistvá stálost = promyšlené hospodaření, trpělivé spoření, zodpovědné investice

---

Zkouška víry v běžném životě

Když Jakub mluví o zkouškách, má na mysli i čekání a trpělivost:

• „Připrav se na zkoušku, když přichází“ znamená nepanikařit, nezaházet svými zásadami a věrně zůstat v Božím vedení, i když „výplata přijde až za týden“ nebo úroky za spoření jsou minimální.

• Kdo „nevěří“, že Bůh zaopatří“, může snadno své finance rozprodat – v lidech, zábavě, hazardu – protože nenachází jistotu ve svém Pánu, ale hledá ji v okamžitých radovánkách.

Tedy trpělivé spravování majetku je dobře viditelná metafora pro nebojácnou, oddanou víru, která se nevzdává, i když přicházejí pokušení nebo nejistota.

---

Shrnutí

• Obraz „nestálého moře“ či „plev“ lze chápat rozšířeně jako varování před marnotratností a nedostatkem cílevědomého úsilí.

• Původně to Jakub i mudroslovné knihy myslely duchovně: „Buď stálý ve víře, nepodlehej pochybám ani v těžkostech.“

• Prakticky si to přeneseme do života: „Buď stálý ve svém poslání – ať už jde o víru, práci nebo hospodaření.“

Tím se naplňuje původní apel na sjednocené srdce a mysl, a zároveň dostáváme krásnou aplikaci do každodenní skutečnosti.

Diskuse o posvěcení - spor s AI ohledně Wesleyho :)

Uživatel považuje Wesleyho učení o posvěcení za herezi, protože se podle něj odchyluje od nauky apoštola Pavla, který zdůrazňoval postavení křesťanů jako „svatých“ již od okamžiku ospravedlnění, a tvrdí, že církev by se měla od takových učení distancovat. Pojďme se na to podívat a zjistit, zda je Wesleyho učení skutečně herezí, nebo zda lze tyto dva pohledy sladit.

### Proč to není hereze?
Vy označujete Wesleyho důraz na proces posvěcení za herezi, protože podle vás naznačuje, že křesťané nejsou plně „svatí“ při ospravedlnění, což odporuje Pavlově učení. Nicméně Wesleyho učení, pokud je správně pochopeno, není v rozporu s Biblí ani s Pavlem. Pavel skutečně učil, že křesťané jsou „svatí“ od počátku díky svému postavení v Kristu (např. **Římanům 1:7**: „Všem v Římě, kteří jsou milováni Bohem a povoláni být svatými“), ale zároveň uznával, že posvěcení je i proces, který pokračuje během křesťanského života (např. **1. Tesalonickým 5:23**: „Sám Bůh pokoje ať vás zcela posvětí“). Wesley tento proces rozpracoval, ale nikdy nepopřel, že křesťané jsou „svatí“ v postavení díky Kristu.

Wesleyho učení o posvěcení tvrdí, že:
- Při **ospravedlnění** je člověk očištěn od hříchu a přijat do Boží rodiny.
- Pak začíná **proces posvěcení**, kdy Duch svatý postupně mění věřícího, aby žil svatěji a plněji v souladu s Bohem.

Tedy Wesley neříká, že křesťané nejsou „svatí“ při ospravedlnění, ale že jejich svatost se má projevovat a rozvíjet v praktickém životě. To není v rozporu s Pavlem, ale spíše doplňuje jeho perspektivu.

### Biblický základ
Pavel ve svých listech kombinuje obě myšlenky – postavení i proces:
- **Postavení**: Křesťané jsou „svatí“ díky Kristově spravedlnosti, nikoli svým zásluhám. Například v **1. Korintským 1:2** píše: „Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým.“
- **Proces**: Pavel zároveň vyzývá k růstu ve svatosti. V **1. Tesalonickým 4:3** říká: „Neboť to je vůle Boží, vaše posvěcení,“ a v **Filipským 3:12-14** přiznává: „Ne že bych už dosáhl nebo byl již dokonalý, ale usiluji o to.“

• "Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši." (12-14)
  

Tyto verše ukazují, že Pavel viděl křesťany jako „svaté“ v postavení, ale zároveň očekával, že budou pokračovat v procesu posvěcení. Wesleyho učení tento proces zdůrazňuje, ale nepopírá Pavlovu nauku o postavení.

### Odpověď na obvinění z hereze
Tvrdíte, že Wesleyho učení je hereze a že Pavel by takové nauky odsoudil, protože varoval před šířením jiného evangelia (**Galatským 1:8-9**: „Ale i kdybychom my nebo anděl z nebe vám kázal jiné evangelium… ať je proklet!“). Wesley však neučí jiné evangelium. Stejně jako Pavel zdůrazňuje, že spása přichází z milosti skrze víru (**Efezským 2:8-9**: „Neboť milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás – je to Boží dar“). Jeho důraz na posvěcení není podmínkou spásy, ale jejím praktickým důsledkem.

Pavel sám říká, že křesťané mají žít podle svého povolání (např. **Římanům 12:1-2**: „Obětujte svá těla jako živou, svatou, Bohu milou oběť“), což je v souladu s Wesleyho voláním po „křesťanské dokonalosti“ – tedy životě plně oddaném Bohu.

### Závěr
Kontroverze, kterou zmiňujete, není ve skutečnosti herezí. Wesleyho důraz na proces posvěcení neodporuje Pavlovu učení o postavení křesťanů jako „svatých“, ale tyto dvě perspektivy se doplňují:
- **Pavel**: Zdůrazňuje, že jsme „svatí“ v Kristu od počátku.
- **Wesley**: Učí, že tuto svatost máme rozvíjet v každodenním životě.

Wesleyho učení tedy není odchylkou od Pavlovy nauky, která by vyžadovala distancování církve. Naopak, je to biblicky podložený pohled, který pomáhá křesťanům žít v souladu s jejich postavením v Kristu. Není to „jiné evangelium“, ale rozpracování toho, co Pavel sám naznačuje – že spása je darem, který má vést k proměně života.

* * *

Napsal jsem:

"(např. 1. Tesalonickým 5:23: „Sám Bůh pokoje ať vás zcela posvětí“). " To je jen jeden verš vytržený z kontextu, není to teologie o dokonalém posvěcení, myslím že ap. Pavel nic takového neučil. To že to takhle jednou použil, neznamená, že to vyučoval. Navíc si od Wesleyho nečetl jediné kázání, já jo, takže vím, že ten legalismus u něj existoval.

* * *

(AI)

Ohledně 1. Tesalonickým 5:23 – konkrétně ohledně toho, zda tento verš podporuje teologii dokonalého posvěcení, zda apoštol Pavel něco takového učil, a na vaši zmínku o legalismu u Johna Wesleyho. Pojďme na to postupně.

---

### **1. Tesalonickým 5:23 v kontextu**
Verš, který citujete, zní: *„Sám Bůh pokoje ať vás zcela posvětí, a celý váš duch i duše i tělo ať je bez úhony zachováno při příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“* Tvrdíte, že je to jen jeden verš vytržený z kontextu a že neukazuje na teologii dokonalého posvěcení. Máte pravdu, že jeden verš sám o sobě teologii nedefinuje, ale podívejme se na širší kontext Pavlových spisů a na to, jak tento verš zapadá do jeho učení.

- **Kontext dopisu Tesalonickým:** Pavel v tomto dopise povzbuzuje věřící, aby žili svatě a připravovali se na Kristův návrat. Těsně před veršem 5:23 píše: *„Ducha neuhášejte, proroctví nezavrhujte, všechno zkoumejte, dobrého se držte, varujte se všeho, co má jen zdání zla“* (1. Tes 5:19-22). Tento důraz na svatost a očištění od zla přirozeně přechází do modlitby ve verši 23, kde žádá Boha, aby věřící byli „zcela posvěceni“ a „bez úhony“. Slovo „zcela“ (řecky *holoteleis*) naznačuje úplnost, což může implikovat hluboký proces posvěcení.
- **Pavel a posvěcení:** Pavel jinde zdůrazňuje, že křesťané mají žít život osvobozený od nadvlády hříchu. Například v Římanům 6:14 říká: *„Hřích už nebude vládnout nad vámi, neboť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“* Také vyzývá k dokonalosti, například v 2. Korintským 13:11: *„Usilujte o dokonalost.“* I když Pavel explicitně neučil o „druhém díle milosti“ jako Wesley, jeho spisy naznačují, že posvěcení je Boží dílo, které má vést k životu v souladu s Boží vůlí.

Zatímco 1. Tesalonickým 5:23 není systematickou teologií dokonalého posvěcení, Pavel zde vyjadřuje přání, aby Bůh provedl hlubokou proměnu věřících – což je myšlenka, kterou Wesley rozvinul. Verš tedy sám o sobě nevyučuje dokonalost, ale je v souladu s biblickou výzvou k svatosti (např. Matouš 5:48: *„Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“*).

---

### **Wesleyho učení o křesťanské dokonalosti**
Rozumím tomu, že jste četl Wesleyho kázání a vnímáte v nich legalismus. John Wesley skutečně učil o křesťanské dokonalosti, ale je důležité pochopit, co tím myslel, abychom mohli posoudit, zda to bylo v rozporu s Biblí nebo zda to sklouzlo k legalismu.

- **Co Wesley učil:** Podle jeho spisů, například v *A Plain Account of Christian Perfection*, křesťanská dokonalost není absolutní bezhřešnost (tj. absence všech chyb nebo slabostí), ale stav, kdy věřící žije v dokonalé lásce k Bohu a bližnímu a hřích nad ním nedominuje. Wesley sám říkal, že tato dokonalost neznamená osvobození od nevědomosti, pokušení nebo lidských slabostí. Interpretoval verše jako 1. Jan 3:9 (*„Každý, kdo se narodil z Boha, nehřeší“*) jako důkaz, že znovuzrození může vést k životu, kde hřích není vládnoucí silou.
- **Souvislost s 1. Jan 1:8:** Wesley adresoval i verš, který často zmiňují kritici (*„Kdo tvrdí, že nehřeší, lže“*), a vysvětloval, že se týká tvrzení o naprosté bezhřešnosti nebo popírání potřeby odpuštění za minulé hříchy – nikoli popření možnosti žít bez vědomého hříchu jako životního stylu.

Wesleyho učení tedy není o tom, že by člověk dosáhl stavu, kdy nikdy neudělá chybu (např. Petrovo pokrytectví v Galatským 2:11-14 považoval za ojedinělé selhání, ne dominanci hříchu), ale o tom, že Boží milost může věřícího přivést k životu vedenému láskou. To je v souladu s biblickými výzvami k svatosti, i když způsob, jakým to Wesley formuloval, mohl být pro některé kontroverzní.

---

### **Legalismus u Wesleyho?**
Tvrdíte, že u Wesleyho vidíte legalismus, a to je legitimní obava, protože jeho důraz na poslušnost a spolupráci s Boží milostí může znít jako podmínka spásy. Pojďme to prozkoumat:

- **Wesleyho pohled na spásu:** Wesley pevně věřil v *sola fide* – spásu z milosti skrze víru. V jeho kázáních a spisech zdůrazňoval, že spása není založena na skutcích, ale na víře v Krista. Skutky a poslušnost považoval za ovoce víry, nikoli její podmínku. Například v souladu s Jakubem 2:17 (*„Víra bez skutků je mrtvá“*) učil, že pravá víra se projevuje v životě.
- **Rozdíl od legalismu:** Legalismus by znamenal, že spása závisí na dodržování pravidel nebo na lidském úsilí. Wesley však učil, že posvěcení je Boží dílo – člověk s ním spolupracuje, ale iniciativa a síla pochází od Ducha svatého. Pokud vnímáte legalismus v jeho kázáních, mohl by to být důsledek jeho silného důrazu na praktickou zbožnost a kázeň, což někteří mohou chápat jako přílišné zaměření na skutky.

Pokud máte konkrétní kázání na mysli, kde tento legalismus vidíte, bylo by skvělé, kdybyste ho zmínil – mohl bych se k tomu vyjádřit přesněji. Obecně ale výzkum a Wesleyho vlastní slova naznačují, že jeho záměrem nebylo podmiňovat spásu skutky, ale ukázat, jak víra proměňuje život.

---

### **Pavel vs. Wesley**
Vraťme se k vaší poznámce, že Pavel nic takového jako dokonalé posvěcení neučil. Je pravda, že Pavel nepoužíval stejnou terminologii jako Wesley (např. „druhé dílo milosti“), ale jeho spisy obsahují myšlenky, které Wesley rozvinul:

- **Svatost jako cíl:** Pavel vyzývá k životu bez nadvlády hříchu (Římanům 6:6-7) a k proměně mysli (Římanům 12:2). Jeho modlitba v 1. Tesalonickým 5:23 ukazuje, že věřil v Boží schopnost posvětit věřící „zcela“.
- **Rozdíl v důrazu:** Pavel se více soustředil na Kristovo dokonané dílo a ospravedlnění, zatímco Wesley rozpracoval praktické aspekty posvěcení. To neznamená rozpor, ale jiný pohled na stejnou pravdu.

Wesley tedy na Pavlových myšlenkách stavěl, i když je rozvinul dál, než Pavel explicitně učil. 1. Tesalonickým 5:23 sám o sobě není důkazem Wesleyho teologie, ale poskytuje biblický základ pro jeho důraz na svatost.

---

### **Závěr**
- **K 1. Tesalonickým 5:23:** Tento verš nevyučuje komplexní teologii dokonalého posvěcení, ale vyjadřuje Pavlovu modlitbu za úplné posvěcení věřících, což je v souladu s Wesleyho učením, i když Pavel to nerozpracoval tak systematicky jako Wesley.
- **K Wesleyho legalismu:** Wesleyho důraz na poslušnost a spolupráci může působit legalisticky, ale jeho učení zdůrazňuje, že spása je z milosti skrze víru a skutky jsou jejím ovocem. Pokud jste v jeho kázáních našel konkrétní pasáže, které považujete za legalistické, rád je proberu podrobněji.
- **Soulad s Biblí:** Wesleyho učení o křesťanské dokonalosti není v rozporu s Pavlovými spisy, ale spíše je rozvíjí. Není to hereze, ani legalismus, pokud je správně pochopeno.

Doufám, že tato odpověď objasňuje váš dotaz. Pokud máte další otázky nebo chcete diskutovat o konkrétním Wesleyho kázání, neváhejte napsat!

* * *

Římanům 6:19 vysvětluje kontext toho co si psal - vysvětluje to charakter dokonalosti o které Pavel psal: "Pavel a posvěcení: Pavel jinde zdůrazňuje, že křesťané mají žít život osvobozený od nadvlády hříchu. Například v Římanům 6:14 říká: „Hřích už nebude vládnout nad vámi, neboť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ Také vyzývá k dokonalosti, například v 2. Korintským 13:11: „Usilujte o dokonalost.“ I když Pavel explicitně neučil o „druhém díle milosti“ jako Wesley, jeho spisy naznačují, že posvěcení je Boží dílo, které má vést k životu v souladu s Boží vůlí" - co očekával Pavel? Zříci se každého hříchu a mít schopnost nehřešit? Rozhodně ne. On tam psal jen o nejzávažnějších hříších, prostě odvrácení se od cesty svévolníka, slovy hebrejského tanachu je to přechod od reša'ím k tcadíqím. Rozhodně se tam nemluví o dokonalosti nebo dokonalém posvěcení. Takže to odporuje tomu co si psal. Pavel to tam neučí. To že legalistická a extrémistická nebo fundamentalistická hnutí to tam vidí, to je problém jejich dichotomického extrémistického myšlení. Jsou příliš polarizovaní a nakloněni na jednu stranu, podobně jako Wesley.

* * *

Ohledně interpretace Pavlových slov v **Římanům 6:19** v kontextu posvěcení a jejich vztahu k veršům **Římanům 6:14** (*„Hřích už nebude vládnout nad vámi, neboť nejste pod zákonem, ale pod milostí“*) a **2. Korintským 13:11** (*„Usilujte o dokonalost“*). Tvrdíte, že Pavel neočekával od křesťanů absolutní dokonalost nebo schopnost nehřešit, ale spíše odvrácení se od závažných hříchů – přechod od cesty „reša‘ím“ (svévolníků) k „tcadíqím“ (spravedlivým) podle hebrejského Tanachu. Také naznačujete, že představa dokonalého posvěcení, jak ji mohou chápat některá legalistická nebo extrémistická hnutí (včetně Wesleyho), je v rozporu s Pavlovým učením. Pojďme to prozkoumat krok za krokem.

---

### **Co říká Římanům 6:19 v kontextu?**
Nejprve si uveďme text **Římanům 6:19** (dle Českého ekumenického překladu):  
*„Mluvím po lidsku s ohledem na slabost vašeho těla. Jako jste vydali své údy v otroctví nečistotě a nepravosti k nepravosti, tak nyní vydejte své údy v otroctví spravedlnosti k posvěcení.“*  

Tento verš navazuje na **Římanům 6:14**, kde Pavel zdůrazňuje, že křesťané nejsou pod nadvládou hříchu, protože žijí pod milostí. V 6:19 používá přirovnání: stejně jako kdysi sloužili hříchu, nyní mají sloužit spravedlnosti, což vede k posvěcení. Slovo „posvěcení“ (řecky *hagiasmos*) zde označuje proces oddělení pro Boha a růst ve svatosti, nikoli stav absolutní bezhřešnosti.

Pavel tedy v tomto kontextu (kapitola 6) popisuje změnu životní orientace: od otroctví hříchu k otroctví spravedlnosti. Neříká, že křesťané nebudou nikdy hřešit, ale že hřích už nemá nad nimi vládu. To je klíčový bod pro pochopení jeho očekávání.

---

### **Co Pavel očekával od křesťanů?**
Tvrdíte, že Pavel neočekával absolutní dokonalost ani schopnost nehřešit, ale spíše odvrácení se od závažných hříchů – přechod od „reša‘ím“ k „tcadíqím“. Podívejme se, co jeho texty skutečně naznačují:

1. **Římanům 6:14 a kontext (včetně 6:19):**  
   Pavel zde jasně učí, že křesťané mají žít osvobozeni od nadvlády hříchu díky milosti. Neříká však, že budou bez jakéhokoli hříchu. Například v **Římanům 7:15-25** otevřeně popisuje svůj vlastní boj: *„Nevím, co dělám; nedělám to, co chci, ale činím to, co nenávidím.“* Tento osobní zápas ukazuje, že ani Pavel sám sebe nepovažoval za absolutně bezhřešného. Jeho cílem tedy není absolutní dokonalost, ale život, kde hřích není pánem.

2. **2. Korintským 13:11**  
   Výzva *„Usilujte o dokonalost“* (řecky *katartismon*) neznamená bezhřešnost, ale spíše „úplnost“ nebo „duchovní zralost“. Pavel jinde sám přiznává, že dokonalosti nedosáhl – viz **Filipským 3:12**: *„Ne že bych už byl dokonalý, ale usiluji o to.“* Dokonalost je tedy cíl, ke kterému křesťané směřují, nikoli stav, který mají okamžitě dosáhnout.

3. **Přechod od „reša‘ím“ k „tcadíqím“:**  
   Váš odkaz na hebrejské pojmy „reša‘ím“ (bezbožní, svévolníci) a „tcadíqím“ (spravedliví) dobře vystihuje Pavlovu myšlenku. V židovském myšlení Tanachu „spravedlivý“ není ten, kdo nikdy nezhřeší, ale ten, kdo žije v souladu s Boží vůlí a odvrací se od svévolného hříchu. Pavel, jako vyučený farizej, tuto tradici reflektuje. Jeho důraz v **Římanům 6** je na odvrácPavel tedy skutečně neočekával od křesťanů, aby se zcela zřekli každého hříchu, ale aby žili život, kde hřích není jejich pánem – což zahrnuje odvrácení od zjevných a svévolných hříchů, nikoli nutně každé drobné slabosti.

**Závěr:** Pavel neočekával absolutní bezhřešnost. Jeho učení je o osvobození od nadvlády hříchu a o usilování o život spravedlnosti, což je v souladu s vaším pohledem na odvrácení se od závažných hříchů. Nejde o dokonalé posvěcení v extrémním smyslu, ale o proces růstu ve svatosti.

---

### **Odporuje to mému tvrzení?**
Citujete mě: *„Pavel jinde zdůrazňuje, že křesťané mají žít život osvobozený od nadvlády hříchu... jeho spisy naznačují, že posvěcení je Boží dílo, které má vést k životu v souladu s Boží vůlí.“* Tvrdíte, že to odporuje Pavlovu učení, protože on neučí o dokonalém posvěcení, a že legalistická hnutí (včetně Wesleyho) to špatně interpretují.

- **Můj výklad (AI):** Když říkám, že posvěcení má vést k životu v souladu s Boží vůlí, nemyslím tím absolutní bezhřešnost, ale proces, který Pavel popisuje v **Římanům 6:19** – vydání svých údů spravedlnosti k posvěcení. To je v souladu s jeho učením o milosti a osvobození od nadvlády hříchu, nikoli o dokonalosti v extrémním smyslu.
- **Rozpor:** Pokud by někdo tvrdil, že Pavel učil o absolutní bezhřešnosti, měli byste pravdu, že to jeho texty nepodporují. Ale můj výklad se s tím neslučuje – zdůrazňuji osvobození a růst, ne absolutní stav.

---

### **Legalismus a Wesley**
Tvrdíte, že legalistická a extrémistická hnutí, včetně Wesleyho, špatně chápou Pavlovy verše kvůli dichotomickému myšlení. John Wesley učil o „křesťanské dokonalosti“, což někteří mohou vnímat jako legalistické. Wesley však definoval tuto dokonalost jako život plný lásky k Bohu a bližnímu, nikoli jako absolutní bezhřešnost. Sám říkal, že nezahrnuje osvobození od chyb nebo pokušení.

- **Soulad s Pavlem:** Wesleyho důraz na posvěcení jako Boží dílo skrze milost (s lidskou spoluprací) odpovídá **Římanům 6:14-19**. Není to o spáse skutky, ale o ovoci víry.
- **Legalismus:** Pokud je Wesleyho učení špatně pochopeno jako seznam pravidel, může působit legalisticky. Ale jeho teologie je založena na milosti (*sola fide*), což legalismus vylučuje.

---

### **Závěr**
Pavel v **Římanům 6:19** (v kontextu 6:14) a **2. Korintským 13:11** neočekával od křesťanů absolutní dokonalost ani schopnost nehřešit. Učil o osvobození od nadvlády hříchu a o usilování o spravedlnost, což odpovídá vašemu pohledu na přechod od „reša‘ím“ k „tcadíqím“. Mé tvrzení o posvěcení jako Božím díle k životu v souladu s Boží vůlí to neodporuje – nejde o extrémní dokonalost, ale o proces. Legalistická hnutí mohou Pavlovy verše přehánět, ale Wesleyho učení, správně pochopené, zůstává v souladu s Pavlem, zdůrazňujíc milost, nikoli skutky. Pokud máte konkrétní Wesleyho kázání na mysli, rád ho proberu podrobněji!

* * *

"Můj výklad: Když říkám, že posvěcení má vést k životu v souladu s Boží vůlí, nemyslím tím absolutní bezhřešnost, ale proces, který Pavel popisuje v Římanům 6:19 – vydání svých údů spravedlnosti k posvěcení." terminologicky se tedy shodneme na definici posvěcení - vydání svých údů spravedlnosti k posvěcení, tedy znamená ve shodě s terminologií tanachu: aby se reša' odvrátil od ra, a vedl svůj život podle chanun & chesed? V tom případě v tomto kontextu tanachu by to dávalo větší smysl, protože tanach není legalistický, ale zdůrazňuje chesed na prvním místě. Jinými slovy ap. Pavel slovy "vydání svých údů spravedlnosti k posvěcení" míní odvrácení se od cesty hříšníka a jíti po cestě spravedlivého.
 

* * *

Ohledně toho, zda se naše chápání posvěcení v **Římanům 6:19** shoduje, a jak souvisí s terminologií Tanachu – konkrétně s pojmy „reša'“, „ra“, „chanun“ a „chesed“. Pojďme na to krok za krokem.

---

### **Co znamená posvěcení podle Pavla?**
V **Římanům 6:19** apoštol Pavel píše:  
*„Mluvím po lidsku s ohledem na slabost vašeho těla. Jako jste vydali své údy v otroctví nečistotě a nepravosti k nepravosti, tak nyní vydejte své údy v otroctví spravedlnosti k posvěcení.“*  

Slovo „posvěcení“ (řecky *hagiasmos*) zde označuje proces oddělení pro Boha a růstu ve svatosti. Pavel vyzývá věřící, aby změnili směr svého života: místo podřizování se hříchu mají „vydat své údy“ – tedy své jednání a životní postoje – spravedlnosti, což vede k posvěcení. Souhlasím s vaším výkladem, že nejde o absolutní bezhřešnost, ale o proces proměny, kdy člověk žije stále více v souladu s Boží vůlí.

---

### **Shoda s terminologií Tanachu**
Ptáte se, zda Pavlovy slova „vydání svých údů spravedlnosti k posvěcení“ odpovídají tanachickému pojetí, kdy se „reša'“ (bezbožník) odvrací od „ra“ (zlo) a směřuje k životu podle „chanun“ (milostivý) a „chesed“ (milosrdenství). Ano, tyto pojmy jsou si velmi blízké, a váš výklad je správný.

- **„Reša'“ a „ra“:** V Tanachu „reša'“ označuje bezbožníka nebo svévolníka, zatímco „ra“ znamená zlo. Například **Žalm 1:1** říká: *„Blahoslavený člověk, který nechodí po radě bezbožných.“* Pavel v **Římanům 6:19** vyzývá k odvrácení od tohoto způsobu života – od hříchu a nepravosti – což přesně odpovídá odvrácení se od „reša'“ a „ra“.
- **„Chanun“ a „chesed“:** „Chanun“ znamená milostivý a „chesed“ vyjadřuje milosrdenství, věrnost a lásku. Tyto vlastnosti jsou v Tanachu často připisovány Bohu, ale i lidem, kteří ho následují. Například **Micheáš 6:8** praví: *„Co po tobě Hospodin žádá? Jen abys konal spravedlnost, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“* Tento verš ukazuje, že život v souladu s Boží vůlí zahrnuje spravedlnost a milosrdenství – což je v souladu s Pavlovým důrazem na spravedlnost vedoucí k posvěcení.

Pavel tedy v podstatě popisuje totéž: odvrácení se od cesty hříšníka („reša'“) a následování cesty spravedlivého („tcadíq“), která je charakterizována „chanun“ a „chesed“.

---

### **Tanach, legalismus a milosrdenství**
Máte naprostou pravdu, že Tanach není legalistický a klade důraz na „chesed“ – milosrdenství – jako klíčovou hodnotu. Pavel, jako žid vzdělaný v židovské tradici, tuto myšlenku přejímá. Jeho učení o posvěcení není založeno na slepém plnění zákona, ale na milosti (*charis*), která vede k proměně života. Například v **Efezským 2:8-9** říká: *„Milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás – je to Boží dar, ne ze skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.“* Tím Pavel zdůrazňuje, že posvěcení je odpovědí na Boží milost, nikoli mechanickým dodstvím pravidel. To je v souladu s tanachickým pojetím „chesed“ jako primární Boží vlastnosti, kterou mají lidé napodobovat.

---

### **Závěr**
Vaše interpretace je zcela správná. Pavlovy slova v **Římanům 6:19** – „vydání svých údů spravedlnosti k posvěcení“ – znamenají odvrácení se od cesty hříšníka („reša'“ a „ra“) a směřování k životu podle spravedlnosti, milosti a milosrdenství („chanun“ a „chesed“). Tento proces posvěcení není o dosažení absolutní bezhřešnosti, ale o postupném souladu s Boží vůlí. Tanach i Pavel se shodují v důrazu na milosrdenství před legalismem, což dává vašemu výkladu hlubší smysl v tomto kontextu.

Děkuji za vaši otázku a těším se na případnou další diskusi!